Andre Vltchek je mrtev, ať žije Andre Vltchek

25. 9. 2020 / Milan Kohout

22. září byl jeden z nejpokrokovějších světových novinářů Andre Vltchek na své investigativní cestě z tureckého města na břehu Černého moře Samsun do Istanbulu.

Po příjezdu se ho pokoušela jeho manželka vzbudit a zjistila, že je mrtvý.

Dle tureckých medií zahájila místní policie vyšetřování jeho smrti jako “podezřelé umrtí”. 

Pro mě není překvapením, že se snaží turecké instituce před světem ukázat svojí vylhanou “objektivní a nezaujatou  tvář”. 

Pro toho, kdo Andreho osobně znal, je tato policejní “objektivita”, která bezpochyby prohlásí, že se jednalo o přirozené umrtí, téměř s jistotou důkazem, že má někdo na rukou jeho krev.
 

Následující text jsem napsal jako předmluvu do Andreho knihy “Imperium lže” publikovanou v Česku nakladatelstvím BROKEN BOOKS v roce 2016.

Myslím, že je příhodným nekrologem , který lze nazvat jednou větou z teté předmluvy:


“Andre byl pro šíření pravdy proklet establišmenty celé řady zemí světa, a je téměř zázrakem, že tyto útoky proti své osobě doposud přežil.”

* * *

Před léty jsem chodil na Harvardské náměstí v bostonské Cambridge, abych si tam v malém stánku kupoval nová čísla časopisu CounterPunch. Časopisu, který mně jako bývalému českému disidentovi a chartistovi z české druhé kultury připadal v závalech kapitalistickými zájmy koupených a diktovaných médií jako jeden z nejpravdivějších zdrojů informací o dění ve světě našem vezdejším.

Několikrát jsem tam narazil na články a eseje od autora, který mě neuvěřitelně zaujal svým umělecko-poetickým a zároveň analytickým úhlem pohledu na kruté události, od válečných konfliktů až po pod kapitalistickým jhem zakořeněnou sociální nespravedlnost v zemích námi arogantně nazývaných "třetí svět". Jeho svědectví o pokrytectví naší takzvané západní civilizace mě vždy nadchla umělecky zpracovanou sžíravě realistickou pravdivostí a odvážně otevřeným pojmenováváním krutostí, kterých se náš "civilizační prostor" dopouštěl a bez přestání dopouští po celém světě.

S autorem těchto článků jsem se ztotožňoval hlavně tím, že jsem z nich cítil duši aktivisty a umělce filosofa, který své dílo prolíná se skutečným životem, přesně tak, jak jsem já prožíval filosofický duch (principy) české undergroundové druhé kultury.

Cítil jsem, že v jeho textech opět ožívá naše undergroundové zdůrazňování autenticity v umělecké tvorbě, chápání umění jako základní životní hodnoty, žití v pravdě, nepotlačovaní jakékoliv myšlenky, otevřené říkání všeho, co si myslím, naprostá solidarita s ostatními druhokulturními rebely a hlavně podvědomá fúze umění, politiky (polis) a života.

Autor se nebál říci svoji pravdu nezatíženou neustálým požadavkem západní akademické do sebe zacyklené a omezující korektnosti, požadující odkazování se na jiné či předchozí autory.

Autor neváhal bořit takové mýty, jako je nedotknutelný mýtus o Západem blahořečené soběsloužící křesťanské "demokracii" a nutnosti jejího "nevyhnutelného a i pomocí násilí ospravedlnitelného exportu" do ostatního "kulturně a politicky zaostalého" světa.

Nebál se projevit svůj kritický názor dokonce i na nahromaděné "umělecké" sbírky či skladiště mrtvých exponátů v muzeích evropské kultury, které v drtivé většině jen potvrzují drogovou závislost na svém a do sebe zahleděném kulturním imperialismu.

Odhaloval rádoby zapomenuté genocidy prováděné po celém africkém kontinentu ziskuchtivými křesťansko-kapitalistickými predátory s biblemi v rukou. Genocidy, které později používali jako inspirativní studijní materiály i budovatelé nacistických koncentračních táborů za druhé světové války.

A v neposlední řadě ve svých esejích tvrdě označoval západem vykonstruovaný kapitalistický ekonomický systém za příčinu kolapsu životního prostředí na celé Zeměkouli, čímž k nepříčetnosti rozzuřoval proponenty zaslepené ekonomické teorie postavené na neustálém a sebeúčelném růstu. 

Po několika letech mě napadlo autora těchto článků Andreho Vltcheka zkontaktovat. 

Napsal jsem mu mail, na který Andre téměř okamžitě odpověděl a začali jsme si vyměňovat anglicky psané názory na katastrofální pokrytectví a zločiny západní civilizace.
 
"Kde jsi vlastně vyrůstal?" napsal jsem jednoho dne Andremu.

Odpověď mi vyrazila dech: "V Československu."

Okamžitě jsem odpověděl: "No, to je neuvěřitelné, protože já také. A v jakém městě?"

Po následující odpovědi jsem si řekl, že Zeměkoule je tak malá, že jen arogantní klimatoskeptici ji vidí jako nekonečnou: "V Plzni."

Chvíli jsem váhal, jak nejlépe zformulovat svoji odpověď, aby nevypadala jako z kýčového hollywoodského filmu: "Andre, já jsem také vyrůstal v Plzni".

Pak jsme se dlouhou dobu smáli, každý na svém konci internetových žilek.

Ač jsme se neznali, tak jsme oba vyrůstali v relativně malém městě na západě Československa, a jako děti prožívali dobu, kdy se zásadně testovaly charaktery lidí po sovětské okupaci v roce 1968.

Andre ji prociťoval o to intenzivněji, protože byl synem plzeňského vědce a ruské matky z Leningradu.

Proto mu jeho spolužáci po českém zbabělém způsobu dávali najevo, že i on, malý kluk, je přece vinen za okupaci Československa sovětskými vojsky. Nechutné slabošské útoky v něm zřejmě už tenkrát zasely touhu bojovat proti nespravedlnosti světa.

Jak jinak by se ostatně dítě zformovalo, když by po vyučování našlo své boty plné zmrzlé moči na okenním rámu školní šatny.

Andre, jak jen to bylo možné, vyrazil z Československa a záhy začal svoji nesmírně plodnou dráhu umělce, spisovatele novelisty, filosofa, investigativního žurnalisty a filmaře.

Je někdy až neuvěřitelné, kolik zemí Andre osobně navštívil, kolik válečných konfliktů zažil z první ruky, kolik vyslechl svědectví o hnusných nespravedlnostech a vraždění, které vědomě vytváří náš "demokratický" pokrytecký západní kapitalistický systém, kolik přírody zničené naším bezohledným, imperialistickým "soukromým podnikáním" postaveným na drancování na vlastní oči viděl, na kolik námi způsobených a záměrně zapomenutých genocid ve své práci upozornil, kolik lží vytvářených našimi médii diktovanými úzkou zájmovou imperiální třídou odhalil.

Není divu, že byl Andre pro šíření pravdy proklet establišmenty celé řady zemí světa, a je téměř zázrakem, že tyto útoky proti své osobě doposud přežil. Jeho demaskování demagogických myšlenkových stereotypů je nebezpečná aktivita, ke které je třeba značné odvahy a ochoty k nejvyšším obětem.

Někomu může Andre připomínat fiktivního středověkého bojovníka za lidská práva Dona Quijota, který říkal, že je nutné se vrhat do bitev, o kterých předem víme, že jsou prohrané. Ale právě proto tyto bitvy v lidských srdcích nakonec vždy vyhrál.

I v Andreho postavě ještě pořád přežívají vášnivé instinkty naší kmenové minulosti, kdy se po miliony let snažilo lidské společenství pomocí svých eticky orientovaných umělců čili filosofů skutečného života vždy vytěsnit zlo a degenerující trendy ze svého středu.

V takových chvílích lidská společenství zapojují všechny své smysly a city a probouzí se z otrocké letargie a amnézie uvržené na ně věčně rodícími se parazity a výsledkem jsou revoluce čili otočení systému kolem osy humanistických hodnot.

A bez tohoto ozdravného revolučního procesu, který žádá radikalizaci sebezáchovných myšlenek, by totiž náš lidský kmen nikdy nepřežil a ani nepřežije.


Foto před domem v Ládví, ve kterém se skrýval Che Guevara v Československu v roce 1966:

0
Vytisknout
2455

Diskuse

Obsah vydání | 29. 9. 2020