Svítání

Včera v noci jsem zůstala vzhůru až do 2 hodin ráno. V noci téměř nespím kvůli komárům a horku. Na chvíli usnu, brzy ráno se probudím, modlím se k Bohu a čekám, až uslyším volání k ranní modlitbě. Když se probudím, zavolám na vnuka, aby mi přinesl bílou plastovou židli, kterou potřebuji k nastupování a vystupování z dodávky.

Tady teď bydlím: na korbě dodávky. Tuhle dodávku jsme si vzali s sebou, když jsme prchali o život z Beit Lahia [města na severu Gazy]. Její majitelé ji opustili, tak jsme si ji vzali s sebou a putovali z místa na místo – až jsme skončili tady. Když jsme konečně dorazili, nebylo pro mě nikde jinde místo – stany, které máme, jsou malé, potrhané a přeplněné, padají dětem na hlavu – a tak jsem byla nucena žít v dodávce. Spím v ní, abych unikla písku, špíně a hmyzu. To je příběh té dodávky.

Po probuzení sbalím matraci a opřu ji polštáři o zeď, pak hadrem zametu špínu a písek z podlahy z plachty. Sedím se svým vnukem a snažíme se rozchodit malý plynový vařič, abychom si uvařili vodu na kávu. Je to starý vařič – zdědila jsem ho po svém vlastním dědečkovi – a je těžké ho zapálit, protože není dost plynu, ale nakonec se nám podaří rozhořet plamen. V malém hrnci uvařím vodu a připravím kávu pro své syny a pro mě – pár lžiček pro každého. Káva chutná po petroleji.

Mansoura vystupuje z nákladního auta, ve kterém žije

Poledne

Mansouřin syn zvedá telefon, aby uskutečnil videohovor s jedním z jejích vnuků, který opustil Gazu a nyní žije v zahraničí, a ona si s ním chvíli povídá. K obědu Mansoura vezme pár lístků bazalky z rostliny, kterou rodina pěstuje v plechovce, a rozdrtí je s česnekem v hmoždíři. Přidá nakrájené rajče a sní to s trochou chleba.

Tohle je salát, který jsem dřív dělávala doma – tehdy jsem přidávala rozmarýn, zelený tymián a mátu. Když vidím růst zeleninu, připomíná mi to Beit Lahia, naše zemědělství, úrodu a půdu.

Před válkou jsem žila jako královna. Měla jsem krásný život. Byla jsem zemědělkyně. Sázela jsem a sklízela na své půdě. Měla jsem chlévy, kde jsem chovala hospodářská zvířata, slepice, králíky a kachny. Žila jsem velmi krásný život, ale to se pro mě změnilo.

Teď nemáme žádný domov, žádný zdroj příjmů ani dobré jídlo. Život ve stanech je strašný – vlastně nesnesitelný. Všude jsou hmyz, komáři, písek, špína, odpadky a roztrhané stany. A ten vítr. V zimě všechno odfoukne. V létě umíráme v extrémním horku. Nemáme ani dost místa na to, abychom si postavili pořádnou koupelnu – člověk, který se ve stanu osprchuje, z koupelny vyjde ještě špinavější.

Mám pocit, že pro lidi mého věku je smrt čestnější než žít takovýhle život. Tohle není život. My nežijeme. Jsme mrtví. Všechno krásné je pryč. Zmizelo to a já jsem zmizela s tím.

Nahoře: Mansoura krájí bazalku, aby připravila jednoduchý oběd; dole: prádlo se musí prát ručně v kbelíku

Po jídle peru prádlo pro svou rodinu. Doma jsme bydleli v dvoupodlažním domě a měli jsme pračku – nastavovala jsem ji na dlouhý cyklus a prádlo jsem máchala jednou, dvakrát, dokonce třikrát. Teď, i když jsem už starší žena, peru všechno prádlo ručně v plastovém kbelíku.

Odpoledne

Po obědě Mansoura sedí venku na zemi, shromáždí kolem sebe vnoučata a vyptává se jich na jejich dřívější život. Někteří jsou malí a sotva si pamatují dobu před válkou: strávili téměř tři roky životem ve stanech uprostřed trosek.

„Kde jsme bydleli, Mohammede?“ ptá se Mansoura.

„Na severu Beit Lahia,“ odpoví.

„Kde na severu?“

„U 36. ulice.“

„Pověz jim, jaké to v Beit Lahia bylo před válkou.“

„Upřímně, bylo to dobré, lepší než dneska.“

„Vrátíme se tam,“ říká Mansoura.

Přitáhne si k sobě koženou brašnu a prohledává kapsy.

„Podívejte se, co mám v tašce. Co je to?“ ptá se Mansoura a mává před sebou nějakým předmětem.

Odpovídají: „Klíč od domu.“

Tohle je to nejcennější, co vlastním – klíč od našeho domu na severu. Je to klíč od domu, který okupační síly srovnaly se zemí. Zničili to všechno: dům, stromy, studnu, dokonce i ohradu plnou zvířat – všechno to srovnali se zemí. Nemohli jsme si s sebou vzít nic, ani peníze, ani hospodářská zvířata.

Už jsem předtím prožila války. Žádná nebyla tak strašná jako tahle. Během 52denní války jsme se ukrývali ve školách a byli jsme v pořádku – nebyly tam takové bombardování, ani takové zabíjení, ani ničení domovů. Ale tahle válka je nesmírně těžká. Zničení je obrovské, spoušť je obrovská – a to vše bez jakéhokoli přínosu. Všechno tohle je k ničemu.

Mansoura ukazuje svým vnoučatům klíč od jejich bývalého domu, který byl zničen

Život se velmi změnil. Naše rodina předtím nikdy nepoznala hlad, nikdy nezažila vysídlení, bombardování, rakety, zabíjení a ničení tímto způsobem ani v takovém rozsahu. Další věc, kterou v této tašce nosím, je kulka – byla vytažena ze zad mého syna. Během hladomoru neměl co jíst a neměl čím nakrmit svých sedm dětí, tak šel do humanitárních stanic pro pytel mouky, aby nakrmil své děti, a oni ho zastřelili. Schovávám si ji jako připomínku toho, co se stalo – a to vše jen kvůli jídlu.

Upřímně řečeno, každý den je pro mě teď stejný. Probudím se, uklidím prostor kolem nás a naše lůžko, vyčistím to, najím se, posadím se a spím.

To, co mě rozveselí, je, když se ráno probudím a vidím, že jsou moje děti v bezpečí, když slyším, že se mým vnoučatům daří dobře, a když jsem v pořádku já sama, díky Bohu… To je pro mě ten nejkrásnější život a největší štěstí.

V noci zavolám vnuka, aby mi přinesl židli. Pak se plazím zpátky do kamionu, abych mohla spát.

Zdroj v angličtině ZDE

Vytisknout