Trumpismus jako antikomunismus

25. 1. 2021 / Tomáš Korda

čas čtení 6 minut

 

Ze „zadního dvorku“ Ameriky se šíří vtip. Současný lockdown znemožnil Spojeným státům různě po světě strhávat demokratická zřízení, instalovat tam Pinochety, či zanechávat po sobě občanské války. Doma zavřeným Američanům tak nezbylo než zaútočit sami na sebe, na svou vlastní demokracii. Jakkoli se jedná pouze vtip, obsahuje špetku pravdy, kterou bych nazval dialektikou antikomunismu.

Dialektika antikomunismu funguje na stejné bázi jako slavná dialektika osvícenství. Ta, dle svých autorů Maxe Horkheimera a Theodora Adorna, v podstatě znamená, že osvícenské panství člověka nad přírodou se osamostatňuje, získává si na člověku nezávislost, vymyká se jeho kontrole a nakonec se obrací proti němu samému. Člověk se stává obětí svého vítězství nad přírodou. Panství, kterým ovládl přírodu, si podrobuje jeho samého. Tak jako příroda i člověk se stává zdrojem, zdrojem užitku. Jelikož dnes již není pro nikoho žádným tajemstvím, že člověk je takzvaný lidský zdroj, znamená to, že vzdělanost vzrostla a zlidověla do té míry, že každý dnes již implicitně ví, o čem ta Dialektika osvícenství je.

 

Domnívám se, že podobně se to má i s dialektikou antikomunismu, jejíž ostří symbolizuje odcházející americký prezident Donald Trump. Stačí si za osvícenského člověka dosadit Ameriku či Západ; pak nahradit opanovávanou přírodu poraženými komunismy, jak se během dvacátého století objevovaly všude po světě; a na nakonec si pod oním panstvím zprostředkovávajícím vztah člověka s přírodou představme západní ideologii antikomunismu, jejímž prostřednictvím Západ bojoval proti komunismu. Platí zde, kdo s čím zachází, s tím také schází. Po konci komunismu bylo jen otázkou času, než se antikomunistická ideologie vymkne Západu z kontroly, než se obrátí proti němu samému a zaútočí na Kapitol, Mekku demokracie.

K čemu je ale taková spekulace o dialektice antikomunismu dobrá? Jaké z ní plynou prakticko‑politické závěry? Anebo se snad jedná o prázdné intelektuální cvičení, které se k ničemu nehodí? Tak tomu asi bude. Načrtnutá dialektika antikomunismu totiž pouze odhaluje, proč věci jsou tak, jak jsou, tj. proč z dlouhodobé dějinně‑historické perspektivy muselo „nutně“ dojít k tomu, že se ideologický boj proti komunismu jednou obrátí proti svému tvůrci, Západu.

Ve světle dialektiky antikomunismu Donald Trump pak vypadá jako nutná daň, kterou Západ platí za své vítězství nad komunismem. Vždyť Trumpova „chátra“ vnímá své nedávné drancování Kapitolu jako boj za svobodu proti socialistickému establishmentu. Zbláznila se proto snad? Přišli tito lidé už docela o rozum?

Díky dialektice antikomunismu víme, že tomu tak není. Znemožňuje nám takto rozdělovat občany Západu na zdravé a duševně choré. Dovoluje nám zpozorovat, že Donald Trump jen naplňuje staré pořekadlo, kdo s čím zachází, s tím také schází. Studenoválečný Západ kdysi donucený naučit se zacházet s antikomunismem, aby vyhrál nad socialismem, nyní s antikomunismem schází a zakouší svůj rozklad.

Smutným dokladem tohoto rozkladu je ona radost, která rozvibrovala duše zdánlivě „zdravých“ či „slušných“ občanů, když se dozvěděli, že Facebook a Twitter zablokovaly Trumpovi účet. Západ si rozkládá své velectěné principy či „hodnoty“ sám od sebe; přesně v momentě, kdy je přesvědčen, že je zachraňuje.

Dále nám dialektika antikomunismu ukazuje, že Trumpovi předchůdci, ať demokratičtí či republikánští, na tom nebyli lépe, pokud jde o ztrátu smyslu pro realitu. To oni dál po rozpadu Sovětského svazu zůstali uvězněni v myšlenkových šablonách studené války. V nich totiž byly vychovány celé generace Američanů. Pro ně tedy představují niternou součást americké kultury.

Z tohoto důvodu bychom neměli s jakousi samozřejmostí prohlašovat, že se svět s pádem východního bloku změnil. Spíše se ptejme, pro koho se změnil. A dojdeme, že rozhodně ne pro Západ, který dál nazíral na nový svět starýma studenoválečnýma antikomunistickýma očima. Tím přetřel nový svět oprýskanou šedí. „Naše“ revoluce z roku 1989 na Západě více méně nikoho moc nezajímají. Západní člověk se spíše soustředí na svou dialektiku osvícenství. To znamená, že se zajímá spíše o to, jak mohly „osvícené“ západní demokracie sklouznout do barbarství (fašismu a nacismu). Zápaďan si tedy láme hlavu nad tím, jak propříště předejít této příhodě. Proto má zvyku přirovnávat Trumpa a potažmo jeho voliče k nacistům, jako to nedávno udělal Arnold Schwarzenegger ve svém apelu. Zlozvykem západního člověka tedy je, že nazírá populismus a trumpismus očima dialektiky osvícenství a nikoli pomocí dialektiky antikomunismu.

Dialektikou antikomunismu lze ale daleko přesvědčivěji vysvětlit, proč si západní liberální demokracie zapříčinily populismus samy. Proč si samy vytvořily Donalda Trumpa a nakonec i Vladimíra Putina tím, že nepřestaly myslet podle studenoválečných šablon. A tuto svou chybu a vlastní neschopnost rozloučit se se starou podobou světa zakrývají výmluvou, že to prý kvůli Putinovi musí i nadále smýšlet tak, jako by studená válka neskončila. Ale ona skončila. Vznikl tak rozpor mezi bytím a myšlením, mezi skutečným světem a západním světonázorem na něj. Kdo trpí tímto rozporem, ztrácí smysl pro realitu. Západní světonázor je z tohoto důvodu vymknutý z kloubů a nikde jinde se nezračí tak jasně jako právě v postavě Donalda Trumpa.

Pokud se tedy opravdu chceme nadobro rozloučit s Donaldem Trumpem „doma“ a s Vladimírem Putinem „venku“, měli bychom začít u sebe, tj. rozloučit se v nás samých zakódovaným studenoválečným světonázorem a říci sbohem antikomunismu, který se stal naší druhou přirozeností. Postupná rehabilitace pojmu státní suverenity zdá se být nevyhnutelná, máme-li tohoto zřeknutí se docílit.

0
Vytisknout
3096

Diskuse

Obsah vydání | 28. 1. 2021