Božská komedie VI

27. 7. 2021 / Boris Cvek

Desátý zpěv začíná opisem tajemství Nejsvětější Trojice a její tvůrčí činnosti. Autor vysvětluje, proč je zvěrokruh šikmo k rovníku (aby na Zemi prý bylo mírnější klima), a pak už líčí, jak znenadání poutníci vstoupili do samého Slunce. Dostávají se takto ve čtvrtý kůr andělský. Duše tu jsou v podobě, kterou Dante nazývá „jasy“, „žhavá zřídla“. Utvořily kolem poutníků pějící kruh, aby posléze k Dantovi promluvila duše sv. Tomáše Akvinského, který mu ukazuje své předchůdce Alberta Velikého, Gratiana (profesor práva v Boloni kolem roku 1150, vytvořil velký svod obojího práva) a velkého scholastika Petra Lombarda. Je tu biblický král Šalomoun, mystik a teolog z 1. stol. po Kr. Dionysius Areopagita, křesťanský apologeta z 5. stol. Pavel Orosius, poslední antický filosof Severinus Boetius, jsou tu i významní církevní učenci 7. stol. jako Isidor ze Sevilly a Beda Ctihodný, také mystik 12. stol. Richard od Svatého Viktora a averroistický vykladač Aristotela, profesor na Sorbonně Sigier z Brabantu (†1173). Kolo těchto duší Dante přirovnává k otáčejícímu se orloji. Úvodem jedenáctého zpěvu je autorovo porovnání marnosti, hlouposti a hříšnosti světských činností (bádání, vládychtivosti, pletich, zlodějiny, chtíče, dřiny, slasti) s jeho vlastní poutí nebem. V tu chvíli, kdy on dlel s Beatricí, jiní žili marnost. A marnost světa vystupuje tímto srovnáním velmi výrazně na mysl.

Sv. Tomáš mezitím začne Dantovi vyprávět o sv. Františkovi z Assisi (jej a sv. Dominika považuje Dante za dvě knížata církve, z nichž první plál jako nejvyšší andělský kůr, serafíni, vroucí zaníceností, druhý jako o stupeň nižší kůr, cherubové, byl zase plný moudrosti). Vzhledem k napětí mezi františkány a dominikány, které tehdy panovalo, je chvalozpěv největšího dominikána na zakladatele františkánů jistě výzvou ke smíření a harmonii. Autor Tomášovými ústy chválí Františkovu volbu chudoby, mluví o manželství mezi ním a Chudobou a tvrdí, že tato žena musela přes jedenáct set let dlít v samotě, když měla posledního chotě v Kristovi (či prvotní církvi). Dále je líčen vznik a potvrzení františkánského řádu, Františkův osud až po jeho stigmatizaci a smrt. Na závěr zpěvu Tomáš promlouvá do vlastních řad a kárá úpadek dominikánského řádu, který prý nastal odchýlením se od Dominikova učení.

Když Tomáš dokončil svou řeč, je ve dvanáctém zpěvu líčeno, jak kolo vytvořené rajskými dušemi je obklopeno jiným, větším kolem jejich druhů a jak se ty dvě kola harmonicky otáčejí. Když se kolot utiší, začne mluvit sv. Bonaventura (†1274, představený, tzv. generál, františkánů, politicky významný kardinál, mystický filozof) a líčí život sv. Dominika. Mluví o církvi jako o Kristových vojích, které ochably, a tak jim Bůh poslal dvě významné posily (Františka a Dominika), aby byly vzorem zbloudilému davu. Bonaventura mluví o Dominikovi hlavně jako o bojovníku, nazývá ho „borec svatý“, říká, že svým donese blaho, odpůrcům zlé rány – vypravuje zvláštnosti z jeho narození a dětství, pak přes zmínku o vzdělání přichází až k oficiálnímu založení řádu, který se obrátil bojovně proti bludařům. Bonaventura ovšem končí také tím, že Františkovy a Dominikovy koleje jsou již prázdné, že mniši jich už nedbají a chtějí řehole všelijak reformovat. Nakonec Bonaventura ukazuje, kdo přišel spolu s jeho kruhem: Františkovi žáci Illuminát a Augustin, kromě nich Hugo od Svatého Viktora, teologové Petr Commestor a Petr Španěl, biblický prorok Nathan, církevní Otec Jan Zlatoústý, opat a představitel karolinské renesance Rhabanus, konečně také jihoitalský vizionář Jáchym z Kalábrie.

 

Ve třináctém zpěvu jsme nejdříve postaveni před složité přirovnání dvou kolotajících kruhů duší k hvězdám, které lze vidět na obloze. Potom ovšem vystoupí zase sv. Tomáš a podle všeho Dantovi vysvětluje, proč v desátém zpěvu označil Šalomouna za nejkrásnější světlo, které má ze všech lidí (nebo i tvorů?) největší vědění o Bohu. Výklad je opět značně abstraktní. Nejprve líčí světlo vycházející z Boha, klesající po kůrech andělských (v pořadí: serafíni, cherubíni, trůny, knížatstva, síly, panovníci, mocnosti, archandělé, andělé) až k posledním tvorům, přičemž jeho zář je vždy níže slabší. Velikost Šalomounova je odůvodněna tím, co podle Bible odpověděl na Boží nabídku: žádej, co chceš, a dostaneš to! – požádal tedy o rozumné srdce. Posledních asi třicet veršů zpěvu je věnováno (v porovnání s šesti verši odpovědi na otázku po výjimečnosti Šalomounově) Tomášově kritice scholastické a vůbec lidské všetečnosti. Šalomoun prý nepotřeboval vědět, kolik je andělů atp., nýbrž vyžádal si moudrost, aby ji mohl vložit do svého vladaření. Cítíme tedy zřetelně autorův apel na odklon od spekulace k praxi.

Nebuďtež také, lidé, příliš čilí

v úsudku, jako ti, kdo určí cenu

obilí, které ještě nesklidili.

Vždyť celou zimu zřel jsem obnaženu

trnitou snítku, beze všeho hávu,

a potom růží náhle okrášlenu;

a loď jsem zřel, jak pluje v dobrém stavu

a brázdí šťastně mnohá moře divá,

však ztroskotá, když vjíždí do přístavu.

A Martin s Bertou ať se nedomnívá,

když loupí ten a ten se zbožně chová,

že vidí už, jak Bůh se na ně dívá:

ten může vstát a onen klesnout znova.

Tomáš umlkne a po něm pokračuje Beatrice, jenže to už je čtrnáctý zpěv. Beatrice vyzývá světla, aby Dantovi řekla, zda jejich jas zůstane navždy stálý a jak bude působit, až dojde ke vzkříšení těla. Rozveselené duše v „podivné notě“ a rejích udělají na Danta takový dojem, že jej vyjadřuje těmito verši, které opět zdůrazňují realitu ráje oproti dočasnosti, zdánlivosti světa: „kdo stěžuje si, že zde umírá se, / by tam se žilo, neví, kolik přává, / déšť věčný osvěžení v onom jase“. Jedno ze světel menšího kruhu odpovídá, že jejich světlo, které způsobuje láska, bude svítit navždy, jen po vzkříšení těla zesílí. Lesk lásky má sílu z horoucnosti, ta zase z vidění (Boha?), a to z milosti. Po vzkříšení vzroste světlo dané z milosti „a vidění též vzroste, čímž se stane, / že vzroste horoucnost, jež jím se nítí, / vzroste i záře, která z ní zas plane“. Roste tedy jedno druhým a verše dostávají extatický rozměr. Vzkříšení těla bude jakési zvětšení rajské slasti, a proto ho duše všechny všem v ráji nesobecky přejí. Zatím se ale objeví rudé světlo nové hvězdy, Marsu. V hlubinách Marsu spatří Dante „hvězdná skupenství“ vytvářet znak kříže, tj. vytvářejí ho plameny rajských duší. Ty zpívaly Dantovi neznámý hymnus, který ho natolik uchvacoval, že se mu dosud nic tak nelíbilo. Hned se však rozpomíná na Beatriciny oči (víme, že s každou novou hvězdou byla Beatrice vždy krásnější).

Se začátkem patnáctého zpěvu píseň duší umlká ze vstřícnosti k Dantovi, který se chce tázat – a který opěvuje tu lásku, která všechny v ráji váže (trýzeň bez konce má prý zchvátit toho, kdo z pozemské lásky se chce vzdát lásky této). Jedno ze světel (svítící skrz hmotu kříže jako světlo za průsvitnou alabastrovou nádobkou) se svezlo po kříži dolů, aniž by ho opustilo – chtělo se tak přiblížit Dantovi. Jedná se o duši Dantova prapředka Cacciaguida (narozeného podle šestnáctého zpěvu roku 1091), která ho oslovuje latinsky, zřejmě na znamení toho, že koncem jedenáctého století byla latina ve Florencii ještě hovorový jazyk. Dante dosud neví, o koho přesně jde, jen se otočí k Beatrici a topí se v blahu jejích očí. Cacciaguido mluvil nejprve jaksi sám pro sebe, ve sféře vlastního vědění přesahující Dantovo chápání, až potom se sklonil – nyní už v italštině – k Dantovi. Ten se ho ptá na jeho totožnost a životní příběh. Praděd ihned vysvětlí, jak je v Komedii typické, ne přímo a snadno, kdo je, nýbrž opisem: jsem otec toho, od něhož pochází jméno tvého rodu a jenž dlí teď v očistci. Pak vypráví o staré Florencii, která žila prý bez přepychu a v mravní prostotě. Řekne konečně i své jméno, mluví o původu své ženy (z Ferrary) a říká, že jméno jejího rodu (Aldinghieri) je původem jména Alighieri. Cacciaguido se přidal ke třetí křížové výpravě vedené císařem Konrádem III. a padl v boji s mohamedány v Palestině.

Autor na začátku šestnáctého zpěvu dává najevo hrdost na svého předka: sice na jedné straně mluví o „skrovné vznešenosti“ krve, na druhé straně však se nediví, že se jí lidé chlubí, protože on sám, ač v ráji, se jí pyšnil. Lze si snadno představit, že Cacciaguido, asi jediný významnější Dantův předek, vystupuje v Komedii (a ve vysokých patrech ráje) i díky autorově marnivosti. Dante se obrací k pradědovi s prosbou o podrobnosti, ten udává tedy, kdy a kde se narodil, a mluví opět o tehdejších florentských poměrech. Za příčinu zkázy mravů považuje promíšení kdysi čisté měšťanské, řemeslnické krve s krví okolních menších osad. Takový postoj svědčí o v Dantovi existujícím pocitu nadřazenosti a xenofobie florentské měšťanské elity. Celý další obsah zpěvu se tak úzce vztahuje k dobovým florentským událostem, že ho můžeme pominout.

V sedmnáctém zpěvu Beatrice vyzývá Danta, aby promluvil: ona a praděd sice vidí, co má na mysli, co chce říci, ale přece jen to má prý vyslovit a požádat o uhašení žízně. Dante se tedy ptá na svou budoucnost. Praděd neodpovídá nejasně a v kličkování. Neodpustí si ovšem výklad o tom, že budoucí věci, i když je Bůh dopředu vidí (a díky němu i rajské duše – zda i duše v pekle znají budoucnost takto, to nevím), přesto zůstávají náhodné, nejsou touto znalostí determinovány. Cacciaguido prorokuje Dantovo vyhnanství; říká, že „opustit musíš každý předmět milý“, „zkusíš, jak slaně chutná cizí skýva“; Dantovy druhy ve vyhnanství nazývá „družina ta zlá a potměšilá“, prorokuje mu tedy, že je opustí „a stranou pak se učiníš sám sobě“. Mluví o Dantově prvním útočišti u veronského vladaře, od jehož bratra ústy praděda čekal Dante veliké skutky. Někde tady ale autor další řeč Cacciaguidy zatajuje, zatím předpovídal totiž zřejmě jen události, které byly už pro autora minulostí. Vidíme pak poutníka ptát se v pochybách předka, zda má psát o tom, co viděl na své pouti zásvětím: bojí se, že současní i budoucí čtenáři tu pravdu nesnesou. Ale Cacciaguido prorokuje, že přes prvotní ochraptělost bude Dantův křik později jako vichr, „který valí / k nejvyšším vrcholům největší své síly, / a pro čest důvod nebude to malý“. Dokonce vysvětluje, že to byl vyšší záměr, že mu po cestě byly ukazovány především slavné duše, o nich totiž budou chtít čtenáři slyšet. Opět se tedy dostává ke slovu utkvělá dantovská idea slávy. Dantovo nebe jistě chtělo prostřednictvím jeho povolání k pouti zásvětím něco sdělit lidem, ale autor se prozrazuje ve své pozemské básnické inspiraci, když nechává Cacciaguida promluvit slova o cti.

Dante se opět obrací k Beatrici (osmnáctý zpěv) a opět vyjadřuje její krásu jako nevypsatelnou a svůj cit jako oproštěný od každé jiné touhy. V Ráji můžeme často cítit, že Dante má na mysli takovou krásu rajských postav a rajské scenérie, že si je sám neumí představit, tuto krásu pak navíc chce stále stupňovat. Kromě jeho filozofování ve verších je toto druhý faktor, který Ráj oproti Peklu a Očistci básnicky retarduje. Beatrice Dantovi s úsměvem říká: není jen v mých očích ráj – může-li ale žena, lidské oči, nějaký tvor vůbec konkurovat dojmu z ráje, pak asi Komedie v něčem podstatném zůstává světskou poezií milostnou. Je to zvláštní rozpor v Dantovi samém a nedovedu říci, zda Dante je spíše prorok, trubadúr či epický básník. Beatrice jej obrací zpět k  předkovi a ten vyslovuje jména Jozua, Judy Makabejského, Rolanda, Karla Velikého atd., přičemž se duše jmenovaného vždycky rozsvítí. Pro Danta dobrý světský vládce a válečník za dobrou věc jsou téměř světci. Přestože schopnost správně vládnout vůbec nemusí být spojena s mravní výborností a svatostí, víme jednak, že Platón chápal dobrého vládce jako mudrce par excellence, jednak palčivá potřeba politické pohody a idealizace minulosti mohou spolu Dantův pohled přiblížit našemu chápání.

Zatím poutníci přejdou z Marsu na Jupiter (samovolně a tak rychle, že cesta není vůbec pociťovaná). A opět je tu poněkud toporná abstrakce a filozofování: jiskry (duše) v Jupiteru se složí při Dantově příchodu v latinský nápis: vy, kdo soudíte svět, milujte spravedlnost (z biblické Knihy moudrosti). Jiskry se pak soustředí v poslední písmeno nápisu M, které značí asi monarchii – a pak se přeskupí v podobu orla. Dante při líčení takových abstrakcí postrádá přirozeně básnickou sílu, která plyne z reálného zaujetí konkrétní představou. Za celou pasáží o přeskupujících se jiskrách cítíme jen prozaické doporučení jeho vysněného politického řádu. Několik zvolání obdivu k „dvorstvu nebeskému, v něž patřím žasna“ atp. nemá v kontextu plnost (nad čím žasne? nad těmi abstrakcemi?) a totéž platí o závěrečném potupném oslovení papeže (vyvolává dojem trochu prázdného opakování). Orel vytvořený jiskrami začne v devatenáctém zpěvu mluvit jako jednotná osoba. Říká, že pro svou spravedlnost a dobrotu v čase byl „vyvýšen k té slávě, / v niž pouhou žádostí jen nevzlétá se“, tj. zde do ráje. Dante orla vybízí k výkladu a ten „z chval Boží lásky setkán do okrajů“ plesá a promluví.

Otázka je jasná a dost moderní: jestliže se někdo narodí někde, kde o Kristu za celý život prostě slyšet nemohl, přičemž se takový člověk snaží být mravně co nejlepší, proč ho přece Bůh odsuzuje do pekla (předpeklí)? Orel, než tuto otázku vůbec za Danta položí, obsáhle vysvětluje, jak člověk nemůže proniknout Boží tajemství – při odpovědi na otázku konstatuje, že do ráje bez křtu nelze jít a že člověk nepochopí, proč to tak je. Jako by autor ovšem cítil, že se tím vnáší do všeho moment predestinace a v důsledku absurdity, začíná prostřednictvím orla mluvit o tom, že mnozí pokřtění budou hluboko pod nepokřtěnými. Etiop a Peršan se ukážou lepší evropských králů a od tohoto tvrzení Dante sklouzává do typického hřímání proti konkrétním lidem: německému králi Albrechtovi, proti Filipovi Sličnému, proti skotskému a anglickému králi, proti králům španělskému a českému atd. Pouze Uhry chválí, kterým vládl syn Karla Martella Karel Robert. Ve dvacátém zpěvu se dovídáme, kdo vlastně orel je: jde o personifikovaný „znak vlády nad světem, znak spásy“. Ráj, který původně měl být oddělen od pozemskosti, s ní v osobě praděda a nyní v osobě světské vlády zase nachází kontakt.

Je otázkou, proč Dante jako náplň svého Ráje nepoužil raději myšlenky a představy mystiků. Místo toho se zaměřil na scholastiku a politiku. Výrazně to svědčí o utváření jeho ducha, který už byl oproti středověku antický a nábožensky povrchnější (charakteristiky italské renesance), přece však nebyl zcela takový. Dante, jak už jsem řekl, stojí na přelomu epoch. Orel umlkne, autor popisuje jeho neobvyklou krásu, ale je to popis, kde touha říci něco přeskvělého překonává představu, která ustrnula díky tomu v příliš chtěném a toporném obdivování. Potom orel Dantovi říká o některých jiskrách, z nichž je složený, čí jsou to duše: ukazuje na duši biblického krále Davida, na duši císaře Trajana (o němž legenda říká, že papež Řehoř Veliký svými modlitbami dosáhl toho, že mrtvý císař vystoupil na zem z předpeklí, stal se křesťanem a vstoupil do ráje – Dante na tuto pověst naráží a přijímá ji, což zase svědčí o jeho středověkosti), biblického krále Ezechiáše, císaře Konstantina Velikého.

Mezi dušemi je i jakýsi Rifeus Trojan, postava Vergilovy Aeneidy. Vzniká otázka: jak se mohl nepokřtěný pohan dostat do ráje? Zdá se, že Danta vůbec neuspokojovalo řešení problému nepokřtěných, které podal v minulém zpěvu. Nyní jasně mluví o předurčení: Rifeus byl předurčen ke spáse, měl Boží milost natolik, že mu prý Bůh dal vidět budoucí události a on uvěřil v Krista před Kristem. Pokřtily ho pak teologické ctnosti. V jedenadvacátém zpěvu vstupují poutníci do Saturnu (Dante se dívá na Beatrici; ta mu říká, že kdyby se usmála, zabila by ho její krása jako blesk).

Zas upřeny mé oči byly pouze

v mé paní tvář, a duch můj s nimi zcela

byl věru cizí každé jiné touze.

Ona se nesmála, jen pověděla:

„Kdybych se usmála, tu bylo by ti

jak Semele, jež náhle zpopelněla,

neboť má krása, jak jsi mohl zříti,

čím výše vystupujem po schodišti

paláce věčného, tím více svítí,

a když se nemírní, jas tak z ní prýští,

že smrtelnost tvá v jejím zazáření

by ratolestí byla, již hrom tříští.

Hvězdy (tj. i Saturn, protože podle Danta planety, stálice i družice (Měsíc) jsou „hvězdy“) si Dante představuje jako krystaly, jimiž on s Beatricí prostupuje jako světlo sklem. Dante spatří „v barvě zlata svitu slunečního“ obrovský žebřík do nebe, jemuž nevidět konce a na němž jasy (duše a andělé) v obrovských davech sestupují, vystupují, krouží atp. Jeden z těch jasů sešel až dolů k poutníkům. Beatrice chráněnci (jehož duševní stav uviděla jako v zrcadle v Bohu) dá pokyn, aby se ptal. Dante se tedy ptá, proč neslyší rajskou hudbu jako v nižších sférách. Duše mu odpoví v tom smyslu, že Dante prostě nedovede hudbu této sféry slyšet – dále ho poučí, že nepřišla dolů z větší lásky k němu, nýbrž že tu všichni hoří stejnou láskou (asi láskou vůbec, láskou k Bohu, láska k jiným je pak jen její jiná podoba, ba možná ztrácí samostatnou existenci a zcela splývá, aniž by vymizela, s láskou k Bohu) a jen z Božího rozhodnutí právě ona sešla po žebříku Dantovi naproti. A opět je tu svobodná láska řízena Bohem: „láska svobodná zde toho dvoru / po vůli prozřetelnosti se pídí“.

Dante se ptá, proč právě tato duše byla Bohem vybrána k tomu úkolu. Jas mu odpovídá líče svoje mystické spojení s Bohem (vlastní asi všem duším v ráji), že tohle neví nikdo kromě Boha. Predestinace se tedy objevuje i v takových maličkostech, jako je to, kdo půjde přivítat Danta. Zároveň to není zcela mechanická predestinace, neboť svoboda, Boží světlo a celý charakter Komedie jsou příliš živé, tj. předurčení je tajemstvím, tak velkým, že vlastně ani nevíme, zda vůbec o předurčení nakonec půjde. Dante se závěrem ptá na totožnost jasu. Je to mnich Petr Damiani (†1072), který se kdysi stal kardinálem, ale hodnosti se brzy vzdal – jeho řeč obsahuje invektivy proti církvi. Duši obstoupí jiné jasy a zapějí tak hlučně, že vyděšený Dante se na začátku dvaadvacátého zpěvu uchýlil k Beatrici. Ta ho napomíná: „žes v nebi, nevíš jasně dosti“? A říká mu, že kdyby vystihl smysl toho pění, poznal by, jak se „pomsta spřádá“, kterou ještě on, Dante, zažije. Autor má asi na mysli zajetí a smrt Bonifáce VIII. Filipem Sličným nebo výše zmíněný příchod Chrta. Beatrice vysvětluje Dantovi také, že Boží spravedlnost nepřichází ani brzy, ani pozdě, ale to jen nám se tak zdá pod tlakem našich emocí. Dante ovšem obrátí pohled k „drobným sférám“ nebo „perlám“, tj. k novým duším, z nichž ho osloví sv. Benedikt z Nursie.

Vykládá dost hrdě o svém působení a ukazuje duše vedle sebe, jiné muže ze zakladatelů raného mnišství. Dante chce vidět jas („rysy tvoje“) Benediktův zcela odhalený (asi z dbalosti na Dantovu lidskou křehkost byly ohně duší nějak ztlumené) a ten ho odkazuje na nejvyšší sféru ráje. Potom Benedikt kritizuje církev pro neřád, lichvu, hamižnost (církevní peníze mají být prý určené pro chudé lidi) a domnívá se, že rozevření se Rudého moře při exodu Izraele z Egypta bylo menší zázrak než to, že by se církev změnila k lepšímu (asi oproti naději v Chrta projev Dantova pesimismu v kolísání, které dost dobře mohl prožívat). Benedikt domluvil, připojil se ke svému sboru, „který jak smršť se vznesl do prostoru“; tato představa reprezentuje opět názornost krásy animovaného filmu.

Tak řekl mi a potom k svému sboru

se připojil, a ten se semkl v šiku,

který jak smršť se vznesl do prostoru.

Za nimi sladká paní po žebříku

posunkem pouhým už mě popohnala –

tak její moc mou mysl zmohla v mžiku.

Poutník stoupá vzhůru po žebři a v okamžiku se dostává do souhvězdí Blíženců (lidem narozeným v jejich znamení se přičítalo nadání k vědecké a literární práci, což Dante – právě blíženec – neopomene s jistou samozřejmou hrdopyšností poznamenat), odtud, nahoře z žebříku pohlédne dolů a vidí velkolepou strukturu vesmíru. Uprostřed něho je malinká Země, Dantovi úsměvně nicotná („kdo touží jinam, / zaslouží, by ho moudrým nazývali“ – jinam duchovně i fyzicky, protože to obé v Dantově vesmíru splývá), kolem ní v sedmi stále širších kruzích obíhá sedm hvězd (hvězdných sfér): Měsíc, Slunce, Merkur, Venuše, Mars, Jupiter, Saturn. Vrhne ještě pohled na Zemi, kterou nazývá „lícha, jež nás tak divokými činí“, a potom odvrátí zrak k očím své průvodkyně.

V třiadvacátém zpěvu autor přirovnává Beatrici, která očekává východ slunce, k ptákům zpívajícím před svítáním a toužícím krmit své mladé. Nebe pomalu jasní, „nad tisíci svítilnami“ (tj. asi svatými dušemi a možná i anděly) vysvitne slunce, „jímž každá z nich se zažíhala“ – nejedná se o fyzické slunce, je to Kristus, Bůh sám. Beatrice je u vytržení, Dante zavírá oči před silou té záře. Není si už ve vzpomínce jistý tím, co vlastně tehdy viděl, protože tam a tehdy vyrostl nad sebe sama (to je jeden z momentů, který dává Ráji punc autentičnosti). Beatrice se Dantovi ukazuje v celé své kráse; autor si připadá, chtě si na to vzpomenout, jako ten, kdo po probuzení hledá před chvíli přítomný, cítěný, ale navždy ztracený sen. V tomto přirovnání je opět obrovská invence, jak docílit toho, aby se děj Komedie zdál autentický a nikoli jen smyšlený. Potom následují autorovy úvahy o nevystižitelnosti krásy jeho milé, která ho však napomíná, že by se měl spíše dívat s takovým zaujetím lásky do Boha (Beatrice jako abstrakce by sotva mohla mít tu individuální sílu milované osoby, aby takto konkurovala Bohu). Dante tedy sebere sílu a díky vyšší moci si jeho zrak zvykne na Boží záři.