Jakýsi Smradlavka, aneb Smrt bílého koně

3. 6. 2013 / Lubomír Brožek

čas čtení 6 minut

"A hle, spatřil jsem koně mrtvolně bledého a jméno toho, který na něm seděl, bylo Smrt a za ním šlo Peklo. "
Sv. Jan (Zjevení)

Smrt jedoucí na bílém koni, asi nejznámější obraz Janovy Apokalypsy, personifikuje zmar jako velkolepé nebeské zjevení. Smrt bílého koně zvaného Smradlavka je pozemská a tak zoufale ubohá, že kdyby řečený Smradlavka (vlastním jménem Václav Škroud) nebyl bílým koněm, nestál by našim novinářům ani za čmouhu tiskařskou černí. Byl by to pro ně prostě jeden z tisíců neviditelných, který pošel na ulici jako toulavý pes. Pomočený, ve vlastních výkalech -- pouze s tím rozdílem, že psi nebývají opilí. Neviditelný zaživa, neviditelný mrtvý.

Jenomže, jak se ukázalo, Václav Škroud nebyl jen tak nějaký obyčejný bezdomovec. Byl (podle informací Práva) v obchodním rejstříku řádně registrovaným jednatelem a vlastníkem firmy (Toladena Trade, s. r.o.) dovážející ve velkém ropné produkty ze zahraničí, což mu vyneslo přesně na tolik kořalky, aby se mohl zpít do němoty a zapomenout, čí je.

Pana velkopodnikatele nechával ve své boudě občas přespat jiný bezdomovec, pan Milan, který na adresu zesnulého lakonicky podotkl: "Vrtalo mi hlavou, kde Smradlavka pořád bere peníze na chlast. Byl zralej zavřít tak do psychárny. Jestli v něčem jel, tak o tom neměl ani ánunk." Smradlavka zkrátka opustil vezdejší blázinec ve stavu delirické nevinnosti, zatímco jiní, mrazivě střízliví, si na jeho účet mastili kapsy k prasknutí, žijíce si na tak vysoké noze, že se jim hlavy ztrácely v oblacích a nevěděli, kam šlapou.

Zajisté je více než naivní si namlouvat, že jde o ojedinělé zjevení bílého koně v temnotách času. Kolik takových smradlavků den co den uléhá v parcích, stele si v odpadcích a přikrývá se novinami, jejichž redaktoři by si jich normálně nevšimli ani s lucernou za bílého dne. Kolik takových bílých koní hledá ve slepých uličkách svých osudů kam hlavu složit, aniž by tušili, kdo se na nich projíždí, vysmátý a za vodou. Čímž se ocitáme na samém prahu černého humoru blázince bez hranic, kde se dějí věci nevídané. Upustíte třeba minci žebrákovi do čepice..., ale co když jste právě obdarovali jednatele firmy s půlmiliardovým obratem? Tulák, přistižený ochrankou v supermarketu, kterak za regálem ukusuje z šišky salámu, může být většinovým akcionářem a bezdomovec, jehož odmítli přijmout do nemocnice... Ale dost žertů, když se srdce svírá. Ač má takové stádo bílých koní možná nesčetně hlav, někteří jsou strašně osamělí a sotva stojí na nohou. Zato jejich jezdci, to jsou jiní kabrňáci. Drží basu a (dokud to sype) nepustí.

Avšak ne všichni bílí koně jsou neviditelní a bezejmenní. Někteří mají místo stájí dokonce vily a žlaby ve správních radách či představenstvech korporací a nosí se vznešeněji než arabští hřebci. Mnozí si nechají říkat třeba excelence nebo magnificence a mají opět své bílé koně. V blázinci je to normální. Velké ryby požírají menší, silnější koně přitahují uzdu slabším. Jenom opravdu zasvěcení tuší, že se jedná o koně a téměř nemožné je identifikovat, kdo je sedlá. Někdy to přesně nevědí ani samotní koňové. Přes to, že to většinou nejsou žádní pitomci a jejich koňská podstata je jim dost jasná.

Na rozdíl od Smradlavky, který patrně netušil (ve chvíli, kdy se na okamžik probral, než upadl do bezvědomí), že je kůň, s jehož pomocí bylo jen v roce 2011 dopraveno z Rakouska bratru dvacet miliónů litrů pohonných hmot a prostřednictvím dalších bílých koní (osamělých zoufalců bez peněz) s obrovským ziskem prodáno dál. Kůň je kůň a člověk je člověk, říkával jistý vesnický mudrc. Myslím, že už mlčí a jenom zírá na svět, v němž peníze určují kdo je kdo, a jaká je jeho cena.

Papež František dokonce hovoří o fetišismu peněz. Někomu se při těch slovech vybaví biblický příběh o klanění zlatému teleti, jiný si třeba položí otázku, do jaké míry je katolická církev u nás vůbec schopna svého papeže vnímat a rozumět mu, mluví-li o diktatuře ekonomie, která nemá lidskou tvář a nesleduje lidský účel.

"A co je ještě horší", připomíná papež, "každá lidská bytost je považována za spotřební statek, který je možno využít a pak odhodit. Zavedli jsme kulturu, která se zbavuje nepotřebného odpadu. S tímto myšlenkovým posunem se setkáváme na individuální i společenské rovině. Vyřazovací kultura je upřednostňována a solidarita -- poklad chudých -- se často považuje za kontraproduktivní. Odporuje totiž racionalitě financí a ekonomiky. Zatímco zisky menšiny exponenciálně rostou, příjmy většiny klesají. Tato nerovnováha má původ v ideologiích, které podporují absolutní nezávislost trhu a finanční spekulace a brání státům v jejich právu kontroly. Nastoluje se nová neviditelná tyranie, která je někdy virtuální. Tato krutovláda jednostranně a bez možnosti nápravy vnucuje své zákony a svá pravidla."

Jsou to, dodejme, zákony a pravidla, která redukují lidské potřeby na holý konzum. Jsou to zákony a pravidla, v nichž vládu přebírají peníze a zisk. Jsou to zákony a pravidla, která dávají jedněm moc osedlat si druhé. Jsou to zákony a pravidla, které z arogantních dělají arogantnější, z dravých dravější, z bezcitných bezcitnější, ze slabých slabší a z bezmocných ty nejbezmocnější na světě, z něhož sociální úzkost vytěsňuje radost ze života. Říká se, že tenhle svět není pro staré, ale mnohem více je mi líto těch mladých, kteří chtějí věřit, že je to jejich svět.

Už vůbec nejde o jeden osamělý osud, jeden selektovaný příběh jakéhosi Smradlavky. Ano, možná jsme všichni tak trochu bílí koně. Protože jsme se nechali osedlat.

0
Vytisknout
15679

Diskuse

Obsah vydání | 5. 6. 2013