Měsíc poté: Právní stát jako hodnota v kontextu pandemie

25. 5. 2020 / Radek Mikula

 

Ohledně zdravotní stránky lze s odstupem času konstatovat, že dosavadní zmírnění restrikcí nepřineslo nárůst počtu nakažených. Sám jsem uvolnění stejně jako autorka pojednávaného článku  Vesele k promoření, holoto  považoval za předčasné, třebaže právě koncepci promořování nechápu jako zcela iracionální. Podstatné ale je, že vývoj epidemie nedal našim obavám za pravdu.

Podstanější je dikce autorčina textu, který ukazuje antielitářské nálady dnešních časů. Patří k tomu nejen sklon ke konspiračnímu uvažování, ale především vyhrocená zášť vůči společenským institucím.

Jakýsi pán v taláru zavelel a vláda si cvrkla do textilu. Jak rychlí jsou šašouři v talárech, když se mohou mediálně zviditelnit a připsat si u kámošů z politiky nějaký ten bodík a nejen bodík. Škoda, že nejsou tak rychlí, když se řadový ovčan marně soudí o svoje meze, o svoje právo, svoji střechu nad hlavou vůči různým elektrošmejdům a šmejdům z řad realitních manipulátorů. V tom případě se kauzy vlečou měsíce a roky, bez ohledu na slepou bábu spravedlnost. K soudům se chodí prý pro rozsudek a ne pro spravedlnost.

Diagnózou vyvozenou z těchto řádků nemůže být nic jiného než hluboké právní bezvědomí. Výrok senátu soudce Štěpána Výborného nehodnotil, tedy ani nezpochybnil potřebnost tehdejěích protiepidemických opatření. Chtě nechtě však musel konstatovat jejich nezákonnost. K tomu viz postřeh komentátora Martina Čabana:

Jen zcela stručně řečeno – soud si dal velký pozor, aby ani v nejmenším nezpochybnil smysluplnost, ba správnost a účinnost protiepidemických opatření. Ani slovem nenaznačil, že vláda neměla lidem omezovat pohyb nebo podnikání. Ovšem konstatoval, že pokud vláda k takovému omezení základních práv sáhne, má to dělat kolektivním rozhodnutím na základě krizového zákona, nikoli mimořádnými opatřeními ministra zdravotnictví podle zákona o ochraně veřejnho zdraví. Jestliže vláda uvede kvůli krizi zemi do nouzového stavu, má jednat jako v nouzovém stavu, nikoli zásadně omezovat lidská práva s odvoláním na právní normy určené pro normální stav.

Tato argumentace zní velmi formalistně - pokud nařízení zachraňují lidské životy, nemusí být zřejmé, proč přikládat zásadní váhu jejich souladu s právním řádem. Na dalších řádcích proto Čaban cituje z odůvodnění rozsudku:

Efektivita není měřítkem zákonnosti a účel nesvětí prostředky.

Politická a právní rizika opačného přístupu shrnul advokát a někdejší poslanec Zdeněk Koudelka ve svém  blogu, kde stroze a suše vyložil, v čem tkví smysl rozsudku:

Senát Městského soudu v Praze Štěpána Výborného zrušením opatření Ministerstva zdravotnictví vrátil moc vládě a Poslanecké sněmovně. Vyšel z toho, že vláda je oprávněna ústavním zákonem o bezpečnosti za nouzového stavu vydávat zákazy i omezit základní práva člověka. Vláda takto může činit sama jen 30 dnů, pak musí mít souhlas Poslanecké sněmovny.

a také protiprávnost napadeného postupu Ministerstva zdravotnictví:

Vláda je menšinová. Má podporu prezidenta, což ji posiluje. Ale určí-li ústavní norma, že nouzový stav může pokračovat jen se souhlasem Poslanecké sněmovny, tak jej vláda musí získat. Jinak se s tím musí smířit. Obyčejný zákon nemůže vytunelovat nadřazená ústavní pravidla tím, že pravomoci vlády převede na Ministerstvo zdravotnictví i mimo stav nouze

,přičemž svou úvahu rozvedl do obecnější roviny, když popsal existující dělbu moci:

Vrcholným orgánem výkonné moci je vláda, která rozhoduje ve sboru. Zásadní rozhodnutí nemohou být převedena z vlády na jedno Ministerstvo zdravotnictví, jež je jen ústředním orgánem státní správy zdravotnictví. Není nadřazeno nad jiné. Může určovat povinnosti nemocnicím a jiným ve svém rezortu. Nemůže omezit svým opatřením plošně celostátně základní ústavní práva lidí, která lze omezit jen zákonem a v době nouzové vládou. To by musel umožnit zákon ústavní. Ministerstvo staví svou pozici na zdravotnické odbornosti. Ale moc v demokracii nemají úzce zaměření odborníci, ale volení politikové.

Myslím, že k této argumentaci lze sotvaco dodat a kasační stížnost podaná Ministerstvem zdravotnictví nebyla projeven ničeho jiného než mediálního ústupového boje. Soud nemohl tolerovat právní diletantismus, či v horším případě snahu o uzurpování moci ze strany Ministerstva zdravotnictví.

To nepochopila paní Saadouniová a v přesvědčení, že brání ohrožené plebejce proti spiknutí soudců, podnikatelů a politiků (zřejmě opozičních), přisoudila rozsudku podlou motivaci. Obrana pravidel, která z dobrých důvodů omezují moc vlády, však zasluhuje podporu novinářů i ostatních občanů a nevidí se často, aby to platilo tak silně jako v případě pojednávaného rozhodnutí senátu předsedy Výborného.

Ignorance, kterou si může dovolit jedna novinářka, je však šokující u nějvyšších ústavních činitelů. V úplně stejném duchu se totiž vyjádřil i předseda vlády Babiš:

Rozhodnutí soudu plně respektuji. Osobně mi ale přijde absurdní. Nechápu, že soud ruší opatření vlády, která v Česku zcela evidentně zachránila tisíce lidských životů a díky kterým jsme celou tu epidemii tak úspěšně zvládli.

Stejně tak i prezident Zeman:

Soud na sebe vzal veškerou odpovědnost za dopady na životy, zdraví či hospodářství České republiky.

Hlava státu touto myšlenkou zřejmě vyprovokovala svého mluvčího k jejímu rozvinutí:

 Twitter Jiřího Ovčáčka

Tušil, či netušil premiér Babiš, když se vyjadřoval k rozsudku, že v něm nejde o to, jak nezákonně vydaná rozhodnutí fungovala, ale o to, že si jimi někdo přivlastnil pravomoc, která mu nepatří? Napadlo prezidenta Zemana, že odpovědnost, kterou mu přisuzuje, by soud měl, pouze pokud by prohlásil zrušená opatření za nezákonná v jejich podstatě, a ne ve způsobu, jakým byla vydána? Chápe Jiří Ovčáček, že v parlamentní demokracii vládne parlament a jeho vůlí vyjádřenou zákony se musí řídit všichni, tedy i soudci a ministři?

Odpovědi jsou možné dvě. Buď vrcholní činitelé a mluvčí jednoho z nich usoudili, že k tomu, aby mohli soudní rozhodnutí komentovat jim postačí seznámit se s jeho jádrem bez toho, že by alespoň koutkem oka nahlédli do odůvodnění. To může být způsobeno v lepším případě jejich naprostou neznalostí práva, horší variantou je, že vědomě kalkulovali s obecně nízkým právním povědomím občanstva.

Pak je tu ještě zlověstná možnost, že většině Čechů už je právní systém spolu s s hodnotami, které garantuje,  lhostejný. Jeho obhajoba je pro ně žvaněním kavárenských krasoduchů, které představuje jen bezosažné blábolení nebo dokonce lstivou argumentaci, jež slouží privilegovaným, aby prostý, v politice neangažovaný lid připravila o jeho práva. V tomto případě tedy o právo na zdraví.

Jak přiléhavě tato varianta odpovídá náladám dneška ukazuje aktuální návrh zákona o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění covid-19 v roce 2020. Ten je reakcí na situaci, ve které soud vyhlašování plošných protiepidemických restrikcí podmínil postupem podle krizového zákona, jehož uplatnění vyžaduje platnost nouzového stavu. Nouzový stav odmíta Poslanecká sněmovna prodloužit. Místo úcty k vůli zákonodárců ma tedy být přijat zákon, který jí obejde. Nepůjde již sice o naprostou svévoli ministerstva zdravotnictví, jelikož jeho opatření bude muset schvalovat vláda, ovšem  parlamentní dohled  bude podle všeho ze hry.  Navíc s tím souvisí jedna šokující okolnost. Ministr Vojtěch prohlásil, že poté, co skončí nouzový stav, podle kterého se nyní omezující opatření uplatňují, budou tyto restrickce vynucovány jako mimořádná opatření ministerstva zdravotnictví. Ano, to je přseně ten postup, který jen před pár týdny Městský soud v Praze označil za nezákonný!

Liberální výklad situace, kdy široké vrstvy pociťují nedůvěru k právnímu státu a k systému založeném na vyvážené moci deokratických institucí, říká, že žijeme ve stále složitější době, která vyžaduje zvyšující se povědomí o fungování společnosti, hospodářství a o změnách, jimiž prochází globalizované lidstvo, nyní poprvé jako jeden celek. Individulalizované pojetí problému, který je označován jako autoritářský populismus, zdůrazňuje osobní odpovědnost každého jedince za vlastní volbu i za jeho rozhled a vzdělání, z nichž při tvorbě svých společenských postojů vychází.

Tento pohled ovšem pomíjí dopady zvyšující se sociální nerovnosti. Možnost stát se plnohodnotným občanem, tzn. politickým aktérem, vyžaduje alespoň minimální ekonomické zázemí umožňující věnovat vlastní síly a schopnosti i širším otázkám, než je koždodenní přežití. Masy obyvatel vydané napospas tržním silám a otřesené dekádami nejistoty mají zákonitě sklon nacházet útočiště u vlády silné ruky, a netrápí je, když začnou ztrácet svá občanská práva, která jim zajišťují možnost politicky se angažovat. A proč by mělo, jestliže jim jejich destabilizované sociální postavení dramaticky znesnadňuje zapojení do politického procesu?

Samozřejmě lze namítnout, že o tolik hůře, než bylo počátkem devadesátých let, kdy byl zájem o veřejné záležitosti a související oceňování demokratického vývoje na mnohem vyšší úrovni, zase není. Jenže už víc jak tři sta let jsme zvyklí, že každá další generace se má lépe než předchozí. Přivykli jsme stoupající životní úrovni, jejíž nárůst zaznamenával výkyv jen v období válek. Na přelomu 20. a 21. prvního století však masově zakoušíme ztrátu sociálních jistot, což se projevuje například tím, jak se vyplácí vyrábět levné, avšak nekvalitní potraviny.

Za takového stavu věcí očekávejme, že lid, který si zošklivil demokratické hodnoty dříve, než se je naučil bránit, bude nalézat pochopení pro "praktická a efektivní" řešení, třebaže půjdou proti zásadám demokratické dělby moci. Jejich kritika bude brána jako abstraktní teoretizování, které jen zlovolně brání našemu vůdci bránit naše zájmy, které byly tak dlouho přehlíženy.

V prostředí, v němž lidé nebudou vidět cestu ke zlepšení společenské i své vlastní sttuace v prohloubení demokracie, které by jim přineslo větší prostor k ovlivňování politiky, např. rozšiřováním demokracie do hospodářské sféry, nýbrž naopak v posilování autority vládnoucích činitelů, se stanou soudci jako Štěpán Výborný onou příslovečnou poslední hrází před putinovským nasměrováním téhle země.