Ruská „orientace na Asii“ přináší díky Trumpovi své plody

2. 7. 2026

Ruský prezident Vladimir Putin přivítal představitele Bruneje, Malajsie, Filipín, Singapuru a Vietnamu v pátém největším ruském městě, kde podepsali společné prohlášení podporující „spravedlivý multipolární svět, řídící se mezinárodním právem a zásadami Charty OSN“.

Za normálních okolností by tento summit zůstal bez povšimnutí. Vůdci zemí ASEAN a Ruska se totiž v minulosti již setkali – naposledy v roce 2016 v Soči. V kontextu globální energetické krize způsobené válkou USA a Izraele proti Íránu však toto setkání získalo zásadní geostrategický význam.

Moskva se již desítky let snaží prohlubovat spolupráci s asijskými partnery v rámci své strategie „obratu na Východ“ – v podstatě jde o kremelský „pivot k Asii“ – s cílem snížit svou závislost na Evropě. Zejména poté, co se vztahy se Západem zhoršily v důsledku války na Ukrajině, učinilo Rusko z Asie ústřední bod své dlouhodobé strategie. Ta je zaměřená na udržení hospodářského růstu, rozšíření vývozu energie a posílení vize multipolárního uspořádání světa.

Ekonomické vztahy Ruska s blokem ASEAN se v uplynulém desetiletí postupně rozšiřovaly, ve srovnání s vazbami tohoto bloku na Čínu a Spojené státy však zůstávají skromné. Objem bilaterálního obchodu vzrostl z přibližně 17–18 miliard dolarů v roce 2015 na zhruba 30 miliard dolarů v roce 2025. To představuje nárůst o zhruba 70 procent, a to především díky ruskému obratu směrem k asijským trhům po roce 2022 v důsledku západních sankcí.

Vývoz Moskvy do zemí ASEAN se soustřeďuje na suroviny – včetně ropy, ropných produktů, uhlí, hnojiv, pšenice a kovů –, zatímco země ASEAN vyvážejí elektroniku, stroje, spotřební zboží, kaučuk a palmový olej. Ačkoli Rusko zvýšilo prodej energie do jihovýchodní Asie, zejména prostřednictvím obchodních uzlů, jako je Singapur, a prostřednictvím prodeje ropy a zpracování ropných produktů se slevou do zemí jako Vietnam, Myanmar, Malajsie a Indonésie, představuje ASEAN pouze malý podíl na celkovém vývozu ropy z Ruska. Čína a Indie stále odebírají zhruba čtyři pětiny ruské ropy.

Pro srovnání: obchod mezi Čínou a sdružením ASEAN v roce 2025 překročil jeden bilion dolarů, čímž se Čína stala největším obchodním partnerem tohoto bloku, zatímco obchod se zbožím mezi USA a státy ASEAN dosáhl přibližně 580 miliard dolarů. To podtrhuje tezi, že obchodní vliv Ruska v jihovýchodní Asii zůstává relativně omezený. Ekonomické vztahy Kremlu s regionem se nicméně vyvíjejí vzestupně, a to díky rostoucí spolupráci v oblasti energetiky, širšímu využívání mechanismů vypořádání v místní měně a snaze Moskvy upevnit pozice v indicko-pacifickém regionu.

„Jedná se o strategické partnerství, které v období geopolitických turbulencí představuje zásadní stabilizační faktor v asijsko-pacifickém regionu,“ prohlásil Putin na summitu a obě strany tuto rétoriku naplnily.

Obě strany přijaly společné prohlášení o energetické kooperaci. Zavázaly se v něm k hlubší součinnosti v oblasti zkapalněného zemního plynu (LNG), jaderné energie, vodíku a obnovitelných zdrojů.

Tato dohoda odráží rostoucí poptávku jihovýchodní Asie po energetické bezpečnosti a snahy Ruska o rozšíření energetických vazeb s asijskými partnery uprostřed pokračujících západních sankcí. Ačkoli se žádný stát ASEAN na summitu v Kazani veřejně nezavázal ke zvýšení dovozu ruské ropy či jiných komodit, lídři přijali rámec energetické spolupráce, který rozšiřuje spolupráci do budoucna.

Skutečností je, že jihovýchodní Asie je právě nyní strategicky zralá pro zapojení Ruska. Tento region byl obzvláště tvrdě zasažen globální energetickou krizí od chvíle, kdy Trump zahájil svou válku proti Íránu a Teherán na to reagoval uzavřením Hormuzského průlivu. Zejména krátce po začátku konfliktu se Filipíny staly první a jedinou zemí, která vyhlásila národní energetický stav nouze kvůli své nadměrné závislosti na ropě z Hormuzského průlivu a omezeným strategickým zásobám.

I další země ASEAN, jako je Thajsko a Vietnam, byly extrémně zranitelné vůči narušení dodavatelských řetězců. To vedlo Filipíny, jako předsedající zemi ASEAN, k tomu, aby na minulém summitu v Cebu prosazovaly regionální rámec pro sdílení ropy a užší koordinaci v oblasti energetické bezpečnosti.

Zatímco Indie obdržela od Trumpovy administrativy speciální výjimku k nákupu ruské ropy během energetické krize, několik energeticky zranitelných států ASEAN – včetně Filipín, Indonésie a potenciálně i Bruneje – patřilo mezi pravděpodobné příjemce širších výjimek z amerických sankcí. Ty jim dočasně umožnily nakupovat ruskou ropu, která se již nacházela na moři.

Washington však nikdy veřejně neoznačil žádnou zemi ASEAN jako příjemce této úlevy. Vzhledem k tomu, že Trumpovo křídlo odmítlo nabídnout přímou podporu těžce zasaženým jihovýchodním asijským zemím, vzniklé politické vakuum umožnilo Kremlu snadno převzít iniciativu v Kazani.

Minulý týden Trumpova administrativa situaci ještě více zkomplikovala tím, že tiše nechala vypršet platnost všech výjimek, čímž znovu uvalila sankce na ruskou ropu pro spotřebitele, včetně jihovýchodní Asie. Trump naznačil, že tak učiní na summitu G7, protože, jak prohlásil, „ropa nyní teče“. Dohoda mezi USA a Íránem však zůstává křehká, stejně jako otevření Hormuzského průlivu, a Trump stále vyhrožuje obnovením vojenských úderů. Pro jihovýchodní Asii se Rusko ve srovnání s tím jeví jako mnohem předvídatelnější a stabilnější partner, i když jeho ropa zůstává pod sankcemi. Jinými slovy, toto riziko se státům ASEAN vyplatí podstoupit.

To však neznamená, že by některý z členů sdružení ASEAN porušil americké sankce vůči Rusku – alespoň prozatím ne. Existují však i další klíčové produkty z Ruska, na které se sankce nevztahují, konkrétně hnojiva, o jejichž dovozu se mohou jednotlivé státy rozhodnout, což Moskvě dává v regionu větší vliv.

Putin také okamžitě projevil vůči Manile gesto dobré vůle tím, že nařídil propuštění a repatriaci 24 Filipínců, kteří byli zadržováni na Sibiři zhruba devět měsíců poté, co Marcos tuto otázku nadnesl během jejich bilaterálního setkání v Kazani. Tato událost by mohla posílit image Ruska v celé jihovýchodní Asii jako pragmatického partnera schopného dosahovat hmatatelných výsledků prostřednictvím diplomacie na nejvyšší úrovni. V regionu, kde osobní vztahy a výkonná moc často mají značnou váhu, může Putinův zásah najít obzvláště příznivý ohlas u vlád, které si cení silného centralizovaného vedení.

Trump se rovněž v jihovýchodní Asii i po celém světě angažuje v transakčním přístupu, avšak výsledky obvykle prospívají jemu, jeho rodině, Trumpově organizaci nebo Spojeným státům – a nikoli partnerské zemi. Putinův zásah naproti tomu přinesl hmatatelný ústupek spíše Manile než Moskvě. Tento rozdíl by mohl najít odezvu v některých částech jihovýchodní Asie, zejména mezi autoritářštějšími vládami, které si cení osobní diplomacie a partnerství posuzují především podle toho, co přinášejí.

To vše však neznamená, že by Rusko bylo připraveno nahradit Spojené státy v jihovýchodní Asii. Strategický průlom Kremlu v jihovýchodní Asii sice zůstává skromný, ale je reálný. Moskvě chybí ekonomické zdroje, investiční kapacity a bezpečnostní přítomnost nezbytné k tomu, aby v tomto regionu mohla konkurovat Washingtonu či Pekingu. Vliv velmocí se však často získává na okraji, zejména v krizových momentech.

Tím, že Trumpova administrativa přispěla ke globálnímu energetickému šoku, nabídla zranitelným jihovýchodním asijským státům pouze omezenou pomoc a poté náhle znovu zavedla sankce na ruskou ropu, vytvořila podmínky, které Kremlu umožňují prezentovat se jako užitečný a vstřícný partner. Pokud si Washington chce udržet svou strategickou pozici v jihovýchodní Asii, bude muset udělat víc než jen konkurovat Číně. Bude se také muset vyvarovat toho, aby Rusku poskytoval příležitosti, které by samo o sobě nemohlo vytvořit. 

 

Celý článek v angličtině ZDE