Jak je nesnadné dělat "principiální" světovou politiku

1. 7. 2011 / Miloš Dokulil

Hrubý domácí produkt USA se pohybuje na málo představitelné výši 14,1 bilionů dolarů. Vládní výdaje na rok 2012 mají dosáhnout čtvrtiny této závratné sumy, 3,7 bilionu dolarů. Přitom výdaje na válku v Afghánistánu mají dosáhnout částky 107 miliard dolarů, což činí "pouze 0,75 % HDP". (Mnohem víc -- 20-krát víc -- USA vydají na zdravotnictví a sociální péči.) Možná tu není nutné rozvádět, oč levnější je financování domácího afghánského vojenského personálu americkými penězi než přímo americké vojáky v této stále riskantní oblasti. Nelze se asi divit, že Američané, kromě jiného, zkouší již přímými kontakty s Talibanem v mezích možností připravit schůdnější podmínky pro svůj chystaný odchod z této nemálo zkoušené země, aniž by to způsobilo další vnitřní i mezinárodní komplikace.

Nedovedu teď vymazat z paměti, že se ke konci června nebo k počátku července vztahuje několik dat, které vedly vždy znovu k závažným válečným střetnutím. Nejdřív výstřely v Sarajevě (28. června 1914); následně válka, po jejímž propuknutí její účastníci počítali, že to bude válka pouze krátká, snad jen na tři měsíce; už pro ty výchozí předpoklady tehdejšího "moderního" vedení války. Navíc proti Německem nažhavovanému Rakousku-Uhersku nejdřív jako kdyby stalo jen relativně vojensky slabé Srbsko! Nebo poměrně krátce po druhé světové válce, když se severokorejská vojska pustila na jih od 38. rovnoběžky a když o dva dny později USA se začaly -- pod hlavičkou OSN -- v této válce vojensky angažovat (27. června 1950). Kolik úsilí ta válka nakonec z obou stran (včetně nemalého angažmá Čínské lidové republiky na straně KLDR) stála, než konečně skončila tam, kde začala --- zhruba opět na té 38. rovnoběžce. Ve Vietnamu začal otevřený vstup USA do konfliktu s komunistickým severním Vietnamem 4. července 1964. Ta válka pak v této nové podobě trvala 11 let. Na rozdíl od kompromisu v Koreji tentokráte oba vojenští soupeři neskončili na předtím dělící 37. rovnoběžce, nýbrž jižní režim se poměrně rychle zhroutil (už k 1. 5. 1965; o rok později, k 2. červenci 1976 [a tedy již před 35 lety], se obě země i právně sjednotily). Zde pak se zrodila trauma pro USA. Ani suverénní vojenská technika USA a 60 tisíc mrtvých amerických vojáků (kromě čtvrti milionu obětí mezi jihovietnamskými občany [a víc jak milionem mrtvých Severovietnamců]) nezachránilo jih před komunismem.

V mnohem bližší naší paměti je dvojí angažování USA v Asii v posledních letech, v Iráku a v Afghánistánu (aniž teď zohledňujeme odlišný mandát zahraničních vojenských sil a vnitřní situaci v nich). Pokud jde o Irák, naštěstí se již nedá srovnávat dnešní stav s dřívějšími a celá léta trvajícími problémy se zajištěním míru po rychle skončené vítězné válce pro americké a spojenecké zbraně. Dnes jako kdyby ožehavější byla -- vojensky i politicky (ne-li i hospodářsky!) -- situace v Afghánistánu. Přitom v obou těchto teritoriích jako kdyby Spojené státy před světem prezentovaly "zájmy demokracie" a "mezinárodní bezpečnosti", i když v obou případech určitě s nemalými výhradami. Nelze nevidět, že přímo jen vojensky nelze navodit mít a bezpečnosti pro tamní občany. A teď bychom měli začít uvažovat o pravých pohnutkách, které snad vedou USA k zvažování co nejrychlejšího vojenského odchodu z Afghánistánu (o dalších spojencích nemluvě). Co teď převažuje víc: starosti o rozpočet (a státní dluh) USA, anebo je cena za mír a bezpečnost v Afghánistánu příliš veliká? Nejen v dolarech, nýbrž -- samozřejmě -- také v životech, které to úsilí již stálo?