Putin tehdy výslovně mluvil o „demilitarizaci" a „denacifikaci". Za těmito propagandistickými slovy se skrýval srozumitelnější plán: zničit ukrajinskou armádu, odstranit vládu v Kyjevě, vrátit zemi do ruské sféry a dokázat, že ukrajinský stát je pouhá historická nehoda, kterou může Moskva kdykoli opravit.

Ukrajinská vláda ale nebyla svržena. Ukrajinská armáda nebyla zničena. Ukrajina nebyla demilitarizována, nýbrž se stala nejzkušenější vojenskou mocností Evropy. Nebyla neutralizována, nýbrž zahájila reálná přístupová jednání s Evropskou unií. Její národní identita nebyla rozpuštěna. Naopak se upevnila způsobem, o němž se před invazí žádnému ukrajinskému prezidentovi ani kulturnímu programu nemohlo zdát.

Putin chtěl dokázat, že Ukrajina není skutečný národ. Výsledkem jeho tažení je ukrajinský národ, který svou existenci nejen prohlásil, ale také ji čtyři a půl roku brání proti mnohem větší zemi. Pro člověka posedlého přepisováním dějin je to mimořádně důkladný způsob, jak se do nich zapsat jako autor opaku toho, co zamýšlel.

Rusko chtělo také zastavit rozšiřování NATO. Dosáhlo vstupu Finska a Švédska. Finské členství přidalo Alianci zhruba 1 340 kilometrů přímé hranice s Ruskem. Baltské moře, které Moskva považovala za prostor svého historického vlivu, je dnes ze všech stran kromě ruského pobřeží obklopené státy NATO. To není detail. Je to jedna z největších strategických změn v Evropě od pádu Sovětského svazu — a Putin si ji vyrobil sám.

Na frontě samozřejmě žádné hollywoodské vítězství Ukrajiny neprobíhá. Ruské jednotky dál útočí v Donbasu a tlačí na pás opevněných měst od Kostantynivky přes Družkivku až po Kramatorsk a Slovjansk. Ukrajina trpí nedostatkem pěchoty. Její protivzdušná obrana je nebezpečně oslabená. Při posledním velkém útoku dokázala sestřelit jedinou z 27 balistických raket. Trumpův slib, že by Ukrajinci mohli doma vyrábět střely Patriot, se během několika dnů proměnil v jeho obvyklé „ještě jsme se nedohodli".

Ale ani ruský postup už nepřipomíná pochod mocnosti, která se chystá dobýt polovinu Evropy. Vypadá spíše jako drahé přemisťování frontové čáry mezi sousedními poli. V první části roku 2026 se průměrné ruské územní zisky proti stejnému období předchozího roku výrazně zpomalily. Kyjev sděluje, že od začátku roku získal zpět více než 600 kilometrů čtverečních. Toto číslo nelze nezávisle ověřit a není nutné mu bezvýhradně věřit. Důležitější je celkový obraz: Rusko ani po více než čtyřech letech nedokázalo zlomit ukrajinskou obranu, a každý další kilometr ho stojí více lidí, peněz a času.

Stačí se podívat, jak Moskva shání nové vojáky. Nabízí rekrutům a jejich manželkám odpuštění dluhů až do deseti milionů rublů. Univerzitní studenty láká do jednotek dronových operátorů a techniků mimořádnými finančními balíčky. Podnikům v některých regionech přiděluje kvóty, kolik zaměstnanců mají získat pro armádu. Branný systém převedla na nepřetržitý celoroční nábor. A podle Kyjeva připravuje přijetí dalších 30 tisíc severokorejských vojáků — tvrzení, které zatím nelze nezávisle potvrdit, ale které zapadá do již existující vojenské spolupráce Moskvy s Pchjongjangem.

Stát, který má pohodlný přebytek mužů a jistotu blízkého vítězství, obvykle nemusí rušit soukromé dluhy lidem ochotným strávit rok na frontě. Rusko ještě dlouho může válčit. Má ropu, obrovské území, represivní stát a partnery ochotné dodávat techniku, munici nebo vojáky. Nemá však neomezené zásoby a především nemá způsob, jak levně dosáhnout politického cíle, s nímž válku začalo.

Mezitím se změnila samotná podoba boje. Fronta už není jen čára zákopů, děl a tanků. Podél přibližně 1 200 kilometrů vzniklo pásmo široké desítky kilometrů, v němž drony sledují téměř každý pohyb. Pěšáci se skrývají v jednotlivých domech. Zásoby převážejí bezpilotní vozidla. Evakuace zraněných probíhá v noci, přestože ani tma už neposkytuje ochranu před termovizními kamerami. Rusko i Ukrajina se učí. Rusové nasazují drony řízené optickými kabely, které nelze rušit rádiovým signálem. Ukrajinci odpovídají novými záchytnými drony, autonomním naváděním a prostředky elektronického boje.

Rozdíl je v rychlosti, jakou Ukrajina dokázala tuto zkušenost přeměnit v průmysl.

Ještě v roce 2022 neměla rozsáhlou výrobu vojenských dronů. V roce 2026 má podle amerických představitelů vyrobit šest až sedm milionů malých útočných FPV dronů, přibližně půl milionu měsíčně. Pentagon přitom v rámci vlastního programu za 1,1 miliardy dolarů objedná do února příštího roku méně než 200 tisíc kusů. Spojené státy mohou mít lepší jednotlivé technologie a větší zdroje, ale Ukrajina má něco, co se nedá koupit na veletrhu: každodenní zpětnou vazbu z nejmodernějšího bojiště na světě.

Ukončí-li operátor ráno misi a odpoledne vysvětlí konstruktérovi, proč selhalo navádění, může být za několik dní změněn software, anténa nebo způsob výroby. V tradiční evropské zbrojovce by stejná připomínka putovala přes několik oddělení, právní kancelář, certifikační komisi a powerpointovou prezentaci o nutnosti inovací. Až by se konečně dostala do továrny, protivník by už možná používal dvě nové generace rušení.

To je skutečná ukrajinská výhoda. Ne nějaká romantická představa, že demokracie automaticky vyrábí lepší zbraně. Také autoritářské režimy inovují a Rusko se v dronech mnohému naučilo. Ukrajinský systém je však rozptýlený mezi stovky menších výrobců, vojenské jednotky, dobrovolnické sítě, programátory a startupy. Nemusí čekat, až jeden generál v Moskvě připustí, že včerejší řešení už nefunguje.

Ukrajinské drony dnes zasahují cíle stovky a někdy více než tisíc kilometrů za hranicí. Útočí na letiště, muniční sklady, rafinerie, ropovody, překladiště a elektrickou infrastrukturu na okupovaném Krymu. Největší ruská rafinerie v Omsku musela po jednom z útoků zastavit provoz. Mezinárodní energetická agentura snížila odhad ruské těžby ropy pro letošní rok přibližně o tři procenta mimo jiné právě kvůli ukrajinským zásahům. Rusko prodloužilo omezení vývozu benzínu a nafty až do ledna 2027. Na Krymu se palivo přiděluje, elektřina vypadává a lidé čekají ve frontách na jídlo z polních kuchyní.

Rusko není hospodářsky před zhroucením. Jeho centrální banka stále dokáže ekonomiku řídit a vyšší ceny ropy mu mohou dočasně pomoci. Jenže základní tendence je zřejmá. Příjmy státního rozpočtu z ropy a plynu v prvním čtvrtletí meziročně prudce klesly. Likvidní část státního rezervního fondu se od začátku války snížila z přibližně 6,5 procenta HDP na 1,8 procenta. Ruské regiony se zadlužují i proto, že financují náborové odměny a podporu rodin vojáků. Válka, která měla být rychlou demonstrací síly, se stala systémem, jenž požírá vlastní palivo.

Útoky na sklady společnosti Wildberries ukazují, že Kyjev rozšiřuje ekonomickou válku i na civilní logistickou síť. Ukrajinská strana tvrdí, že firma pomáhá zásobovat ruskou armádu a prodává vojenský materiál. Úplné veřejné důkazy pro každý zasažený sklad ale nemáme. A v posledních ukrajinských útocích na ruském území zemřeli také civilisté, včetně dítěte poblíž hřiště (pozn.red.: jenže proto, že Rusové sestřelili dron, směřující na ruský vojenský cíl, nad hřištěm).

Ukrajinské údery nepochybně změnily geografii války. Obrovská rozloha, tradiční ruská výhoda, se stala problémem. Moskva nedokáže chránit současně frontu, Krym, rafinerie, letiště, sklady, přístavy, železnice a města hluboko ve vnitrozemí. Každý systém protivzdušné obrany přesunutý k Moskvě nebo Petrohradu chybí jinde. Každý levný dron nutí Rusko rozhodovat, který drahý objekt ponechá bez ochrany. 

A právě tady se z evropské oblíbenkyně stává evropská potřeba.

Zpočátku Evropa pomáhala Ukrajině především proto, že byla napadena. Dnes jí stále pomáhá z morálních a politických důvodů, ale současně zjišťuje, že se bez ukrajinských zkušeností nedokáže připravit na vlastní obranu. Evropské země poslaly Kyjevu stovky miliard eur vojenské pomoci, často v podobě starších tanků, děl a raket oceněných účetní hodnotou. Nyní musí rozhodnout, zda pouze doplní vyprázdněné sklady stejnými zbraněmi, nebo zda začne stavět armádu pro válku, která už skutečně existuje.

V červenci Evropská unie uzavřela s Ukrajinou dohodu o dronech. Její logika je jednoduchá: ukrajinské zkušenosti a technologie se spojí s evropským kapitálem a průmyslovou kapacitou. Ukrajinské firmy už vyrábějí nebo připravují výrobu v Německu, Británii, Dánsku a Lotyšsku. Téměř dvacet zemí jedná s Kyjevem o dalších dohodách. Saab i francouzské podniky spolupracují s ukrajinskými výrobci. NATO investuje desítky miliard do dronů, protidronové obrany a výcviku.

To už není charita. Je to dělba práce.

Evropa má peníze, velké továrny, letecký průmysl, normy a přístup na trhy. Ukrajina má konstruktéry a vojáky, kteří vědí, co přežije ruské rušení, co se rozpadne v mrazu, co lze opravit v dodávce poblíž fronty a co jen působivě vypadá na zbrojním veletrhu. Evropská armáda si může koupit software v Kalifornii. Nemůže si koupit čtyři a půl roku každodenních technologických změn pod palbou.

Trumpovo couvnutí od možnosti vyrábět na Ukrajině střely Patriot připomíná, že tato proměna ještě není dokončena. Ukrajina stále potřebuje západní systémy proti balistickým raketám. Dron za desítky tisíc dolarů nenahradí Patriot při obraně Kyjeva. Zároveň ale nedává ekonomický smysl sestřelovat levný ruský dron interceptorem za několik milionů. Budoucí evropská obrana proto bude muset spojit tradiční drahé systémy s masovou výrobou levných dronů, elektronickým bojem a umělou inteligencí. A v této kombinaci není Ukrajina žadatelem čekajícím před evropskými dveřmi. Je jedním z učitelů.

Totéž se postupně děje politicky. V červnu Evropská unie otevřela první vyjednávací blok ukrajinského přístupového procesu, zaměřený na právní stát, demokratické instituce, veřejnou správu a boj s korupcí. Není to automatická vstupenka. Je to seznam domácích úkolů a Ukrajina má s korupcí, koncentrací moci i fungováním institucí vážné problémy. Válka navíc odložila volby a vytvořila prostředí, v němž se mimořádná opatření mohou nebezpečně snadno stát normou.

Přesto už Ukrajina vstupuje do evropského systému ještě před formálním členstvím. Je propojena s evropským financováním, výrobou zbraní, energetikou, výcvikem a bezpečnostním plánováním. Evropská unie jí poskytuje úvěrový balík 90 miliard eur na roky 2026 a 2027. NATO přislíbilo desítky miliard eur ve vojenském materiálu, výcviku a pomoci. Evropské lodě začaly kontrolovat sankcionované tankery z ruské stínové flotily. Poslední inspekce ve Středozemním moři sice neskončila zabavením lodi, ale ukázala posun od sankcí existujících pouze na papíře k jejich fyzickému vymáhání.

Nejpřesnější historickou analogií je finská zimní válka. Sovětský svaz v roce 1940 získal přibližně jedenáct procent finského území. Na mapě zvítězil. Finsko ale uhájilo nezávislost, odmítlo loutkovou vládu připravenou Moskvou a přežilo jako politický národ. Sověti dostali půdu. Nedostali Finsko.

Ukrajina může na konci této války také zůstat bez části mezinárodně uznaného území. To nebude spravedlivé a nemělo by to být právně uznáno jako odměna za agresi. Bude-li však existovat jako nezávislý, evropský, silně vyzbrojený a technologicky nepostradatelný stát, Rusko získá několik okresů a prohraje Ukrajinu.

Putin může vyhlásit vítězství, protože diktátor vždy rozhoduje, kdy v televizi začíná vítězství. Nemůže však rozhodnout, co tato válka udělala s Ukrajinci, s Evropou a s představou ruské moci.

Chtěl Ukrajinu bez armády. Dostane zemi, která vyrábí více vojenských dronů než Spojené státy. Chtěl Ukrajinu mimo Evropu. Dostane kandidátský stát, jehož obranný průmysl se už propojuje s evropským. Chtěl slabší NATO. Dostane Alianci rozšířenou o Finsko a Švédsko. Chtěl dokázat, že ukrajinský národ je historická fikce. Dokázal, že je ochoten bojovat o svou existenci déle, než Rusko dokáže svou invazi přesvědčivě vysvětlovat.

Rusko možná odejde s větším kusem mapy. Ukrajina ale odejde s armádou, národem, místem v Evropě a znalostmi, bez nichž se Evropa proti dalšímu ruskému vydírání nebude umět bránit.

Válka, jejímž cílem bylo Ukrajinu vymazat, skončí Ukrajinou, kterou už nebude možné přehlédnout. Ať si na Rudém náměstí vítězství vyhlásí kdokoli.