18. 7. 2013 / Karel Dolejší
V roce 1923 konzervativní poslanec a pozdější "hrdinský" válečný premiér, který se za I. světové války prostřednictvím konexí vyhnul vojenské službě - Winston Churchill - obdržel na tu dobu obrovskou částku 5 000 liber od společnosti Burma Oil (později BP) za to, že jí pomůže ovlivnit rozhodování parlamentu ohledně využití ropných zdrojů v tehdejší Persii. Dnešní britská parlamentní praxe se od zmíněných imperiálních dob nijak zvlášť neliší: Poslanci prodávají své hlasy průmyslovým lobbyistům jako na běžícím páse a vláda soustavně odmítá návrhy na regulaci tohoto sektoru, který se údajně "samoreguluje".
Jak moc důležité je pak stíhat poslance například za zneužití diet, jestliže se při hlasování o zákonech namísto sledování veřejného zájmu za úplatu podřizují "public-private partnership"? Jak moc důležité je uhlídat drobné tam, kde se běžně nakupují rozhodnutí o miliardách?
Někdo by to mohl označit za mimořádně stupidní pokrytectví předstírající navenek jakési hodnoty a zásady tam, kde už dávno žádné nejsou.
Diskuse