Fauda a hledání morální čistoty: Co nás jeden izraelský seriál může naučit o schopnosti udržet v mysli protichůdné skutečnosti

29. 9. 2026 / Muriel Blaive

 

Sedmý říjen byl pro izraelskou společnost katastrofou a jeho oběti si zaslouží empatii. Právě proto tato řada v Izraeli tak silně rezonovala: pro mnoho diváků dává Fauda kulturní podobu události, která jejich společnost hluboce proměnila a o níž mají pochopitelný pocit, že musí být vyprávěna a uchována v paměti. Uznat tuto skutečnost neznamená schvalovat všechno, co izraelská armáda následně provedla v Gaze. A naopak: odsoudit utrpení způsobené palestinským civilistům neznamená zlehčovat 7. říjen, relativizovat terorismus ani předstírat, že lidé, kteří úmyslně vraždí, znásilňují či unášejí civilisty, nějak přestávají být teroristy jen proto, že samotná palestinská věc je legitimní.

Právě v tomto ohledu zůstává Fauda subtilnější, než by se mohlo zdát z některých kritik, které vůči ní zaznívají. Seriál Palestince nikdy neodlidšťuje. Neodlidšťuje dokonce ani palestinské teroristy: mají rodiny, city, obavy, loajalitu i své rozpory. Člověk může být násilník, vrah a terorista a zároveň milující manžel. Humanizace není zproštění viny – uznat, že někdo je člověk, neznamená popřít jeho odpovědnost za to, co dělá.

Naopak kritika, že tato řada nezobrazuje zkázu Gazy, se mi zdá poněkud nemístná. Gaza není tématem tohoto konkrétního příběhu: pátá řada pojednává o 7. říjnu, o traumatu, které způsobil izraelské společnosti, a o pronásledování lidí zapojených do terorismu. Umělecké dílo se může legitimně soustředit na tuto konkrétní epizodu, aniž by tím schvalovalo zabíjení palestinských civilistů.

Fauda totiž nadále zachovává politicky zásadní rozlišení: palestinští teroristé jsou Palestinci, ale ne všichni Palestinci jsou teroristé. Seriál nikdy nenaznačuje, že by palestinské obyvatelstvo neslo kolektivní vinu. Rozlišuje mezi těmi, kdo útoky organizují a páchají, civilisty, ideology, vystrašenými lidmi a naivními souputníky, kteří se nechali vtáhnout do násilí, aniž by se tím stali rovnocennými jeho hlavním pachatelům.

Doron tuto schopnost odmítat jednoduché kategorie ztělesňuje. Zabíje teroristy, někdy brutálně, násilí však pro něj nikdy neztrácí svůj morální význam. A když se ho francouzská manželka palestinského teroristy, která se sama nechala vtáhnout do terorismu, pokusí zabít, Doron ji prostě nezlikviduje: jeho instinktem je stále ji zachránit a mluvit s ní laskavě. Toto rozlišení je podstatné: na jejích činech záleží, ale nevyčerpávají vše, čím je. Doronovo odmítnutí zredukovat ji na nepřítele se mu dokonce vyplatí: nakonec Izraelcům pomůže. Jeho zdrženlivost alespoň na okamžik obnovuje možnost morální reciprocity. Nakolik je to na obou stranách zcela realistické, je jiná otázka, ale můžeme doufat.

To, co seriál nakonec od diváka žádá, je v naší politické kultuře stále obtížnější: schopnost udržet v mysli více než jednu skutečnost zároveň. Izraelští civilisté mohli být oběťmi děsivého zvěrstva a palestinští civilisté mohli následně nesnesitelně trpět. Palestinští teroristé mohou zůstat lidskými bytostmi, a přesto být teroristy, které je třeba zastavit. Kolektivní trest lze odmítnout, aniž bychom romantizovali ty, kdo úmyslně útočí na civilisty. Palestinské utrpení lze uznat, aniž bychom tím činili izraelské utrpení nelegitimním – a naopak.

Požadavek, aby jedna skutečnost rušila druhou, je požadavkem morální čistoty. Tento problém se zdaleka netýká jen Izraele a Palestiny: jak příliš dobře víme, prostupuje také česko-německými dějinami a mnoha dalšími situacemi ve střední Evropě. Utrpení a odpovědnost bývají málokdy rozděleny s takovou morální úhledností, jakou od nich požaduje politická paměť. Svět není čistý; je komplikovaný, kompromitovaný, násilný a často morálně špinavý. Seriózní analýza začíná právě ve chvíli, kdy přestaneme očekávat, že jedna pravda vymaže druhou. Přestože je Fauda pevně ukotvena v izraelské perspektivě, nikdy nepodléhá soutěži o status oběti, která ovládla tak velkou část našeho politického diskurzu – dnes vzácná a cenná vlastnost.