Proč se komentáře ke globálním událostem nedají číst
Trumpův vytoužený "Usáma Kim" z milosti Číny
14. 6. 2018
/
Bohumil Kartous
čas čtení
7 minut
Posuzovat, jestli schůzka Donalda Trumpa s Kim Jong-Unem dopadla "vítězstvím" pro toho či onoho a o čem hovoří přijatá deklarace mi připomíná vtip o klíčích. To jde takhle chlápek po ulici a vidí, že pod lampou někdo něco hledá. "Co jste ztratil?" ptá se. "Klíče," odpovídá zoufalec. " A jste si jistý, že tady?" pokračuje kolemjdoucí. "Ne, ale tady je světlo," odvětí zoufalec...
Měli bychom vycházet z několika premis. Zveřejněné informace o tom, jaké jsou důvody podobného politického aktu, jsou vždy zavádějící. Skutečná motivace a iniciace je vždy mnohem složitější a v některých ohledech natolik kontroverzní, že ji nelze učinit veřejnou. Výsledky schůzky a deklarace nejsou výsledkem jednání dvou politiků, ale vektorem zájmů a vlivů v pozadí. A skutečné dopady podobných globálních aktů nelze odhadnou s pravděpodobností, která by vůbec stála za řeč...
Zkusme dekonstruovat příběh o setkání Trumpa s Kimem s přihlédnutím k výše uvedeným premisám. Předně, jde o iniciativu, kterou má plně v rukou americký prezident. Jde v podstatě o jeho zájem, Severní Korea a její diktátoři setrvávají dekády v defenzivní pozici a čekají na to, co se bude dít. Jejich politika je založena na jediném faktu, a to je údajná dovednost vyvinout jaderné zbraně, které by mohly ohrožovat spojence USA v dané oblasti, tedy Jižní Koreu a Japonsko, a snad, za příznivých povětrnostních podmínek, zasáhnout nejblíže položenou půdu USA.
Úřad amerického prezidenta doposud nepovažoval za vhodné, aby jakkoliv přímo vyjednával se severokorejským diktátorem. Je to totiž - z hlediska skutečné geopolitické váhy - krajně asymetrická schůzka. Severní Korea je ve své podstatě naprosto bezvýznamný státeček, který se pouze díky historické koincidenci a díky tomu, že je proxy nástrojem jiných mocností ve vyvažování globálních tenzí a samozřejmě též díky tomu, že jde o obří, bizarní společenský skanzen, dostává do světové pozornosti.
Doposud úřad amerického prezidenta, s přihlédnutím k nepochybně mnohem přesnějším analytickým informacím o stavu a vývoji bezpečnostního ohrožení i o vyvíjejících se vazbách Severní Koreje na své "drivery", než co se dostane do éteru, nepovažoval za vhodné takovou schůzku uspořádat. Ze symbolického hlediska se jeví jako nedůstojné scházet se diktátorem, který nese odpovědnost za masové vraždění vlastních obyvatel, trvající hladomor a celkově tragickou decimaci společnosti, kterou napravit bude trvat dekády.
Zde je třeba hledat Trumpovu motivaci k tomu, proč takový krok dělá. Trump je se svým programem "America first" ve velmi těžké situaci. Jedná v naprostém rozporu s dosavadní americkou politikou, která stavěla na těsném spojenectví s Evropou, Kanadou a Austrálií, tedy se zeměmi, které vytvářejí společný kulturně-civilizační celek. Jenže Trump svými
hrozbami cel na dovoz průmyslového zboží z Evropy a neustálým
lavírováním nad severoamerickým paktem NAFTA ukazuje, že se rozhodl vést svůj "boj" za americké zájmy s těmi, kteří doposud pomáhali americké zájmy podporovat. Výrok hlavního ekonomického poradce Kudlowa, že kanadský premiér bodl Američany "do zad" a proto že Trump odjel ze setkání G7 bez ratifikace společné dohody, je skutečným vyhlášením války spojencům. Mezi spojenci se totiž "bodání do zad nenosí" a nazvat kritiku Justina Trudeaua vůči současnému prezidentovi tímto způsobem je evidentní potřeba eskalovat neúměrně konflikt.
Důvod, proč to Trump dělá, lze pravděpodobně přičíst pouze jeho osobnostnímu defektu, který mu neumožňuje odhadnout reálné dopady jednání extrémně chorobného egomaniaka, který ani přes
řadu předchozích i současných neúspěchů v podnikání, způsobených právě neschopností odhadu a směšným velikášstvím, není schopen či ochoten se poučit.
Trumpova vpravdě idiotská snaha vyhrotit vztahy s vnitřními i vnějšími spojenci (cla a proticla způsobují paniku a budou mít masivní dopad na obchodní vztahy amerických firem) vede doposud k jedinému viditelnému efektu, a to je snaha těch, které Trump ohrožuje svým politickým hňácáním, sjednotit se a izolovat nebezpečné individuum, co nejvíce to jde. Faktem je, což
ukazuje i článek v The Globe and Mail, že proti Trumpovi roste z tohoto důvodu velmi silná vnitřní a vnější opozice, která se začíná spojovat. Je takřka bez debat, že nejen demokrati, ale i republikáni se budou snažit se tohoto člověka v dalších prezidentských volbách zbavit, ostatně
jeden velmi silný republikánský kandidát se už začíná postupně profilovat právě v tom, že otevřeně a opakovaně Trumpa kritzuje.
O Trumpově budoucnosti mohou hodně napovědět i volby do parlamentu USA, které proběhnou na podzim. Pokud republikáni utrpí porážku, jejich potřeba Trumpa odstavit se stane existenční záležitostí. Trump proto nutně potřebuje nějaký viditelný úspěch, potřebuje něco jako Barack Obama v případě likvidace Usámy Bin Ládina, a to je v podstatě nejpravděpodobnější motivace ke schůzce s tragikomickou postavičkou severokorejského diktátora. Trump je povrchní, na mediální dopad zaměřený jedinec, který nedomýšlí nějaké dalekosáhlé dopady a je mu ve skutečnosti dost jedno, co vlastně způsobí.
Proto s lehkostí ignoruje své poradce pro oblast jaderné fyziky. Je mu to ukradené. Chce pouze způsobit mediální "big shot" a ohromit své - z podstaty méně vzdělané - voliče tím, že "mediálně" pokročí v dlouho zablokovaných jednání se Severní Koreou.
Proto není podstatné, co se píše ve společném komuniké, jelikož to od počátku není cíl. A z hlediska severokorejského diktátora dokonce chybí i reálná pravomoc zavázat se k čemukoliv, co neodsouhlasí vedení Číny, jejímž proxy nástrojem Severní Korea ve skutečnosti je.
Nedávná návštěva Kim Jong-Una v Číně je hezkou ilustrací o tom, že než se "prcek" sešel s Trumpem, musel si vyslechnout, jakou že vlastně má hrát roli. A pochopitelně že nesmí slíbit nic, co by následně mohlo celou hru dovést tam, kam nechce Čína. Ona pozice severokorejského diktátora není jednoduchá a jeho bytí či nebytí je otázkou jednoho rozhodnutí odjinud.
Nuže, jaký lze reálně očekávat "fallout" Trumpovy schůzky, mimo několikadenní okupaci globálních médií? V podstatě žádný. Bude záležet na zájmech Číny a na vývoji čínsko-amerických vztahů, co se stane se Severní Koreou. Schůzka Trumpa s Kimem je nicméně rozhodně dobrá v tom, aby zaměstnala několik tisíc lépe či hůře placených politických a komentátorů a miliony těch neplacených. Říkejme tomu geopolitická "hladová zeď" více či méně přežraných.
9637
Diskuse