Očkování proti Covidu-19 probíhá u nás normálně?

25. 1. 2021 / Miloš Dokulil

 

(Navíc: Nic jsme v ČR nezaspali?)

Jakmile jednou aktuální pandemická viróza (poprvé propuknuvší v Číně) začala mít docela rychle svá další výskytiště v různých dalších zemích a jakmile byla identifikována jako jeden typ z koronavirů (a v anglické zkratce jako „Covid-19“), poměrně rychle se rovněž začaly objevovat úvahy, že bude nutné najít proti epidemii co nejdříve injekční látku na ochranu zdraví. Dřívější zkušenosti se získáváním nových injekčních látek musely zatím vždycky počítat s víceletým laboratorním a zkušebním cyklem, než mohly být bezpečně uvedeny do lékařské praxe. I tentokráte bylo málo optimismu, že by málem „do roka a do dne“ už bylo k dispozici nějaké léčivo, které by bylo připraveno k ověření bezpečnosti a účinnosti při použití. K čemuž ale kupodivu došlo.
  A ne jen na jednom či dvou místech. Teď již – na prahu roku 2021 – dokonce po absolutoriu tří etap závažných zkoušek (což ale nebylo hned známo o ruském „Sputniku V“) a po schválení jednotlivých preparátů došlo k rychlému uvedení těch jednotlivých přípravků do výroby. (Poněkud přitom ovšem překvapuje, když ještě koncem ledna 2021 v ČT 24 při zmínce o nedávno se projevivší „anglické“ variantě Covidu-19 ještě znovu zaznělo jako poznatek, že tato další verze není tak nebezpečná, i když naopak přímo z Londýna máme docela čerstvé varování, že nejen se tato nová varianta šíří rychleji mezi lidmi než ta původní [což jsme již věděli], ale že zřejmě může být průběh onemocnění navíc zdravotně riskantnější; což se hned takto neprojevovalo. Ale navíc se muselo zdát, že ten mluvčí z obrazovky [24. 1. 2021] zatím taky nebere v úvahu fakt, že již zdravotníci aktuálně evidují třetí variantu výše citovaného viru, teď navíc tu „africkou“. Čtenáři BListů, vzpomeňte si třeba, co jsem tu nedávno o virech psal: Koronavirus dnes a pandemie v minulosti, s datem14. 7. 2020.)

Je zřejmě žádoucí kajícně připustit, že když už jednou bylo jasné, že se „časem“ bude očkovat, že je rovněž účelné připustit žádoucnost včasné přípravy účinné organizace celého očkovacího procesu, až by to bylo potřeba. V ČR přitom odpovídající orgány nechaly – žel – tohle „spát“ a pak narychlo (a „nadoraz“) aktivizovaly systém, který je těžkopádný a ne zrovna funkční a vůči občanům přijatelně pružný a vstřícný. Prostřednictvím sítě ambulantních/praktických lékařů a nemocničních zařízení by byl lépe a pohotověji zmapován celý prostor státu, i když samozřejmě bez těch, kteří o této situaci nevědí nebo o očkování nestojí. Na podzim 2020 mohlo mít české Ministerstvo zdravotnictví jasno, kolik a kde a v jakém věkovém rozlišení je v běžném občanstvu maximálně možných uchazečů o injekci proti koronaviru (nemluvě teď ovšem o preferenčních injekcích pro pracovníky ve zdravotnictví).

Po lokálním sběru výchozích požadavků a potřebných informací o žadatelích (i oprávněných lidech, kteří zatím zájem třeba neprojevili vzhledem k nedostatečné vazbě na sociální prostředí) bylo by bývalo možné včas připravit celý náročný proces; včetně rezerv, aby nic nikde neskřípalo (včetně míst pro skladování injekční látky z Pfizeru, neboť ta vyžaduje uskladnění při -70 °C). A aby bylo možné adresně a včas zajistit vlastní očkovací proces bez rizik z možného znehodnocení léčebných dávek, kdyby měli chybět očkovanci.

Nelze sice vyloučit, že nemusí být vždycky dodáno smluvené množství léčiva včas, ale i to by se včas dalo při opatrné – ale předvídavé – režii zajistit. – Takže teprve když odpovídající státní aparát začal nějak postupovat až v hodině dvanácté, není divu, že se pak poukazuje na to či ono, co zrovna bolí, když by to bývalo tolik bolet nemuselo… (Copak nemyslíme na myslitelná rizika směrem vpřed?)


0
Vytisknout
1826

Diskuse

Obsah vydání | 27. 1. 2021