Konec anonymity?

29. 6. 2011

Jeden článek, jehož autory byli Elisabeth Bumiller a Thom Shanker, informoval o spektakulárním vzestupu počtu bezpilotních letounů zmenšených do rozměrů vážky či kolibříka, které bez problémů přelétávají okenní římsy; oba jsou určeny k tomu, aby zůstaly pouhému oku skryty. Druhý článek napsaný Brianem Stelterem tvrdil, že internet je "místem, kde umírá anonymita". Tyto dvě zprávy hovoří unisono, obě věští a vyhrožují koncem neviditelnosti a autonomie, dvou definujících atributů soukromí - i když obě záležitosti vznikly nezávisle na sobě a bez vědomí o existenci té druhé.

Bezpilotní letouny vykonávající špionážní a úderné úkoly, jimiž jsou známy zejména "Predátory" ("Od roku 2006 bylo na pákistánských kmenových územích americkými bezpilotními letouny zabito více než 1 900 povstalců") jsou zmenšovány do velikosti ptáků, ale raději dokonce hmyzu (mávání hmyzích křídel je zdánlivě mnohem snazší technologicky napodobit než pohyb křídel ptačích), a mimořádné aerodynamické dovednosti lišaje, hmyzu známého schopností vznášet se na místě, byly podle majora Michaela L. Andersona, doktorandského studenta technologie pokročilé navigace, zvoleny za dosud nedostižený, ale jistě brzy dosažený cíl současného designérského snažení - kvůli potenciálu nechat daleko za sebou vše, "co dovede naše neohrabané letadlo".

Nová generace bezpilotních letounů zůstane neviditelná, zatímco vše ostatní se stane viditelným; bude imunní, zatímco vše ostatní bude zranitelné. Řečeno s Peterem Bakerem, profesorem etiky na United States Naval Academy, tyto letouny posunou válku do "postheroického věku"; ale podle jiných "vojenských etiků" také ještě dále rozšíří již tak značnou propast mezi americkou veřejností a válkou; jinými slovy, uskuteční další skok (již druhý po nahrazení armády branců profesionální armádou) k tomu, aby se válka stala pro národ, v jehož jménu je vedena, takřka neviditelnou (nebudou ohroženy žádné životy místních obyvatel) a tím bude její vedení mnohem snadnější - dokonce i mnohem přitažlivější, kvůli takřka úplné absenci vedlejších škod a politických nákladů.

Příští generace bezpilotních letounů bude vidět, zatímco sama zůstane pohodlně neviditelná - doslovně i metaforicky. Nebude existovat žádný úkryt před špehováním - a pro nikoho. Dokonce i technici vysílající letouny do akce ztratí kontrolu nad jejich pohyby a tak se stanou neschopnými, ať už pod jakýmkoliv tlakem, zbavit jakýkoliv objekt možnosti, že bude sledován: "Nové a vylepšené" bezpilotní letouny budou naprogramovány tak, aby létaly samy - podle jimi zvolených časových rozvrhů a itinerářů.

Je to nepochybně právě tento aspekt nových špionážních a průzkumných technologií vyzbrojených kapacitami jednat z odstupu a nezávisle, který znepokojuje většinu jejich návrhářů a také dva novináře informující o jejich starostech: "Datová tsunami" již zaplavující personál štábu letectva a hrozící vymknout se jeho schopnosti absorbovat a zpracovávat informace, a tak také jeho kontrole (nebo kontrole kohokoliv jiného)...

Pokud jde o "smrt anonymity" na internetu, zde je to poněkud odlišné: Vzdáváme se svého práva na soukromí o své vlastní vůli. Nebo prostě souhlasíme se ztrátou soukromí coby rozumnou cenou za zázraky, které za to dostaneme. Nebo je tlak na obětování osobní autonomie tak drtivý, tak blízký podmínkám ovčího stáda, že pouze pár mimořádně vzpurných, smělých, bojovných a rozhodných vůlí uspěje při snaze odolat. Tak či onak, stojíme přinejmenším nominálně před volbou, stejně jako před zdáním dvoustranného kontraktu, a přinejmenším máme formální právo protestovat a žalovat v případě jeho porušení: Jde tedy o něco, co u bezpilotních letounů nehrozí.

Jenže nakonec to vyjde nastejno: Jakmile jste uvnitř, stáváte se rukojmím osudu. - Richu Lamovi, fotografovi na volné noze pořizujícímu snímky pouličních nepokojů ve Vancouveru, trvalo nalezení a identifikace páru, který byl na jedné z jeho fotografií (náhodou) zachycen při vášnivém polibku, pouhý jeden den.

Vše soukromé je teď potenciálně veřejné - a je to potenciálně dostupné veřejné spotřebě; a zůstává to dostupné i nadále, až do konce časů, protože internet "nemůže řízeně zapomenout" cokoliv, co bylo kdysi nahráno na některý z jeho nespočetných serverů. "Tato eroze anonymity je produktem všeprostupujících služeb sociálních médií, levných kamer mobilů, bezplatného foto a videohostingu, a, což je možná ze všeho nejdůležitější, změny v lidském pohledu na to, co by mělo být veřejné a co má být soukromé." A dovolte mi dodat: Volba mezi veřejným a soukromým se lidem vymyká z rukou, s jejich nadšenou součinností a ohlušujícím aplausem. Etienne de la Boétie dneška by byl patrně v pokušení hovořit nikoliv o dobrovolném otroctví, ale o otroctví, které jsme si přivodili sami.

Podrobnosti v angličtině: ZDE