Dům, který vznikal pobýváním, aneb o malíři, který odmítl vysvětlovat svět

15. 6. 2026 / Jiří David

 

Jednoho dne k němu přišli poslové z Ministerstva pro správné používání malířů.

První řekl: „Svět se změnil. Řekni nám jak. Lidé mluví o událostech, krizích, dějinách i budoucnosti. Svět člověku neustále nabízí nové výklady sebe sama, nikdy však úlevu od rozhodování. Měl bys říct, co si o tom všem myslíš.“

Druhý hned dodal: „Ano, řekni nám, co to znamená. Umělec má svědčit, varovat, ukazovat směr!“ Od umělců se teď očekává, že vysvětlí všechno najednou — společnost, identitu, planetu i budoucnost. Současný umělec má poskytovat komentář k dějinám, vysvětlovat společnost a vyjadřovat se k osudu lidstva. Lidé přece čekají, že umělci budou svědomím doby.“

Malíři blesklo hlavou: A co dělá doba, když ji nikdo nepozoruje?

Třetí mlčel. V ruce však držel prázdný formulář, do něhož se měla odpověď vejít.

Malíř se podíval na plátno. Bylo bílé, ale ne prázdné — spíše přeplněné tím, co ještě nebylo rozhodnuto. Možná lidé jen nesnesou ticho věcí, které se nedají snadno interpretovat.

„Nejsem vypravěčem světa,“ řekl. „Jsem jen tím, kdo ho nechává chvíli trvat jinak. Obraz není zrcadlem dne. Možná lidé jen nesnesou ticho věcí, které se nedají snadno interpretovat. Kdyby byl skutečností, stačilo by vám okno. Kdo chce spatřit pouze události, ať si ho otevře. Proto nepracuji s událostmi jako se zbožím“.

„Takže vlastně nevíš, co maluješ?“ shodli se poslové.

Malíř se zamyslel.

„Kdybych předem věděl, co na obraze hledám, bylo by to mnohem jednodušší. Vím jen, že jakmile něco pojmenuji příliš přesně, přestane to být pravdivé. Nejvíc mě znepokojuje představa, že význam není něco, co objevíme, ale něco, co nám neustále uniká ve chvíli, kdy se to snažíme pojmenovat.“

Na okamžik se odmlčel a pak dodal

„Člověk netvoří obraz proto, že nalezl smysl. Často jej vytváří právě proto, že žádný nalezen nebyl, a právě proto za něj nese odpovědnost sám. Možná je někdy důležitější naučit se být součástí obrazu než rozhodovat o tom, co na něm bude.“

Poslové se zamračili.

„To nestačí,“ řekli. „Potřebujeme stanovisko. V dnešní době není možné jen tak malovat. Každé dílo musí mít ke všemu stanovisko.“

Malíř se na chvíli zarazil, neboť ho ta žádost fascinovala. Stanovisko — jak podivný pojem. Jako by člověk mohl jedinou větou uzavřít proud událostí, který se neustále proměňuje, protéká mezi prsty a odmítá ztuhnout do tvaru, jenž by bylo možné vystavit v galerii dějin. A  přitom to, co nazýváme skutečností, přichází vždy už se zpožděním, nesoucí stopy něčeho jiného.

V tu chvíli se v rohu místnosti ozval tichý, nečekaný hlas, který tam nebyl pozván:

„Kdo žádá stanovisko, už ztratil otázku.“

A zmizel jako pára nad čajem.

Poslové odešli, aby však vzápětí přivedli Úředníka reality.

Nasadil si brýle a prohlásil: „Každý obraz musí být zařazen do jedné z kategorií: optimistický, pesimistický nebo neutrální.“

„A co když obraz není hotový?“ zeptal se Malíř. To, co se zdá nejbezprostřednější, totiž často přichází už jako interpretace; a umění někdy nezačíná tím, co ukazuje, ale tím, co odmítá uzavřít.

Úředník si udělal poznámky.

„Nedokončenost je dočasná kategorie.“

Když Úředník odešel, přišel Cestovatel, který tvrdil, že už jednou viděl všechny světy.

„Svět je labyrint,“ řekl. „A v každém zrcadle je další labyrint.“

„A kde je východ?“ zeptal se Malíř.

Cestovatel pokrčil rameny.

„Možná je to otázka, která sama sebe zapomíná ve chvíli, kdy ji vyslovíš.“

Pak přišla Kniha bez autora. Ležela na stole a sama se otevírala. Psala o tom, co se právě děje, ale pokaždé trochu jinak: v jedné verzi byl Malíř vinný, v jiné nevinný, v další vůbec neexistoval.

Malíř ji zavřel.

Kniha se znovu otevřela.