Proč je fungování skupiny PPF bezpečnostním rizikem pro demokratické fungování České republiky

7. 11. 2019 / Albín Sybera

čas čtení 8 minut
Výklad vzestupu moci, majetku a vlivu PPF v České republice během druhé dekády 21. století není možné interpretovat pouze prizmatem „obchodních“ úspěchů. Ačkoliv se o to PPF a její věrní komentátoři z Echa, či Infa.cz vehementně snaží, tak při střízlivém zhodnocení rozšíření působnosti PPF napříč hospodářskými odvětvími ČR vyznívá tvrzení, že PPF nechce být zatahována do politiky, přinejmenším jako velmi nepovedené krytí pravého opaku.

Už jenom vlastnictví největšího operátora (O2) a datové a telekomunikační infrastruktury (CETIN) se nutně dotýká digitální politiky země a regulace tohoto odvětví. Prostřednictvím O2 a CETINu je skupina PPF tím nejdůležitějším subjektem v oblasti digitalizace ČR. Tato skutečnost je zjevná nejenom komukoliv z vedení těchto společností, ale i nezanedbatelné části české populace. Tvrzení Petra Kellnera a Vladimíra Mlynáře, že PPF nemá a nechce mít nic společného s politikou, proto vyznívají přinejmenším podivně (například ZDE, či ZDE).

Využívání technologických komponentů Huawei, před kterými varují západní bezpečnostní služby včetně domácí BIS, je pak samostatnou kapitolou, která v kombinaci s působností Home Creditu na Komunistickou stranou Číny ovládaném trhu vyvolává množství otázek, na které dokáží odpovědět především vlastníci a vysocí manažeři, tedy Petr Kellner či Jiří Šmejc.

Jejich úzkostlivé vyhýbání se veřejnému vyjadřování s odkazem na údajnou „mediální hysterii“ vyvolává jenom další a další otázky. Přitom je pravděpodobné, že kauza rychle ukončené spolupráce mezi Home Creditem a Univerzitou Karlovou zdaleka nekončí.

PPF ani Home Credit se přímo nepodíleli na kurzech Střediska bezpečnostní politiky (SBP), na kterých přednášející podsouvali studentům propagandu čínské komunistické strany na půdě FSV UK (a které navíc byly financovány čínskou ambasádou). Studenti se na přednáškách shodou okolností mohli také dozvědět „o příliš hysterickém Západu, který se nesmyslně brání čínskému pronikání do střední a východní Evropy“ ZDE a ZDE.

Jak ale dále uvádí Aktuálně.cz, tak Home Credit byl partnerem loňské konference o Nové hedvábné stezce, kterou zaštítil rektor Zima, a kterou financovala čínská ambasáda více než půlmilionem korun. PPF tak dokola může opakovat, že avizovaná akvizice CME je logická z obchodního pohledu, ale otázek zda se v blízké budoucnosti na Nova TV, podobně jako svého času na TV Barrandov, začne objevovat více snímků o čínských (či ruských) špionech bojujících se slabým a dekadentním Západem bude jenom přibývat.

Populisticko-agresivní napadání Syndikátu novinářů ČR a veřejnoprávní ČT ze strany Vladimíra Mlynáře ukazuje, že podobné otázky jsou zcela namístě (komentář BL ZDE, reportáž Deníku N o zrušení účasti Josefa Šlerky ve studiu ZDE).

To neznamená, že se PPF nepodaří normalizovat pohled společnosti na český mediální trh ovládaný malou skupinkou oligarchů. Zatímco se ČR propadá mezinárodními ukazateli nezávislosti žurnalistiky, tak velká část komentátorů se věnuje úvahám nad tím, jak může budoucí mediální střet například s premiérem Andrejem Babišem vypadat.

Právě ale redukce žurnalistiky na spekulace o podobě válek českých „titánů“ vypovídá o ČR už jako o zemi, kde není možné medializovat reálné společenské problémy. Z ČR se tak v přímém přenosu stává tuhá oligarchie, kde média dle své vlastnické příslušnosti předkládají  přednosti klanu, do kterého náleží.

Normalizovat se v českém mediálním a politickém diskursu s velkou mírou úspěšnosti podařilo například i polistopadové chápání specifického pojetí „podnikání“ a „svobodného trhu“, které právě s podnikáním a svobodným trhem nemá mnoho společného.

České hospodářství trpí vysokou mírou zadluženosti své populace a především jejím ožebračováním formou drakonických exekucí, které jsou ve velkém množství nezákonné. Využívání skutečnosti, že množství klientů nebankovních a spotřebitelských půjček nemá prostředky a právní povědomí účinně se bránit systému, ve kterém si exekutoři, věřitelé a arbitři jdou na ruku podrobně v rozhovoru s Radkem Háblem (Osvobodí politikové skoro milion občanů z pekla exekucí?)

Exekutoři sami jsou v mnoha případech především „podnikateli“ využívající legislativu ČR k vlastnímu obohacení, a obracejí tak smysl dluhu na hlavu. Už se nejedná o částku, kterou je dlužník povinen platit, ale o to, jak z této skutečnosti vytěžit maximum majetku a prostředků, o které lze dlužníka legálně připravit.

Pohádkové „podnikatelské“ vzestupy jako je ten klatovského exekutora Dalimila Miky (Exekutor vlastní továrnu, lakovnu, sjezdovky i hotel. Podnikat přitom podle zákona nesmí) jsou velkým bílým místem české žurnalistiky. Nutno podotknout, že počet nikdy skutečně neobjasněných sebevražd, vydírání, vyhrožování a zničených životů nejenom dospělých, ale i těch dětských je zároveň i velkým selháním policie a českého státu jako takového.

Jak pravidelně reportuje server Sinopsis, právě podobné lichvářské metody charakterizují působení Home Creditu na čínském trhu se spotřebitelskými půjčkami (Trampoty českého krále úvěrů v říši středu). Ředitel Home Credit ale na svém profilu v české mutaci Forbes magazínu podle vlastních slov „píše asijskou historii“ ZDE.

Podobnou logiku, podle které ten, kdo za pomocí paragrafů obral svou oběť až na kost, je ústředním elementem klausovského pojetí džungle, která patří silnějším, nedávno výstižně shrnul Boris Cvek (Klaus starší symbolizuje popření práva jako takového nikoliv jen ústavního soudu). Na důstojné srovnání klausovské džungle s fašistickým pojetím světa jako bojem za přežití silnější rasy zatím česky psané slovo čeká, ačkoliv bývalý prezident již nějaký čas otevřeně podporuje aktivity nacionalistů z německé AfD, kterou pro napojení na extremisty prověřuje německá civilní kontrarozvědka (ZDE).

Nicméně právě toto válečné pojetí „byznysu“, kdy koupit společnost znamená nejdříve ji infiltrovat a dostat do problémů, anebo fakticky zlikvidovat, charakterizuje vzestup PPF v poslední dekádě. Kromě těch největších příběhů jako je například Sazka, a které mají své místo v galerii milníků dějin PPF (ZDE), tak existuje i celá řada dalších, relativně menších příběhů, jako je hradecká dopravní společnost CS Cargo, anebo dopravně-obchodní komplex Mercury v Českých Budějovicích.

Kromě toho, že bývalí vlastníci byli ve své době klienti PPF, spoustu z těchto příběhů spojují insolvence, změny ve vlastnické struktuře, či vzestup společností z okolí PPF jako je například Creditas, anebo Kaprain. Galerie nejbohatších Čechů je z velké části složena právě z manažerů, anebo obchodních partnerů PPF a nejedná se jenom o Jiřího Šmejce či Daniela Křetínského.

Ve zmiňovaném Forbesu najdeme i bývalé manažery PPF, jako například Karla Pražáka (ZDE), majitele zmiňované investiční skupiny Kaprain, které se díky sportovní nátuře svého majitele daří tam, kde i PPF „došel dech“ ZDE. Kaprain například společně s původně slovenskou finanční skupinou Penta chystá realizovat developerský projekt na Vítězném náměstí v Dejvicích.

O skutečný popis rozsahu vlivu PPF a lidí vzešlých z PPF napříč nejenom českým politickým spektrem, ale i celým hospodářstvím se nikdy nikdo ani nepokusil. Zároveň ale platí, že bez takového počinu nikdy nebude Česká republika (anebo to, co z tohoto „státu, který neumí být státem“ zbylo) znát své vlastní soudobé dějiny.

Malou nápovědou tak zůstává tzv. kauza Gorila ze sousedního Slovenska, která částečně nastínila rozsah vlivu investiční skupiny Penta. Po necelé dekádě od vypuknutí kauzy můžeme sledovat kterak se toho mnoho nezměnilo, podobně jako si všímají členové bratislavské kapely Živé kvety ve svém videoklipu k písni „2020“:

Tí istí grázly menia pravidla hry

0
Vytisknout
11899

Diskuse

Obsah vydání | 12. 11. 2019