AUKUS aneb Nebezpečné hrátky s jaderným ohněm a klimatickou katastrofou

21. 9. 2021 / Daniel Veselý

čas čtení 5 minut

V souvislosti s vytvořením nového „defenzivního“ paktu proti Číně, jehož členy jsou Spojené státy, Velká Británie a Austrálie, se v médiích nejvíce hovoří o novém rozkolu mezi západními spojenci, a to nedlouho po unilaterálním stažení Bílého domu z Afghánistánu. Jenže tento rozkol charakterizovaný zuřivou reakcí Francie není zdaleka tak nebezpečný, jako militarizace geopolitického problému v neuralgické části světa.

Je pravda, že si Čína navzdory rozhodnutí mezinárodního soudu nárokuje strategické trasy v Jihočínském moří, buduje vojenské instalace na uměle vytvořených ostrovech v regionu Spratlyho a Paracelových ostrovů – zkrátka se ve svém blízkém zahraničí chová jako klasická velmoc. V sázce jsou totiž naleziště surové ropy a zemního plynu, jakož i klíčové námořní trasy, které si nárokují i další státy v regionu. Čínské teritoriální nároky však nejsou vynálezem komunistického vedení země, neboť sahají až do doby, kdy v zemi středu vládli prozápadní nacionalisté z Kuomintangu.

V uplynulých letech roste napětí kolem Tchaj-wanu. Tamní politická reprezentace hledá cesty, jak získat na Pekingu nezávislost, na což přirozeně čínská vláda hledí s nelibostí. Ostatně, jak by reagovaly USA, kdyby se dejme tomu Portoriko hodlalo osamostatnit? A zde se nabízí příhodná otázka: měla by Čína právo toto úsilí podporovat vytvářením protiamerických aliancí? Měla by právo do Mexického zálivu posílat letadlové lodě, špionážní letouny a bombardéry? Samozřejmě, že nikoliv, a to nejen vzhledem k předpokládané reakci Bílého domu.

Předchozí americká administrativa nabourala oficiální doktrínu Pekingu (jedna Čína), když schválila prodej zbraní Tchaj-wanu za 1,8 miliardy dolarů a když ostrov navštívili dva přední američtí činitelé. Bidenův kabinet navázal na protchaj-wanskou agendu Trumpovy vlády, když autorizoval prodej první várky zbraní a munice za 750 milionů dolarů, aby posílil bezpečnost ostrova a odradil Peking od případné invaze. Nicméně Tchaj-wan by se případné čínské invazi sám neubránil, takže by do hry musely vstoupit Spojené státy. A to by znamenalo válečný konflikt mezi Washingtonem a Pekingem. Spojené státy navíc do Jihočínského moře pravidelně posílají letadlové lodě a bombardéry. Co se Tchaj-wanu a dalších lidskoprávních otázek týče, západní společenství v čele se Spojenými státy může autoritářskému Pekingu sotva co vyčítat: zvláště nyní, kdy si připomínáme 20. výročí války proti teroru, která na Blízkém východě zasela chaos a zmar.

Obavy americké politické reprezentace z ekonomického a částečně vojenského rozmachu Číny se zhmotnily v souvislosti s Obamovým „návratem do Asie“, eskalovaly nesmyslnou Trumpovou obchodní válkou a nyní pokračují Bidenovým trilaterálním bezpečnostním paktem AUKUS – což je akronym jeho tří členských států (Austrálie, USA, Velká Británie). Nenechme se ale mýlit – nejedná se o první protičínskou alianci iniciovanou Bílým domem; jde o poslední pakt, kam byla poprvé pozvána Velká Británie. Washington a Londýn budou Austrálii pomáhat s vybudováním flotily ponorek na jaderný pohon; všechny tři země chtějí spolupracovat na modernizaci vojenských kapacit, rozvíjet kybernetickou bezpečnost a umělou inteligenci. Součástí dohody je rovněž signifikantní navýšení početního stavu amerických lodí, bombardérů a vojenského personálu v regionu.

Není vůbec divu, že tato agresivní strategie v Pekingu posílí mentalitu obležené pevnosti, a to právě v době, kdy je nesmírně důležité s Čínou spolupracovat na řešení palčivých otázek, jako je klimatická krize (podle klimatických expertů může AUKUS zhatit klíčové snižování čínských emisí), riziko nových pandemií či zmírnění jaderné tenze (AUKUS je ranou uštědřenou neproliferačnímu režimu). Naopak hrozí, že západní iniciativa povede k novému závodu ve zbrojení a k potenciálním vojenským krizím, jež se v důsledku nedorozumění či selhání lidského faktoru mohou vymknout kontrole. Vyloučit proto nelze ani atomový konflikt, neboť jak Spojené státy a Velká Británie, tak Čína disponují jadernými zbraněmi.

Nadto Čína není jediným státem, který nový pakt vnímá jako hrozbu – či přinejmenším komplikaci pro region. Jestliže Francie zuří kvůli odpískanému prodeji svých ponorek Austrálii, Nový Zéland zakazuje přítomnost jaderných ponorek ve svých výsostných vodách (což lze chápat jako další známku rozkolu mezi západními spojenci) a Indonésie a Malajsie se obávají dalšího závodu ve zbrojení a zbytečných provokací.  

V ideálním světě by Bidenova administrativa navrhla vytvoření inkluzivní aliance, kam by přizvala i Čínu – nikoliv jako přítele, nýbrž jako partnera, jehož nelze izolovat “bezpečnostními“ pakty, s nímž by se zaměřila na reálná rizika a hrozby: v první řadě na klimatickou nouzi.

 

 

 

 

 

 

0
Vytisknout
9584

Diskuse

Obsah vydání | 27. 9. 2021