Neplatič výživného do vězení. A co dítě?
23. 9. 2026 / Petr Waniek Horváth
Poslanecká sněmovna v úterý nedokončila druhé čtení návrhu, který má znovu rozšířit trestnost neplacení výživného. Jednání bylo přerušeno do středečního rána. Návrh předložila skupina poslanců v čele s Andrejem Babišem (ANO) a vláda k němu zaujala souhlasné stanovisko.
Jde o návrat k přísnějšímu trestnímu postihu. Po změnách trestního práva prosazených za vlády Petra Fialy (ODS) od letošního ledna samotné neplacení výživného není automaticky trestným činem. Trestní odpovědnost zůstává zachována v případech, kdy neplacení delší než čtyři měsíce vede k nebezpečí nouze; projednávaný návrh chce znovu postihovat i úmyslné neplacení trvající déle než čtyři měsíce. Za takový čin by mohl soud uložit až rok vězení.
A právě tady začíná důležitější otázka než samotný spor o to, zda má být neplatič potrestán.
Co tím skutečně získá dítě?
Když rodič výživné neplatí a stát ho za to pošle do vězení, dluh tím nezmizí. Naopak může dál narůstat a člověk ve vězení má samozřejmě omezené možnosti vydělávat.
Neznamená to, že vězni pracovat nemohou. Podle údajů Vězeňské služby činila v roce 2026 zaměstnanost odsouzených 60,56 procenta, takže významná část odsouzených pracuje. To ale současně znamená, že práce není dostupná všem a samotné uvěznění proto není zárukou, že bude z čeho výživné srážet.
Ve Sněmovně se navíc vedla debata právě o účinnosti takového trestního postihu. Karel Dvořák (STAN) označil návrh za „trestněprávní marketing“ a zpochybňoval, zda samotné vězení skutečně vede k úhradě výživného.
To je podstatnější než samotný počet odsouzených.
Pokud chceme vědět, zda trestní represe funguje, měli bychom se ptát především na její výsledek: Kolika dětem se díky ní skutečně začne platit výživné?
Vězení může vytvořit začarovaný kruh
Člověk dluží na výživném, dostane trest, ve vězení má omezené možnosti pracovat, dluh dál narůstá a po propuštění se vrací s ještě větší povinností. Nelze tvrdit, že se to stane v každém případě, ale je legitimní ptát se, zda takový trest někdy nemůže problém spíše prohloubit.
Pokud chceme, aby člověk výživné zaplatil, potřebujeme především, aby měl z čeho platit.
A kdo zaplatí pobyt ve vězení?
České věznice navíc nejsou bezedné. Vězeňský systém se dlouhodobě pohybuje s vysokým využitím kapacit a každý další odsouzený znamená nejen další výkon trestu, a pokud ve vězení nepracuje také náklady, které nese stát.
To samozřejmě není argument pro beztrestnost. Je to otázka efektivity: pokud vězení samo nezajistí, že dítě dostane své peníze, je namístě ptát se, zda je právě tento způsob řešení vždy rozumným využitím veřejných prostředků.
Řidičský průkaz? Záleží na tom, co chceme způsobit
Podobně je to s pozastavením řidičského oprávnění. U člověka, který řízení ke své práci nepotřebuje, může jít o určitý tlak, ale u profesionálního řidiče může odebrání oprávnění zároveň znamenat ztrátu příjmu.
Pokud chceme, aby dlužník vydělával a platil výživné, nedává příliš smysl bez rozmyslu mu odebrat prostředek, kterým si vydělává.
U sankcí bychom proto měli přemýšlet nejen nad jejich přísností, ale především nad jejich výsledkem.
Stát už dnes může pomoci dítěti přímo
Český stát už dnes používá nástroj, který jde částečně opačným směrem-náhradní výživné. Za zákonem stanovených podmínek stát prostřednictvím Úřadu práce doplácí dítěti neuhrazené výživné až do 3 000 korun měsíčně a od července 2025 může být dávka vyplácena až 72 měsíců. Vyplacené peníze pak stát vymáhá po dlužníkovi.
Není to dokonalý systém a problémem zůstává právě vymáhání peněz po dlužnících. Jeho základní princip je ale zajímavý: nejdříve pomoci dítěti a potom řešit dlužníka.
Jak to řeší jinde?
Jednotný evropský recept samozřejmě neexistuje.
Ve Švédsku může dítě za stanovených podmínek dostávat státní podporu, pokud druhý rodič výživné neplatí nebo ho nemůže v plné výši hradit. Povinný rodič pak podle svých příjmů a možností částku vrací státu.
Ve Velké Británii zase funguje systém Collect and Pay, v němž státní Child Maintenance Service peníze od povinného rodiče vybírá a předává druhému rodiči. Může přitom využít například srážky ze mzdy, bankovního účtu nebo dávek.
Jinou cestou jde Polsko, které je českému návrhu podstatně bližší. Vyhýbání se placení výživného je tam za stanovených podmínek trestným činem a může vést až k trestu odnětí svobody; polský systém zároveň pracuje s možností upuštění od trestu při splnění zákonných podmínek a uhrazení dluhu.
Evropa tedy nabízí oba přístupy. Někde je v popředí zajištění peněz pro dítě a jejich následné vymáhání, jinde zůstává výraznou součástí systému také trestní postih neplatiče.
A co prevence?
Zastánci přísnějšího trestního postihu mohou říkat, že hrozba vězení bude neplatiče odrazovat. To je ale předpoklad, který bychom měli poměřovat skutečnými výsledky, nikoli pouze dojmem, že přísnější trest musí automaticky znamenat účinnější systém.
Trestní právo samozřejmě může mít v této oblasti své místo. Pokud někdo zatajuje příjmy, pracuje načerno, převádí majetek nebo se systematicky vyhýbá své povinnosti, je otázka sankce zcela namístě.
Neměli bychom ale zaměňovat potrestání člověka s vyřešením problému dítěte.
Nejde o to být měkký k neplatičům
Celá debata se snadno zredukuje na jednoduché a populistickým politikům velmi líbivé heslo: kdo neplatí alimenty, má být potrestán.
Jenže otázka by měla znít jinak:
Co skutečně pomůže dítěti?
Pokud někoho zavřeme, dítě peníze nedostane, dluh dál narůstá, stát platí náklady vězeňského systému a odsouzený se po propuštění vrací s ještě větší povinností, měli bychom se ptát, zda jsme skutečně vyřešili problém.
Nejde o ochranu neplatičů. Jde o to, aby sankce nebyla sama o sobě považována za výsledek.
Výsledkem by mělo být především zaplacené výživné.
Protože dítěti je nakonec celkem jedno, jestli jeho rodič dostal rok vězení.
Potřebuje, aby mu přišlo výživné.
Diskuse