6. 8. 2026
Jsem vojačka, jmenuji se Viktorie, je mi 27 let. Už začal devátý rok mé služby. Sloužit jsem začala v 19 letech a teď je mi 27.
Proč jsi vstoupila do armády?
Už na střední škole jsem měla silnou motivaci. Ve škole jsme měli předmět „Obrana vlasti“, kde jsme se učili o patriotismu a základních vojenských dovednostech. Součástí výuky byly také výjezdy na polygon, kde jsme si mohli některé věci vyzkoušet v praxi. To mě velmi zaujalo. Po škole jsem se ještě učila na floristku. Vlastně jsem studium floristiky stihla dokončit a potom jsem vstoupila do řad ozbrojených sil.
Jak vypadal nástup do ukrajinské armády?
Nejdřív jsem se dostala do výcvikového centra. Měsíc jsem absolvovala základní vojenský výcvik a měsíc odborný výcvik. Potom jsem se dostala do brigády, ve které sloužím dodnes - do 56. mariupolské brigády. Pamatuji si, že jsem přijela do Mariupolu, kde byl náš bod stálé dislokace, naše základna. A odtud jsme už asi po týdnu vyjeli na pozice - bylo to v Doněcké oblasti, ve vesnici Pisky, u Doněckého letiště. A tam jsme měli neustále rotace, pořád dokola.
Jak vypadal tvůj příchod k jednotce a první nasazení?
Po výcviku jsem přijela ke své brigádě do Mariupolu. Zhruba po týdnu nebo dvou jsme už odjížděli na frontu. Na první pozici jsem byla nasazená jako operátorka přenosného protiletadlového kompletu PZRK „Igla-1“. Je to raketový systém určený k ničení leteckých cílů.
Po příjezdu k jednotce jsem nastoupila na bojovou pozici, na kterou jsem byla vycvičená. S jednotkou jsme zaujali pozice před Doněckým letištěm. V té době, kolem roku 2018, tam neprobíhaly tak intenzivní boje jako později. Bylo období příměří a situace se střídavě uklidňovala a zase zhoršovala. Občas docházelo k přestřelkám, ale naším úkolem bylo držet pozice a být neustále připraveni reagovat.
Jak se vyrovnáváš s tím, že celý svůj dospělý život bojuješ?
Nevím… asi to bylo na začátku těžké. Bylo mi devatenáct a šla jsem rovnou do války. Ale dnes už je to pro mě vlastně přirozené prostředí. Našla jsem se v tom. Cítím, že sem patřím, a plánuju v armádě zůstat i do budoucna.
Teď už jsem mladší poručík. Začínala jsem jako řadová vojačka a prošla jsem celou tou cestou postupně.
Jsou lidé, kteří přijdou, odslouží si svůj kontrakt a odejdou. Pro mě je to ale spíš životní poslání. Neřekla bych, že válka je něco, co by člověka těšilo nebo z čeho má radost. Ale je to práce, ve které vidím smysl. Vidím, že to, co dělám, má nějaký význam a že to někomu pomáhá. Možná právě proto mi to nepřipadá tak těžké. Člověk si zvykne.
Někdy se mě lidé ptají, jaké to je pro ženu být na bojových pozicích. Ve skutečnosti to není jiné než pro muže. Je to stejně náročné pro všechny.
Upřímně řečeno, už jsem si na to tak zvykla, že si ani nedokážu představit jiný život. Kdybych jednou musela odejít do civilu, určitě bych si našla nějakou práci, ale po tak dlouhé službě by pro mě bylo velmi těžké se přizpůsobit. Tady je moje prostředí. Tady se cítím, obrazně řečeno, jako ryba ve vodě.
Co pro tebe znamenal únor 2022 a začátek plnohodnotné invaze? Co se změnilo — ve válce i v osobním životě?
Od roku 2014 do roku 2022 měla válka úplně jiný charakter. Nebyla tak rozsáhlá jako to, co přišlo po začátku plnohodnotné invaze. Samozřejmě se tím změnilo hodně věcí.
Pro některé vojáky, například pro některé ženy, existovala možnost evakuace. Já jsem ale řekla, že zůstanu. Postupně jsem na sebe začala brát větší odpovědnost. Stala jsem se velitelkou posádky — nejdřív na jedné zbrani, později na další.
Ta situace mě určitě změnila i osobně. Člověk musel být silnější a zodpovědnější. V jistém smyslu jsem v tom okamžiku hodně dospěla. Když totiž přebíráte odpovědnost za lidi kolem sebe a dáváte rozkazy, na kterých může záviset jejich život, je to velmi těžké.
Do roku 2022 jsem takovou odpovědnost neměla. Byla jsem vojačka a plnila jsem úkoly, které mi byly zadány. Teď musím rozhodovat sama a je to mnohem náročnější.
Na druhou stranu mi pomáhá zkušenost, kterou jsem získala před rokem 2022. Díky ní mi ostatní důvěřují a poslouchají mě. Myslím, že kdybych přišla do armády až v roce 2022 bez předchozí zkušenosti, bylo by pro mě mnohem těžší se v tom všem zorientovat.
Když začala plnohodnotná invaze, byli jsme zrovna na rotaci na frontě. Byli jsme v oblasti Pisky, Vodjane a Opytne — to byly naše pozice. Už jsme tedy byli přímo na místě a v bojové pohotovosti.
V prvních dnech nikdo přesně nevěděl, jak se situace vyvine. Všude výbuchy, přicházely nové zprávy a panovala velká nejistota. Postupně se ale všichni semkli a začali jsme se bránit.
Jak se podle tebe změnila ukrajinská armáda od února 2022?
Do armády přišlo obrovské množství lidí, kteří předtím vedli úplně běžný civilní život. Pracovali v různých profesích a najednou přišla válka, která je přivedla do armády.
V roce 2022 ale vznikla obrovská motivace. Ta situace nás všechny velmi rychle semkla. Mnoho lidí přicházelo bez vojenských zkušeností, ale byli připraveni bránit svou zemi a učili se doslova za pochodu.
Dnes můžu říct, že se armáda výrazně zlepšila — ať už jde o vybavení, výcvik nebo celkovou organizaci. Máme obrovské množství zkušeností z této války. Vzniká spousta nových věcí, které svět dříve neznal ani nepoužíval. Je to úplně jiný typ války.
Každý den se objevuje něco nového — nové drony, nové vybavení, technika. Dokonce i různé improvizace, které si vojáci sami vymýšlejí a vyrábějí přímo na místě.
Ano, existují výcviková centra, ale čas, který je na výcvik vyhrazený, je často velmi krátký. Proto noví vojáci získávají nejvíce zkušeností přímo u svých jednotek.
Ti, kteří mají skutečnou motivaci bránit svou zemi, se učí velmi rychle. A když vidím, jak dlouho už dokážeme držet obranu, věřím, že vydržíme až do konce.
Jak se během války změnila tvoje role v armádě a tvoje bojové úkoly?
Moje úkoly se během let změnily několikrát. Na začátku jsem sloužila u protiletadlového kompletu ZU-23-2. Původně byl určený k ničení vzdušných cílů, ale během války jsme ho začali často používat také proti pozemním cílům — proti živé síle nepřítele nebo proti jeho úkrytům. Zvlášť ve chvílích, kdy protivník zahajoval útoky, jsme vyjížděli na pozice a dokázali jsme ho tak velmi účinně zastavit.
Postupem času se ale situace změnila. Objevily se drony a bylo stále riskantnější přibližovat se k nepříteli na krátkou vzdálenost. Proto jsme dostali dělostřelecký systém, který dokázal pracovat na větší vzdálenost, přibližně do šesti kilometrů. S tímto systémem jsme působili v našem sektoru a podporovali jednotky na frontě.
Později se ale začaly objevovat nové typy dronů, například drony řízené optickým vláknem. Ty se zaměřovaly především na vozidla a techniku. Naše dělo bylo velké a méně mobilní — mělo pětimetrovou hlaveň a bylo potřeba s ním přijet relativně blízko k pozici, vystřelit a rychle odjet. S novými drony to začalo být velmi nebezpečné. Navíc tyto drony nebylo možné rušit elektronickými prostředky.
Nakonec byla naše zbraň poškozena dronem a rozhodlo se, že přejdeme na jiný typ prostředků. Začali jsme pracovat s těžkými bombardovacími drony, což znovu výrazně zvýšilo naši efektivitu.
Jak vidíte, nezůstali jsme stát na místě. Neustále jsme se učili něco nového. Postupně jsme přešli od ZU-23-2 k dělostřelectvu a odtud k těžkým dronům. Dnes můžeme s dronem přímo přiletět nad cíl a shodit velkou munici přímo na nepřátelské pozice. Ničíme jejich úkryty i živou sílu, zejména když se pokoušejí o útočné operace.
Další velmi důležitou součástí naší práce je logistická podpora pěchoty. V současnosti se často stává, že žádné vozidlo nemůže přijet až na přední linie. Není možné bezpečně dovézt jídlo, munici nebo provést výměnu jednotek. Proto tyto úkoly často plní právě velké drony — dopravují jídlo, vodu, léky i munici přímo k vojákům na pozicích.
Jak podle tebe vypadá současná situace na frontě a co očekáváš v nejbližší době?
Situace je bohužel složitá. Jak jste mohli vidět už cestou sem, drony nepřítele zasahují stále hlouběji do našeho týlu. Dostávají se už i do přifrontových měst, jako jsou Slovjansk a Kramatorsk.
Doufám, že se nám to podaří zastavit, ale dělat nějaké konkrétní předpovědi je velmi těžké. My jsme na svých pozicích, jsme připraveni a pracujeme každou noc. Ale nikdo z nás nedokáže říct, jak bude situace vypadat zítra.
Každý den se připravujeme na další úkoly. Už dnes večer jedeme znovu na pozice — čeká nás jak bojová práce, tak logistická podpora pěchoty. Pěchota na frontě je také v plné pohotovosti.
V současnosti nepřítel neprovádí velké útočné operace pěchoty. Do určité míry je to dané i počasím. V takových podmínkách by pro ně byl přímý útok příliš riskantní, protože by utrpěli velké ztráty. Spíše čekají na horší počasí.
Zatím se snaží zasahovat přifrontová města masivními údery — Slovjansk, Kramatorsk. Cílem je narušit logistiku a zastrašit obyvatelstvo. Útočí například na logistické uzly, poštu nebo další infrastrukturu, aby ukázali, že jsou schopni zasáhnout i tato místa.
Když jde o pozemní útoky, dokážeme se bránit. Problémem jsou spíš rakety, drony Šáhid a další prostředky, které mohou zasahovat města.
Naši vojáci na pozicích jsou připraveni. A města se také připravují na horší scénáře — budují se opevnění, ochranné konstrukce a další inženýrská opatření.
Velmi doufám, že Slovjansk ani Kramatorsk nebudou muset přímo čelit velké bitvě. Zatím je nepřítel ještě dál, ale situace se může kdykoli změnit (od března, kdy rozhovor vznikl, se dostal Slovjansk i Kramatorsk pod ještě větší nápor ruské agrese, pozn. autora).
V Česku je řada lidí, kteří se snaží pomáhat Ukrajině — například shánějí peníze nebo materiální pomoc. Co podle tebe dává z pohledu vojáka na frontě největší smysl? Jak mohou lidé v Česku pomoci?
Největší pomocí je pro nás technika a vybavení, které můžeme okamžitě používat na frontě. Velmi důležité jsou například drony, protože dnes hrají ve válce obrovskou roli — jak při průzkumu, tak při samotných bojových operacích.
Velký význam má také logistická technika: vozidla, generátory, komunikační prostředky nebo další vybavení, které nám pomáhá fungovat přímo na pozicích.
Důležité je i to, když pomoc přichází rychle a dostane se přímo k jednotkám, které ji potřebují. Na frontě se situace mění velmi rychle a často potřebujeme reagovat okamžitě.
A samozřejmě je pro nás velmi důležitá i samotná podpora lidí ze zahraničí. Když víme, že na nás lidé myslí a snaží se nám pomáhat, dodává nám to sílu pokračovat dál.
Lidé ve střední a západní Evropě často vnímají válku na Ukrajině jen z dálky — prostřednictvím médií nebo sociálních sítí. Co bys jim chtěla vzkázat?
Chtěla bych jim říct především to, aby si vážili toho, že mohou žít v míru. Aby si vážili svého času, svého života a každodenního klidu, protože válka je opravdu strašná věc.
Pokud sledují zprávy a vidí, co se děje na Ukrajině, mohou alespoň částečně pochopit, jak válka vypadá. Znamená obrovské ztráty a velké oběti. Vojáci na frontě každý den riskují své životy, aby bránili svou zemi.
Ale válka nezasahuje jen vojáky. Umírají také civilisté, lidé v týlu, a bohužel i děti. Válka velmi hluboce zasahuje celou naši společnost a zanechává v ní těžké rány.
Proto bych chtěla, aby lidé, kteří mají možnost žít bez války, na to nezapomínali. Aby si toho vážili. A pokud mají možnost, aby Ukrajinu podporovali — jakýmkoli způsobem.
Někdy je velmi důležité i to, aby se o tom mluvilo. Aby svět věděl, co se tady děje, aby to lidé viděli a aby na to nezapomněli. Aby každý den věděli, že náš boj stále pokračuje.
Co bys vzkázala Ukrajincům v Česku?
Chtěla bych vzkázat Ukrajincům, kteří jsou dnes v Česku — zvláště mužům — že nastal čas vrátit se domů a bránit svou zemi. Až válka skončí, bude znovu možné cestovat, navštěvovat Česko i jiné země. Teď je ale nejdůležitější chránit vlastní domov.
V některých částech Evropy se objevuje názor, že by Ukrajina měla uzavřít s Ruskem dohodu a vzdát se části svého území, například části Donbasu, aby válka skončila. Co si o tom myslíš?
Je velmi těžké o tom mluvit, když člověk vidí, kolik obětí už tato válka stála. Tolik lidí přišlo o život, tolik rodin ztratilo své blízké a tolik měst bylo zničeno.
Pro nás to není jen otázka nějakého území na mapě. Jsou to naše domovy, naše města, naše země. Je velmi těžké si představit, že bychom se toho měli jednoduše vzdát.
Navíc zkušenost z minulých let ukazuje, že když Rusko něco získá, neznamená to, že se tím konflikt zastaví. Proto mnoho lidí na Ukrajině věří, že skutečný mír může přijít jen tehdy, když bude naše země bezpečná a bude schopná se bránit.
Samozřejmě všichni chceme, aby válka skončila. Nikdo nechce bojovat donekonečna. Ale zároveň chceme spravedlivý a trvalý mír, ne jen krátké přerušení bojů.
Co by podle tebe znamenalo, kdyby dobrovolnická pomoc ze zahraničí — například z Česka nebo dalších evropských zemí — skončila? Dokázala by ukrajinská armáda bez této podpory pokračovat?
Samozřejmě jsme velmi vděční každému, kdo nám pomáhá. Doufám, že tato podpora a solidarita s Ukrajinou vydrží až do našeho vítězství a do chvíle, kdy bude dosaženo nějakého spravedlivého výsledku.
Je pravda, že pro armádu by nebylo jednoduché, kdyby dobrovolnická pomoc úplně skončila. Dobrovolníci často přinášejí věci velmi rychle a přímo na frontu — někdy rychleji než oficiální struktury.
Na druhou stranu si myslím, že kdyby taková pomoc skončila, stát by byl nucen hledat jiné cesty, jak tyto potřeby pokrýt — například prostřednictvím státní podpory, zakázek nebo smluv.
Problém je někdy v tom, že systém si zvykl na to, že vojáci nebo dobrovolníci si často dokážou pomoci sami. Vojáci hledají partnery, shánějí vybavení, obracejí se na dobrovolníky. Stát pak vidí, že si armáda nějak poradí.
Ale ve skutečnosti by dnes měla být většina zdrojů v zemi soustředěna na obranu. Vše, co máme — průmysl, výroba, finance — by mělo směřovat především k ochraně státu.
Bohužel ne všechny prostředky jsou dnes využívány tak, jak by v době války bylo potřeba. A právě proto je zahraniční pomoc i dobrovolnická podpora stále velmi důležitá.
Měla si během války možnost setkat se osobně s ruskými vojáky? Jaký z toho máš dojem, měli lítost nebo jsou to prostě “orkové”?
Ano, měla jsem takové zkušenosti. Několikrát jsme zajali ruské vojáky a měli jsme s nimi možnost mluvit. Já sama jsem s některými z nich osobně hovořila.
Můj dojem byl, že to jsou lidé, kteří často vůbec nechápou, proč jsou v Ukrajině. Působí jako lidé bez jasného cíle nebo motivace. Naprostí zombie. Mnozí z nich tam jsou především kvůli penězům, které za službu dostávají.
Velkou roli podle mě hraje propaganda. To, co jim bylo dlouhodobě vštěpováno — například že Ukrajinu řídí Západ nebo Spojené státy. Je vidět, že tomu opravdu věří.
Když s nimi člověk mluví, má někdy pocit, že jsou úplně odtržení od reality. Jako by žili v nějakém jiném světě, který s tím skutečným vůbec nesouvisí.
A na závěr — máš nějaký osobní sen, který bys chtěla splnit, až válka skončí?
Mým snem je jednou otevřít vlastní sportovní posilovnu. Sport mám opravdu velmi ráda. Doufám, že jednou, až bude naše země žít v míru, se mi to podaří.
Možná by to mohlo být v Mariupolu, pokud se nám ho podaří vrátit. Ale vlastně by to mohlo být v jakémkoli městě naší země.
Chtěla bych, aby tam lidé mohli přicházet, cvičit, věnovat se sportu a být silnější — nejen fyzicky, ale i jako společnost. Aby naše země byla zdravá, silná a odolná.
Hraju fotbal, baví mě stolní tenis a často chodím do posilovny. Klidně tam strávím i dvě hodiny. Hodně mě baví také crossfit — prostě jakýkoli aktivní pohyb.
Přijďte podpořit Runu a její jednotku na benefici 17. 8. v 18:00 do divadla Jatka 78 v holešovické tržnici v Praze. Vstupenky na akci můžete získat zde.
Diskuse