Nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř

Příběh uprchlíka, “mladého muže s iPhonem”

2. 7. 2020 / Bohumil Kartous

Ilustrace: Jáchym Bohumil Kartous


Uprchlický tábor Vial na ostrově Chios, ve skutečnosti otevřený koncentrák zřízený řeckou vládou před očima apatické Evropy, je plný lidí. Jejich příběhy jsou v české digitálně mediální hysterii v lepším případě paušalizovány na ekonomickou motivaci, v horším případě jsou uprchlíci démonizováni, aby mohli být snadno odmítnuti. Jejich příběhy však svědčí o opaku. Utíkají do bezpečí ve strachu o život, odcházejí tam, kde vidí pro sebe a pro své děti alespoň nějakou perspektivu, nikoliv jen ustavičný strach a vědomí, že dříve či později přijde nějaká osudová rána, která je nadobro zlomí. Tito lidé nechtěli opustit své domovy, byli k tomu donuceni. Zde je první z příběhů typického “mladého muže s iphonem”. Posuďte jeden z probíhajících příběhů.

Sapry je kluk ze Somálska, má 18 let. Narodil se a vyrostl však v Saúdské Arábii, kde měli rodiče práci. Drtivou část svého života tak žil v prostředí, které životním standardem připomíná Evropu: slušné bydlení, auto, škola. Samozřejmě v prostředí tvrdé náboženské totality, kterou je Saúdská Arábie. Somálsko vlastně neznal, věděl pouze, že rodiče odtud pocházejí. Po měsících v uprchlickém táboře, kde nezištně pomáhá organizacím distribuujícím materiální a zdravotnickou pomoc, se dostal do vězení kvůli neochotě řeckých úřadů rozlišovat mezi agresory a oběťmi násilí. Ve vězení zůstává dodnes... 

Rodina s šesti dětmi, mezi nimiž je Sapry nejstarší, žila v Saúdské Arábii dlouhé roky. Postupně se ale jejich pobyt stal neudržitelným, neboť bohatý ropný stát stále zvyšuje poplatky za pracovní povolení pro lidi, kteří přicházejí z chudých zemí vykonávat práce, které by nikdo z místních dělat nechtěl, za často velmi nuznou mzdu, alespoň v porovnání s tamním standardem. 

Před dvěma lety Saúdská Arábie rodinu bez pardonu vyhostila, neměli už prostředky na poplatek za pracovní povolení a povolení k pobytu. Nejen že byla rodina vyhoštěna. Ještě předtím saúdské úřady rodinu rozdělily, otce umístily do jiného detenčního tábora. Po měsíci pobytu de facto ve vězení matku s šesti dětmi deportovaly do Somálska, kde má rodina babičku, jinak vůbec nic. Tam strávil Sapry několik měsíců. Mezi tím se snažil dostat se na univerzitu do Egypta (umí somali, arabsky, anglicky). Rodina zaplatila asi 6 tisíc eur za povolení k pobytu a další poplatky, nicméně proces zdržovali, povolení propadlo, nikdo se s nimi nebavil. Oblast, ve které v Somálsku nyní žije jeho rodina, ovládají islamistické milice Al-Shabaab. Jednou šel Sapry nakoupit na trh. Stal se svědkem naprosto šílené scény. Dva ozbrojení členové milicí, jen o něco starší než on sám, pozorovali člověka jdoucího nedaleko po ulici. Jeden navrhl druhému sázku: Zastřelím ho, když spadne obličejem dolů, dáš mi pět dolarů. Když nahoru, dám pět dolarů já tobě. Pak ho zavraždil. 

Několik dní poté k nim přišli rekruti z Al-Shabaab. Ptali se matky, kolik mají dětí, chlapců, jak staří jsou. Přikázali matce, že se má Sapry hlásit k nástupu, když je mu už skoro 18. Účastnit se zločinů a nechat se zranit nebo zabít. Po této události se rozhodl, že v Somálsku už nezůstane. Širší rodina a známí se složili na na drakonickou částku pro pašeráky lidí. Na člunu se dostali do Jemenu a pak postupně do Turecka, konkrétně do přístavního města Izmir na dohled od řeckého ostrova Chios). Přes různé prostředníky (nikoho ze skutečných organizátorů nikdy neviděl osobně) se postupně dočkal okamžiku, kdy mu bylo sděleno, aby byl připraven, že dostane zprávu. Dostal zprávu, nastoupil do auta, auto ho odvezlo na místo, kde se v malém pokoji tísnilo 30 lidí. Pašeráci slíbili, že jich v člunu nebude víc než 25. Poté čekali celou noc, museli se střídat, aby si lehli. Následně je auto převezlo na odlehlé místo v lese, kde měli čekat na signál. Nevěděli jak dlouho, nevěděli od koho. Čekali tam tři dny, s omezenými zásobami jídla a vody. Byly tam i malé děti. Po třech dnech dostali signál, pak přišli jiní lidé, kteří dopravili nafukovací člun a motor. V nesloženém stavu. A dalších cca 15 či 20 lidí. Člun si museli sami sestavit, pokud se na něm chtěli plavit. Dostali se na vodu, nicméně po dvou hodinách plavby, kdy mířili na Lesbos místo na Chios, je zatkla turecká pobřežní hlídka a během pár minut je vrátila zpět. Sapry pak strávil týden v tureckém vězení, kde mu nikdo neřekl, proč je uvězněn a jak dlouho tam bude. Po sedmi dnech ho propustili. Znovu kontaktoval pašeráky, absolvoval celou anabázi a tentokrát už se dostal na Chios. Některým uprchlíkům se to ovšem podaří třeba až na desátý pokus.

Na Chios připlul v srpnu 2019. Tehdy už tam bylo odhadem 3 000 lidí, tedy zhruba třikrát víc než je kapacita tábora. Stejně jako ostatní dostal jen deku a spacák. Stan a místo na něj si musel obstarat sám, což většina lidí řeší nákupem plachet a konstrukčního materiálu v cca 6 kilometrů vzdáleném městě. Větší provizorní stan přijde na zhruba 200 eur, což jsou výdaje následující po mnohatisícových částkách za cestu sem. V eurech. Sapry měl štěstí, protože mu jeden z pomáhajících dobrovolníků stan daroval. Před zhruba měsícem se mu podařilo získat lůžko v jednom z kontejnerů, které poskytují trochu lepší ochranu před zimou a deštěm, jimž jsou lidé v táboře dlouhé měsíce vystaveni. 

Díky tomu, že umí anglicky, může překládat do dalších jazyků a pomáhat tak několika málo organizacím, které na Chiosu distribuují pomoc či poskytují základní lékařskou péči. Pracuje často od rána do večera, nejprve pomáhá třídit boty, pomáhá při organizaci jejich rozdávání. Poté jde pomáhat překládat lékařskému týmu, který jednou za pár dní do tábora přichází řešit nejzávažnější případy. To všechno dělá zcela zdarma. Neplynou mu z toho žádné výhody, vyjma občasného jídla a pití navíc od lidí z pomáhajících organizací.

V lednu měl Sapry absolvovat pohovor umožňující případný další transfer do EU. V lednu mu řekli, že se termín pohovoru posouvá. Na červen.

Pokračování Sapryho příběhu zatím nesměřuje k happyendu, právě naopak. Ve stejný den, kdy autor opustil Chios, byl Sapry zatčen řeckou policií. V noci se vrátil do tábora Vial, kde mezi tím došlo k hromadné potyčce mezi somálskými a palestinskými uprchlíky. K takovým situacím občas dochází, v podmínkách, ve kterých lidé ve Vialu žijí, v těžko představitelné tenzi způsobené nejistotou a strádáním, se není čemu divit. Sapry se potyčky neúčastnil, navíc byl ostatními Somálci napaden za to, že jim ve rvačce nepomohl. Autor může v této věci svědčit, jelikož vezl Sapryho do tábora pozdě v noci z večeře organizované pro dobrovolníky z tábora, kteří pomáhají při distribuci pomoci. Saprymu už během večera přicházely zprávy o tom, že v táboře probíhají nepokoje. Přesto byl společně s dalšími zatčen a bez možnosti cokoliv vysvětlit vazebně uvězněn. V řádu týdnů byl odsouzen a už několik měsíců zůstává ve vězení. Bez možnosti právního zastoupení, dokonce bez možnosti překladu do některého z jazyků, kterými hovoří (anglicky, arabsky, somálsky).

Sapry před pár dny zveřejnil na Facebooku následující svědectví:

“Zažívám zkušenost, o kterou jsem nikdy nestál. Před čtyřmi měsíci jsem byl uvězněn. Před spaním pokaždé vzpomínám na ten den, na rychlost všeho, co se tehdy seběhlo, na vše, co se událo před tím, než jsem byl uvězněn. Nic z toho nemohu zapomenout.

Zažil jsem už v životě zlé časy.

Mnohé jsem si z těchto zkušeností vzal. Stejně tak ze zkušeností posledních měsíců.

Zjistil jsem, jaké to je být po dobu dvou měsíců celý den v jedné místnosti a mít možnost pouhé hodiny pobytu na dvoře, na slunci, po dobu dvou měsíců.

Zjistil jsem, jaké to je, když vaši přátelé a vaše rodina nemá ponětí o tom, co s vámi je, a vy s tím nemůžete vůbec nic udělat.

Zjistil jsem, jaké to je, když jste izolováni celou noc v jedné místnosti daleko od pomoci, ať už se děje cokoliv. Nikdo vás do rána neuslyší.

Zjistil jsem, jaké to je stát před soudem, aniž byste čemukoliv rozuměli, dokonce bez vědomí toho, za co jste souzeni.

Zjistil jsem, jaké to je být na trajektu v poutech a bez potřebného oblečení. Jeden z dalších vězněných neměl boty, nikdo mu je neposkytl.

Zjistil jsem, jaké to je být na policejní stanici, aniž by vás někdo mohl navštívit, aniž by komukoliv bylo umožněno přinést vám alespoň náhradní oblečení.

Zjistil jsem, jaké to je přemýšlet každou noc o tom, že marníte svůj život ve vězení, počítaje minuty, hodiny, dny, měsíce. S noční můrou, že budete počítat roky.

Viděl jsem lidi uvězněné rok či dva, bez života. Se strachem, že dopadnu jako oni.

Začal jsem zapomínat na obyčejné věci, třeba jaké to je, když jíte kovovou lžící, nebo jaké to je strávit večer při setmění venku, začal jsem zapomínat, jaké to je vidět Měsíc. 

Pobyt ve vězení mě každým dnem učí novým věcem, učí mě uvědomovat, kolik dobrého zažíváte, pokud nejste uvězněni.

Moje maminka mi vždy připomínala, abych nezapomněl, že mé jméno znamená “trpělivý”. Stále si to připomínám, stále se snažím překonávat překážky, ať už jsou jakékoliv. 

Jsem přesvědčen, že zlé časy nebudou trvat věčně.

Dříve či později vyjdu ven a setkám se opět se svými přáteli ze starých dobrých dní. Jsou to lidé, bez nichž by netušil, co si počít, lidé, kteří mě drží i v těchto dnech nad vodu, lidé, kteří mi pomáhají přežít.”

Sapryho vypověď na Facebooku.

Autor je se Saprym v kontaktu. Sapry by mohl získat právní zastoupení, musel by za to ale zaplatit nemalou částku. V současnosti zjišťujeme, jaké jsou možnosti. V případě nutnosti bychom se na vás, vážení čtenáři, rádi obrátili s prosbou o pomoc.

1
Vytisknout
6002

Diskuse

Obsah vydání | 9. 7. 2020