Británie a Rusko jsou na Ukrajině nepřátelé. Jak Johnson, tak Putin však chtějí rozvrátit Evropu

4. 7. 2022

čas čtení 6 minut

Spor o severoirský protokol ukazuje podobnost mezi dvěma bývalými imperiálními mocnostmi, které chtějí znovu získat ztracenou slávu, píše holandská autorka  Caroline de Gruyter

Britská vláda podnikla první kroky k likvidaci své platné mezinárodní  dohody s EU o Severním Irsku - tzv. severoirského protokolu. Mnozí Evropané jsou tím zmateni. Jak může vláda - která tuto právní dohodu nejen podepsala, ale vyjednala ji "slovo od slova, čárku od čárky", abychom citovali vyjednavače EU pro brexit Michela Barniera - jen tak roztrhat závaznou mezinárodní smlouvu, která vstoupila v platnost teprve loni?

Překvapeni však nejsou. Ne tak docela. Protože Spojené království se ve vztahu k EU začíná stále více chovat jako Rusko - tím, že jedná  jednostranně, bez dohody s kýmkoliv.

 

Mezi tím, co dělá Rusko na Ukrajině, a tím, co dělá Spojené království v Severním Irsku, je samozřejmě mnoho zjevných rozdílů. Rusko zahájilo válku s cílem vypudit evropský vliv z Ukrajiny, zatímco Spojené království "pouze" nasazuje nevojenské obstrukce. Existují však nápadné podobnosti: Moskva i Londýn záměrně porušují mezinárodní smlouvy, které samy podepsaly, a oba si znepřátelují EU, aby podpořili své geopolitické ambice. Rusko a Spojené království jsou možná na Ukrajině zuřivými protivníky. Jejich chování je však vedeno podobnou hlubokou a rostoucí frustrací z vlastní neschopnosti uplatňovat geopolitický vliv.


Rusko i Spojené království se nacházejí na okraji Evropy. Obě země vždy stály jednou nohou v Evropě a druhou mimo ni, geograficky, politicky i kulturně. Občas jsou tyto dvojznačnosti politicky užitečné. Obě jsou bývalými imperiálními mocnostmi, které po staletí hrály důležitou roli v bezpečnostní architektuře Evropy a zároveň měly většinu svého území, poddaných a zájmů mimo Evropu. Většina ruské pevniny se nacházela v Asii, kterou bylo stejně obtížné udržet v područí, jako tropické výspy pro britské impérium. Evropa byla jen jednou z mnoha šachovnic, na nichž Moskva a Londýn prováděly své geopolitické tahy.

Dekolonizace a rozpad Sovětského svazu to změnily. Londýn a Moskva se cítily slabší, což je přiblížilo Evropě. Částečně jako kompenzaci za koloniální ztrátu se Spojené království dokonce v roce 1973 stalo členem tehdejších Evropských společenství. Rusko se členem EU nikdy nestalo. Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 se však začalo diskutovat o ruském členství v NATO a o sbližování Ruska s vnitřním trhem EU. Rusko se stalo členem Rady Evropy (přední organizace pro lidská práva, která zahrnuje 46 evropských členských států) a dokonce i evropské inovační sítě Eureka. Zorganizovalo také strukturované, údajně úzké partnerství s NATO.

Jak pro Moskvu, tak pro Londýn však bylo zapojení do některých evropských struktur frustrující zkušeností. Na Vídeňském kongresu v letech 1814-15 Rusko a Británie společně rozhodly o budoucnosti kontinentu s pouhými třemi dalšími velkými mocnostmi: habsburskou říší, Francií a Pruskem. V poválečné Evropě to však již takto nefungovalo. V EU a dalších evropských klubech založených na pravidlech měly velké mocnosti často jen takový vliv jako menší členské státy. Byly jen jedněmi z mnoha. Od roku 1945 se Evropa snažila držet velké země na uzdě, aby ochránila menší národy. Všichni musí hrát podle stejných pravidel.

Tato myšlenka se nikdy nelíbila Londýnu a Moskvě, kterým vyhovuje spíše mocenská politika. Cítily se znevažovány, omezovány a někdy i zesměšňovány. Tím téměř okamžitě začal pomalý proces odcizování - odklon od Evropy a návrat k přízrakům a fantaziím.

Brexit nespadl z nebe. Ani válka na Ukrajině. Rusko a Spojené království jsou nyní připraveny nastolit svět, v němž je respektování moci zákonem a v němž záleží na velikosti ozbrojených sil nebo rozloze země. V loňském roce to v profilu Borise Johnsona v časopise Atlantic potvrdil Johnsonův poradce, když řekl, že Spojené království nemůže nadále podporovat multilaterální, mezinárodní systém, který je prý "rozbitý". Británie podle něj "žije zahraniční politikou světa, který už zmizel". Vzhledem k tomu, že Peking a Moskva všem ukazují limity řádu založeného na pravidlech, "Británie si již nemůže dovolit být 'mocností statu quo', která se naivně snaží vzkřísit nefunkční systém".

Rusko a Spojené království jsou nyní jedinými velkými evropskými zeměmi mimo EU. Mimo evropské struktury jsou však stejně nespokojené jako v nich. Jejich nespokojenost se nezmenšuje. EU jako hospodářská velmoc prosazuje svá pravidla - zakotvující její hodnoty a zásady - daleko za svými hranicemi. Její prosperita působí jako magnet pro země bez imperiálního komplexu. Když Ukrajina na vlastní žádost uzavřela s EU asociační dohodu, Rusko vidělo jediný způsob, jak na to reagovat: rozvrat. V roce 2014 obsadilo části východní Ukrajiny a anektovalo Krym, přestože v roce 1994 Rusko výslovně zaručilo ukrajinskou suverenitu (výměnou za to Ukrajina demontovala svůj jaderný arzenál). Totéž se stalo Gruzii.

Na rozdíl od Ruska má Spojené království dlouhou demokratickou tradici. Když však vidí, že severoirský protokol funguje dobře pro většinu občanů Severního Irska a že se severoirská ekonomika po brexitu obrací směrem k Irsku a EU, má vláda Spojeného království podobný druh reakce jako Rusko, když vidí, že Ukrajina se vzdaluje Evropě: rozvrat. Obrací se ke svému souboru nástrojů "bývalé velmoci", aby podkopala protokol, například usnadněním převaděčů, kteří se zaměřují na jednotný trh EU.


Na nedávné konferenci v Berlíně šéf německého kancléřství Wolfgang Schmidt - a nejbližší poradce kancléře Olafa Scholze - označil to, co je podle něj v sázce pro EU od invaze na Ukrajinu a Putinova pokusu "vrátit čas". Podle jeho slov jde o to, "zda je dovoleno, aby moc převážila nad právem".

A konečně, jak Rusko, tak Británie si vždy přály, aby se evropské mocnosti navzájem oslabovaly. Tento reflex je stále přítomen. Evropská unie, se všemi svými nedokonalostmi, je protipólem těchto středověkých mocenských her, a proto představuje zásadní hrozbu pro jejich zastaralé vidění světa. Proto se nyní snaží Rusko i Británie, každý po svém, EU podkopat.

Zdroj v angličtině ZDE

1
Vytisknout
5550

Diskuse

Obsah vydání | 11. 7. 2022