27. 7. 2021 / Karel Dolejší
Doboví svědkové vzpomínali, že básník Karel Hynek Mácha s matkou po porážce polského listopadového povstání v roce 1830 jako jedni z mála v obecně lhostejné Praze pomáhali polským uprchlíkům. Rakouské úřady ovšem polské buřiče měly neustále v merku a dávaly poddaným jednoznačně najevo, ať se od nich drží co nejdál. Vítač Mácha se místo toho začal učit polsky.
Obecně vzato lze říci, že v případě uprchlických a přistěhovaleckých vln na českém území bývá nakonec rozhodující postoj vrchnosti. Nepomáhá tvrdit plebejcům v běžné debatě nepodpořené autoritou úřadu, že se cizinci "hrozně snaží" - protože právě to na nich může domorodcům vadit. Už za starého režimu se vietnamské dělnice (které, jak se mezi "uvědomělými" proletáři vyprávělo, před odjezdem do ČSSR sesbírali po saigonských bordelech) pro nadprůměrnou manuální zručnost ocitly v nenávisti, neboť českým spolupracovnicím kazily normy. Tehdy ovšem ještě nikdo nemohl ani uvažovat o tom, že propustí Češky pětačtyřicátnice, které si kvůli celoživotnímu vykonávání několika málo pohybů v pásové výrobě krátce po přechodu začaly stěžovat na opotřebené klouby, a nahradí je mladšími, šikovnějšími a motivovanými Vietnamkami. Kdepak.
Později se totéž opakovalo s dalšími a dalšími "cizáky", aniž nutně hlavní odpovědnost nesl český plebs se svými předsudky. Tak jsem se už před lety setkal s nabídkami práce, kde bylo otevřeně řečeno, že Čechy neberou (protože chtějí mít o víkendu volno, požadují, aby zaměstnavatel zajistil na pracovišti mimo civilizaci obědy a základní hygienické podmínky, atd., kdežto Ukrajinci si nechají líbit doslova vše). Když jsem byl později v pražském obchodě svědkem nechutného útoku zuřivé důchodkyně na Ukrajince doplňujícího zboží do regálů, který prý "kradl našim lidem práci", musel jsem chtě nechtě vzít v úvahu i předchozí zkušenosti. České odbory ovšem místo toho, aby trvaly na stejných pracovních standardech pro Čechy i zahraniční pracovníky, raději nedělají nic, pokud se rovnou samy nepřipojí k lidové štvanici.
Primitivní metodou účelových příkladů a protipříkladů ovšem "dokážete" cokoliv. Například vezmete řeckou imigraci do komunistického Československa po porážce komunistických partyzánů z ELAS, které Stalin cynicky předhodil Britům, a ukážete, že "to přece nebyl problém". Pravda je, že když čeští "soudruzi" řeckých přistěhovalců dostali jasné příkazy vrchnosti, nedovolili si vůči Řekům prakticky nic - a dokonce je časem začali vnímat jako kulturní obohacení. Kdyby už od jeslí kolem mě nezněla hudba sester Elefteriadu, zřejmě jsem opravdu prožil dost odlišné dětství a odnesl si z něj poněkud jiné představy o tom, co znamená mít v zemi přistěhovalce. Na druhé straně ovšem například bez tvorby Statise Prusalise...
Nakonec to - nad rámec historických anekdot - s českým strachem z cizinců může být opravdu až takto jednoduché: Kdykoliv v minulosti vrchnost přikázala, "cizáci" bez ohledu na barvu pleti a další atributy se obratem změnili v "hostující soudruhy". Řekové, Poláci, Mongolové, Vietnamci či Kubánci byli nakonec v nějaké formě tolerováni (tím lépe, čím menším sklonem vyvolávat výtržnosti dané etnikum trpělo - proto disciplinovaní Mongolové byli vždy No.1, kdežto Kubánci při hádkách zhusta tahající kudly se dočkali obliby spíše v ojedinělých případech).
Podobně to probíhalo také po roce 1989. Dokonce i Václav Klaus svého času utrousil příznivé slovo o vietnamských stánkařích, takže si pak už jen opravdoví fašouni dovolili štvát proti jejich komunitě - a ultrapravicový guru Bakalář dokonce pochopil, že rasové teorie může v Česku dál rozvíjet jen tehdy, pokud přistěhovalce z Asie vyjme ze seznamu "podřadných ras" a zaměří nenávist výhradně na Romy.
Příznivé slovo úřadů plně stačí k tomu, aby se už veřejně neplivalo na Ukrajince, které česká ekonomika potřebuje - proto byli záhy připsáni na účelový seznam "kulturně blízkých" národů ministerstva vnitra.
S pevným postojem úřadů Češi zvládli nejen vcelku bezproblémovou vlnu přistěhovalců z bývalé Jugoslávie (s výraznou muslimskou komponentou, která sílila i později, protože se stalo zvykem, že si muslimové z arabských zemí usazení v ČR často vozí nevěsty z Bosny), ale i značně problematičtější vlnu kosovských Albánců, mezi nimiž se kromě slušných lidí vyskytovali i opravdoví mafiáni.
Zásadní zlom nepřinesly ani zahraniční teroristické útoky "muslimských" extrémistů (kteří s názory běžných muslimů nemají ani tolik společného, jako militantní klerofašista se středostavovským katolíkem).
Cílené vyvolávání nenávisti vůči přistěhovalcům zejména z islámských zemí padá plně na vrub až posvěcení "lidové" islamofobie z míst nejvyšších - především a nejdříve z postu českého prezidenta, až mnohem později též od poslušného ministra vnitra Hamáčka.
Populismus v Česku ale mj. znamená, že zastupitelská demokracie se změnila v reprezentantskou. "Lid" nyní už neakceptuje jako své představitele osoby, které by v nějakém ohledu stály "nad ním" a třeba se jej pokoušely kultivovat a povznést. Dožili jsme se demokracie poslanců Flákanců a Pitomiů, kteří žijí z toho, že na lidové předsudky a černou nenávist v parlamentu či veřejnoprávní televizi sami přidávají štempl oficiality. Vidláctví zatoužilo nikoliv přestat být samo sebou a naučit se pohybovat ve společnosti, ale vnutit celé společnosti svá vidlácká pravidla.
Proto také debaty s lidmi, kteří možná někdy před čtyřiceti lety viděli jednoho živého muslima a dodnes z této zásadní životní zkušenosti vyvozují dalekosáhlé závěry - případně ani nikdy žádného neviděli a neměli v ruce Korán, maximálně Antialkorán Václava Budovce, ale i tak si vypěstovali mimořádně silný názor na "muslimáky" - dnes vypadají tak, že ti, kdo o věci sami nevědí nic či téměř nic, poučují celé hodiny lidi, kteří se namáhali něco si o cizích kulturách a přistěhovalcích zjistit.
Prezident posvětil uskřinutou zamindrákovanou nenávist svých příznivců - a dokud jednoho dne shora nebude opět nařízeno, že se tohle nesmí veřejně provozovat, autoritáři budou považovat za svaté právo mobilizovat se proti imigrantům z islámských zemí.
Diskuse