4. 6. 2021 / Karel Dolejší
Začnu tím, co se týká zkušeností, které ještě někteří osobně pamatují. V roce 1953 vypukly v Plzni nepokoje a dělnické protesty proti měnové reformě; v roce 1968 probíhaly masové demonstrace proti sovětské okupaci; v roce 1969 proti nastupující normalizaci. Každý z těchto protestů byl režimem bez větších potíží potlačen. Podobně byly na počátku potlačeny i protesty hnutí Solidarita v Polsku - kde se za starého režimu obecně více protestovalo a demonstrovalo než ve vesměs vystrašeném Česku. Už proto, že např. se sovětským generálem v čele ministerstva obrany dost dobře nešlo přehlédnout, že země má de facto okupační vládu.
Demonstrace v roce 1989 pak nebyly "lepší", "chytřejší", ani nějak zásadně lépe organizované než předchozí protesty proti komunistickému režimu. Jen tento režim už neměl politickou podporu koloniálního centra. A sám byl natolik nesamostatný, že si netroufal jít do masového střetu s demonstranty bez schválení Moskvou.
Kdyby rodinný přítel Zemanových pplk. Zdeněk Zbytek prosadil svou a došlo k nasazení armády proti demonstrantům, mohl režim tyto protesty utopit v krvi. Technicky to nebyl problém - pozemní vojsko ČSLA bylo početně zhruba srovnatelné s celým západoněmeckým Bundeswehrem, vedle toho ale existovaly další jednotky ministerstva vnitra, VB, Lidových milicí atd.
Problém - jako v naprosté většině podobných případů, což poznali už revolucionáři z roku 1848 - v žádném případě nespočívá v tom, že by držitelé státní moci neměli dostatek mocenských prostředků k bezohlednému potlačení protestů či dokonce konvenčně vedených vzpour. Naopak, mají jich nadbytek. Jenže se je z různých důvodů občas zdráhají použít. V čs. případě platí za prvé, že jen málokterý z příslušníků vládnoucí vrstvy po normalizaci ještě věřil, že stávající model "socialismu" má nějakou budoucnost. Za druhé, nešlo ani zdaleka o režim, který by se držel vlastními silami a byl na to zvyklý - dvacet let dokonce zcela otevřeně seděl na sovětských bodácích. Za třetí, tyto bodáky naráz už neměl k dispozici. A za čtvrté, dělal si naděje, že si jeho příslušníci privilegia udrží i v nových poměrech (což, jak později ukázaly průzkumy rekrutace elit, byly naděje do značné míry oprávněné).
Nic není a nikdy nebylo vzdálenější pravdě než tupá, nemyslivá a nezodpovědná představa, že utlačitelské režimy, které jsou v zásadě intaktní, nepoužijí svou obrovskou mocenskou převahu k tomu, aby potlačily sebelépe organizované demonstrace poddaných - že je, pokud to budou považovat za vhodné, prostě neutopí v krvi.
Tam kde demonstrace uspěly, vždy se jednalo o nějakým způsobem oslabené utlačitelské struktury. Prosovětské satelitní režimy ve Střední a Východní Evropě přišly o politickou a vojenskou podporu Moskvy - proto pouze ti, kdo na ni sami už nespoléhali, vůbec zvolili boj (jako rumunský diktátor Ceausescu, kterého ovšem zradila armáda). Jugoslávský komunismus byl na rozdíl od československého plně autochtonní - a jeho zánik proto nabyl formy krvavé občanské války. Když nakonec padl i Milošević, stalo se tak proto, že jeho mocenská základna tvořená srbskými oligarchy se kvůli zničujícím západním sankcím začala obávat o ztenčující se majetky, které "predsednik" Slobo už nedokázal ochránit. Kdyby šlo jen a jen o demonstranty v ulicích a nic jiného, nelze vyloučit, že by letos devětasedmdesátiletý Milošević ještě občas popíjel oblíbenou hruškovici a stále vládl Srbsku.
Podobně si nelze představit ani těch několik málo problematických úspěchů "Arabského jara", pokud by za prodemokratickými aktivisty nestál více či méně účinný mezinárodní tlak na demokratizaci.
Podíváme-li se na historii svržení ukrajinského proruského režimu, nejde v řadě ohledů až tak o "demonstrace", ale fakticky o povstání, při němž militantní část protestujících doslova bojovala s bezpečnostními složkami hájícími nepopulárního prezidenta.
Íránský fundamentalistický režim, který je plně autochtonní a odhodlaný se zcela bezohledně, všemi prostředky hájit až do konce, bude také nejspíše jednoho dne "reformován" teprve krvavou občanskou válkou. Žádné demonstrování proti němu politické změny nepřinese. Jeho mocenská převaha nad lidmi v ulicích byla počínaje "Zelenou revolucí" v roce 2009 předvedena opakovaně, s naprostou přesvědčivostí. Bez zcela nepravděpodobných změn uvnitř režimu samotného jsou pokojně dosažené změny naivní, nerealistickou utopií.
Komunistický čínský režim se drží moci zuby nehty od dob, kdy se k ní protlačil krvavou občanskou válkou s desítkami milionů obětí - a je třeba se obávat, že bez desítek nebo i stovek milionů dalších obětí ze světa neodejde, až ho budou mít Číňané opravdu plné zuby.
Postkomunista Lukašenko v Bělorusku de facto představuje starorežimního politika, který se během rozpadu SSSR "udělal pro sebe" - a z minulosti zachoval vše to, co se mu zdálo vhodné a využitelné. Dokud se těší podpoře Moskvy, sebemasivnější demonstrace nemohou způsobit jeho pád.
Demonstrace mívají často smysl v demokraciích, nebo v nějakých přechodných režimech, které potřebují přinejmenším věrohodně předstírat, že jim záleží na názorech "člověka z ulice". V takových případech je obtížné nasadit celý represívní repertoár moderního státu a zachovat si alespoň nějakou věrohodnost a legitimitu. Proto mohly uspět nenásilné protesty Indů proti britskému kolonialismu, nebo demonstrace v baltských státech proti sovětskému režimu v čele s prodemokratickým Gorbačovem.
Avšak ti, kdo po léta vyvolávali v lidech dojem, že je moderní technologie "osvobodí", protože je přece s nimi mnohem jednodušší organizovat masové protesty, které prý jsou děsně cool a ještě navíc levou zadní svrhnou utlačitele, mají sami na rukou krev tisícovek nevinných naivních demonstrantů po celém světě.
Protože povaha moci samotné se s nástupem internetu a sociálních sítí změnila vlastně mnohem méně, než by někteří chtěli věřit. I naprosto archaické režimy, jako třeba íránský či ruský, rychle vynalezly způsoby, jak nových technologií použít ve svůj prospěch - a jak zabránit nespokojencům v organizaci účinných protestů.
Lidé žijící v represívních režimech si budou muset mnohem a mnohem více lámat hlavu a projevit nesmírnou opatrnost a předvídavost pokaždé, když se rozhodnou veřejně vystoupit s projevy nesouhlasu.
Představa, že prostě vyjdou do ulic, "zademonstrují si" a státní moc se všemi svými zdroji ustoupí či se jen tak zhroutí, vždycky patřila do žánru urban legends. Ale v současnosti, když utlačitelské režimy nesmírně rozvinuly potenciál manipulovat veřejností a zastrašovat ji, už není vhodné ji pěstovat ani jako nějaký účelový politický mýtus určený pro rekrutaci nových příznivců opozičních hnutí. Jedině zmnožuje utrpení a beznaděj. Nehodí se naprosto k ničemu.
Svou urputnou setrvačností brání opozici vůči diktaturám, aby postupně vyvinula nové, účinnější prostředky, jimiž by opět rozložila nebo obešla mocenskou převahu státních aparátů.
Diskuse