Boj o summit
2. 7. 2026 / Matěj Metelec
Konflikt prezidenta s vládou je v polistopadové české historii v podstatě běžný stav. Václav Klaus představoval pro svého jmenovce Havla v podstatě nemesis a před pravidelnými vzájemnými konzultacemi první polistopadový prezident trpěl nespavostí a úzkostmi – až je nakonec zrušil. Když se potom ocitl na Hradě sám Klaus, válčil nejen s předsedy vlády z řad sociální demokracie, ale také s Miroslavem Topolánkem, který jej nahradil v čele ODS. Miloš Zeman měl rovněž nejvíc spadeno na představitele „vlastní“ strany, jimž nemohl zapomenout, že kvůli jejich zradě si na Hrad musel počkat až do roku 2013, a tak se zvláště vyžíval ve veřejném šikanování Bohuslava Sobotky v letech 2014–2017.
Současná studená válka mezi vládou Andreje Babiše a prezidentem Petrem Pavlem by tak neměla být ničím zvláštním. Přesto se nelze zbavit pocitu, že navzdory výše řečenému je současná situace v něčem odlišná. Hlavně asi proto, že ani na jedné straně není z probíhajícího konfliktu cítit uspokojení. Václav Klaus byl vždy natolik uchvácen sám sebou, že si v obou rolích dokázal potrápení svých oponentů užít. Miloš Zeman nebyl o nic menším egomanem, jeho styl byl nadto o poznání štiplavější, a když dirigoval premiéra Sobotku hůlkou, vypadal vskutku jako potměšilý starý varan z animované pohádky. A dokonce i Václav Havel, pokud jej na chvíli sundáme z pomníčku, si dokázal užít postupem času čím dál zřídkavější pocity vítězství z přesně umístěného projevu, který překvapil a zaskočil jeho protivníky. Aktuálně to ale nevypadá, že by si spor nějak zvlášť užívali ani Pavel, ani Babiš, ani Petr Macinka – který je navzdory tomu, že Pavel právě Babiše porazil v boji o Hrad, daleko častěji tím, kdo se s prezidentem utkává. Respektive nedochází k tomu, že by někdo současně vítězil a měl z toho viditelné potěšení.
Vše začalo u snahy dostat Filipa Turka, nestraníka zvoleného za Motoristy sobě, do jakékoli ministerské funkce. Narcistický příznivec krajní pravice Turek, pronásledován svými rasistickými výlevy na sítích, hajlováním a dalšími excesy, se přes veškerou Macinkovu snahu, kterou nepříliš razantně podporoval i Babiš, na žádné ministerstvo nevešel. Babiš odmítl Turkovy nároky podpořit podáním kompetenční žaloby u Ústavního soudu a někdejší závodník hobby-formulí nakonec získal jen cenu útěchy: roli zmocněnce pro klimatickou politiku a green deal. Ta Turkovy ambice mohla sotva uspokojit, ukájel je tedy aspoň využíváním ministerské kanceláře, zatím jeho designovaný ministr z nouze Igor Červený postupně přicházel o jakoukoli důstojnost a integritu. Dá se říct, že odmítnutím motoristické „ikony“ (Macinka) Turka se stal Pavel vicepremiérovým osobním nepřítelem. Navzdory výhrůžkám „extrémní kohabitací“ Macinka však v žádném dalším střetu nebyl schopen efektivně zvítězit.
Naposledy si prezident na vládě vynutil přizvání na summit NATO v Ankaře, kam jej ministr zahraničí a premiér vzít nechtěli, a to právě tou cestou, k níž oni sami nenašli odhodlání – dovoláním se k Ústavnímu soudu. Celá tahanice o cestu do Ankary, která nyní pokračuje otázkou, kdo povede delegaci a jakých oficialit se zúčastní, působí rozpačitě a vlastně trapně. Možná do značné míry kvůli tomu, jaká je konfigurace soupeřících osobností. Pavel cítí účast jako své právo: je generál a někdejší předseda vojenského výboru NATO. Ale to je všechno – nepůsobí dojmem, že by rád využil příležitost k zadupání vlády (jako by to udělal třeba Miloš Zeman), jen není ochoten ustoupit. Petr Macinka by naopak možná dokázal projevit radost, ale neustále prohrává. Celý spor tak působí hlavně dojmem nepatřičnosti. Z pragmatického hlediska by bylo pro obě strany lepší, kdyby zakopali válečnou sekeru, zatím to ale nevypadá, že na to dojde.
Diskuse