Magický realismus českého voliče

14. 1. 2013

čas čtení 4 minuty

Za poslední hodiny se převážně na internetu objevilo mnoho článků pokoušejících se analyzovat výsledky první přímé volby prezidenta ČR. Trnem v oku se pak stal pro mnohé komentátory výrazný úspěch Karla Schwarzenberga navzdory obecné negativní náladě občanů vůči vládě, které je Schwarzenberg ministrem a prvním místopředsedou. Často se upozorňuje na absurdnost jednání takového voliče, píše Martin Suchý.

Rád bych se na Schwarzenbergův i Zemanův úspěch podíval z trochu jiného úhlu. Míra nevole lidí vůči vládě je skutečně zjevná a nehodlám ji vyvracet. Dala by se ale pojmout více obecněji a nazírat na ni jako na nenávist vůči politikům veškerým, bez ohledu na stranickou příslušnost či pravo-levou orientaci. S tímto náhledem bylo potřeba výrazně operovat poté, co se objevila silná kampaň mezi převážně mladými lidmi na podporu Vladimíra Franze. Nemyslím si, že šlo o primitivní recesi jako v případě posledního sčítání lidu, kdy se mnozí hlásili k fiktivnímu náboženství rytířů Jedi z filmové série Hvězdných válek. Důležitou roli ale sehrál vzhled prof. Franze. Jeho potetované tělo v sympatizantech evokovalo pocit, že se jedná o člověka zcela odtrženého od "zkažené reality" současné politiky. A aniž by kohokoliv uchvátil svým programem či rétorickými schopnostmi, jeho nepolitičnost byla dostatečným argumentem k volbě.

Mezi skutečně poražené kandidáty na prezidenta můžeme počítat dva. Protože pouze Jan Fischer a Jiří Dienstbier měli reálnou šanci (už vzhledem k rozsahu kampaně) na úspěch. Jiří Dienstbier jakožto zástupce současné nejsilnější politické strany představoval stranického kandidáta, který ve voličích asocioval mladého, inteligentního, talentovaného politika, zatímco Jan Fischer nepřekonal image bývalého funkcionáře KSČ, potažmo profesionálního, však nudného úřednického premiéra. Oba dva pak šli do voleb jakožto různé ztvárnění politické postavy.

Miloš Zeman a ještě výrazněji Karel Schwarzenberg ovšem ve své kampani vsadili na jinou kartu. V Zemanově předvolebním klipu od Filipa Renče vidíte kandidáta kterak objímá strom, štramácky se prochází ulicí a projevuje lásku k dceři. Nesnažil se tedy vyvolat dojem politika, ale více se zaměřil na city voličů. Jinými slovy se pokusil být "Miloš z Vysočiny, milující otec a sympatický občan". Karel Schwarzenberg šel ještě dál. Pro svou kampaň se vzdal rodového jména a jeho sympatizanti jej oslovovali převážně familiérně Karel. Klip byl sestaven z humorné přehlídky umělců a mladých lidí, kteří upozorňovali na "Karlovy" sympatické vlastnosti. Málokoho z voličů Schwarzenberga zajímali vládní reformy nebo členství v TOP 09, média změnila image pravicového politika v charakterního, pohádkového knížete.

Voliči Miloše Zemana nedávali hlas bývalému premiérovi proslaveném opoziční smlouvou, firmou Lukoil nebo Miroslavem Šloufem. Oni měli v den volby před očima obraz glosujícího důchodce se zapálenou cigaretou, který se s nimi bude procházet českými lesy a hluboký rozhovor s ním zakončí přípitkem hruškovice. Stejně jako voliči Karla Schwarzenberga zase svého kandidáta vnímali jakožto moudrého monarchu v myslivecké kamizole s puškou přes rameno v kombinaci se sympatickým a skromným starcem zachovávajícím si mladistvý elán a ochotným popít se studentem pivo v hospodě.

Zatímco Jan těžko vyvolá asociaci k Fischerovi a Jiří k Dienstbierovi, pak Miloš a Karel jsou v posledních dnech běžná označení kandidátů nepotřebných bližší specifikace. I necelých sedm procent pro Vladimíra Franze je důkazem, že nepolitičnost byla v prvním kole výrazným rozhodovacím faktorem a posuzování historických faktů či politických názorů šlo stranou romantické představě o kandidátovi.

0
Vytisknout
13113

Diskuse

Obsah vydání | 16. 1. 2013