Česká neohomofobie pochází z "buranizace" národa, ale Vondrák/nevondrák,ČR je pro gaye pořád ještě velmi dobré místo

17. 8. 2022 / Fabiano Golgo

čas čtení 9 minut
 

Češi už organicky nepatří do západní Evropy. Národ se obrátil zpět do předmasarykovského venkovského režimu východní Evropy a stal se pouhým vazalem maďarské sféry kulturního vlivu.

"Filip bude spát s vámi," informovala mě Šárka, přítelova švagrová. Byli jsme v rodinné chalupě a její pětiletý syn rád hrál fotbal se svým brazilským "strejdou", takže raději chtěl strávit  noc v posteli mezi mnou a Zdeňkem. Nevěřil jsem vlastním uším. To myslela vážně, že dá chlapce spát do postele s homosexuálním párem?

 
Když jsem se v roce 1997 přestěhoval do Prahy, žasl jsem nad pragmatickým a neosobním přístupem Čechů k homosexualitě. Přestože jsem se osobně nikdy nestal terčem ani obětí fyzických či slovních útoků kvůli své homosexualitě, dobře jsem si uvědomoval vzácnost a výjimečnost své situace, zatímco většina gayů mé generace svou sexuální identitu skrývala ve strachu ze společenských důsledků, které by přineslo stigma panující nad neheterosexualitou. Celý život jsem poslouchal, jak se slova označující to, kým jsem (gay, buzerant, slaboch atd.), používají jako urážky, chápou se jako pejorativa, diskvalifikace, snižují mé postavení ve společnosti a odsuzují mě do nižší kasty.

Vyrůstal jsem mezi rodinou a přáteli, kteří o mé sexualitě nikdy nic negativního neřekli, a v důsledku toho jsem celý život žil způsobem, který se pro ostatní stal možným až mnohem později, kdy nové pochopení rozmanitosti sexualit, které existují v přírodě, větší odhalování sexuálních menšin v médiích, celebrity odhalující svou homosexualitu a další faktory přinesly zviditelnění této komunity a pocit, že je třeba nás respektovat, neboť naše sexualita v ničem negativně neovlivňuje společnost.

Praha byla v devadesátých letech jednoznačnou mekkou gayů z celého světa. Našli jsme zde obyvatelstvo, které většinou zachovalo nehybnou tvář, když bylo informováno o naší sexuální identitě, nebo které předstíralo, že je mu to jedno, protože si myslelo, že je to "západní". Potřeba zapadnout do nové kapitalistické reality přinesla dočasnou otevřenost, neboť Češi se stále ještě učili, jak se adekvátně chovat ke světu na druhé straně železné opony. Určitá móda a chování, které by dříve nebyly běžně akceptovány, dostaly na chvíli volný průchod, než se lesk nového režimu vytratil a opět převládl provincialismus.

Pocit nedostatečnosti a lenost se hlouběji adaptovat na náročnější nový systém začaly naklánět hlavy české společnosti zpět do minulých dob, kdy byl život jednodušší a homogennější. Klid z idealizované a přeformulované minulosti, živený opakováním Majora Zemana a Nemocnice na kraji města, přispěl k tomu, že se Češi uzavřeli zpět do svých ulit a hledali jednodušší řešení moderních problémů.

Když Miloš Zeman pochopil, že Praha byla sesazena z pozice klenotu země a že regiony uý mají plné zuby toho, čemu se začalo říkat "pražská kavárna", i humanismu Václava Havla, vedlo to u něho k tomu, že politicky převzal hlas zášti, kterou pociťovala velká část obyvatelstva. Umělý strach z muslimských uprchlíků mu přinesl mnohem širší skupinu příznivců než staromódní sociálnědemokratické platformy, které jsou díky totální změně dynamiky práce zastaralé. Zeman otevřel Pandořinu skříňku, která legitimizovala všechny následující extremisty a nenápadné populisty.

Ze skupiny LGBTQAI+ se pak stala 1) další cizí skupina, která není "jako my", 2) kmen milovníků pražské kavárny a Havla - tedy nepřítel, proti kterému je třeba bojovat, má-li být dosaženo kýženého jednoduššího a čistšího českého národa.

Je tragické, že tolik skrytých homosexuálů či bisexuálů je součástí mocenských struktur neofašistických stran typu SPD či Trikolóry a dalších klaunů z tohoto cirkusu politického temna. O Ekvivalentu Tomia Okamury ke Karlu Březinovi  (Zemanovu uměle vytvořenému politickému štěněti) Josefu Nerušilovi bylo známo, o čemž svědčí tak různorodé osoby jako bývalý ministr školství Ondřej Liška, kněz Tomáš Halík či katolický novinář Martin C. Putna

že měl všeobecný známý  milostný vztah s nejbližším spolupracovníkem Dominika Duky, již zesnulým knězem Milanem Badalem, další průkopnickou tváří veřejné xenofobie a náboženské nesnášenlivosti v době, kdy byl členem Rady Českého rozhlasu. Jen to není o nic překvapivější, protože je známou taktikou "skrytých" homosexuálů, kteří nejsou se svou identitou vyrovnaní, že se stávají bojovníky proti homosexualitě jako zástěrka, jako způsob, jak udržet podezření na uzdě

Ve Spojených státech se stalo téměř pravidlem, že každý hlasitě proti homosexualitě vystupující republikánský politik je skrytý homosexuál (https://www.logotv.com/news/lpa6sk/19-republican-politicians-gay-sex), stejně tak je běžné, že evangeličtí kněží, kteří bojují proti homosexualitě, bývají  přistiženi přesně při tom, proti čemu bojují (https://www.pinknews.co.uk/2016/12/12/11-anti-gay-preachers-who-got-caught-doing-very-gay-things/).

Někteří sociologové a kulturní antropologové argumentují tím, že homosexualita se mohla stát přijatelnější v 90. letech 20. století díky hrůzným obrazům obětí AIDS (často to byli  muži, kteří vypadali  děsivě podobně jako oběti nacistických koncentračních táborů) a že to vyvolalo lítost v podvědomí mnoha lidí, kteří si do té doby homosexualitu spojovali pouze s hédonistickým sexuálním potěšením, které je volbou. Hříšnou volbou.

Na počátku šíření viru HIV si mnozí mysleli, a někteří to dokonce říkali nahlas, že tato nemoc je důkazem, že Bůh chce homosexuály potrestat. Když se však trest stal bolestně viditelným a milované celebrity i známí začali vypadat jako "kost a kůže", když umírali, gayové přestali být nenáviděni a začali být více přijímáni.

Hollywood začal produkovat příběhy, které tuto komunitu polidšťovaly, a 21. století přišlo s mnohem lepším prostředím pro gaye v celé městské oblasti Evropy, Severní Ameriky, latinského světa a některých částí Asie. Předsudky a násilí sice nepřestaly existovat, ale gayové se konečně mohli dočkat zastoupení v mocenských strukturách svých společností bez obav z diskriminace.

Ale toto nové mocenské postavení - s průvody jako Prague Pride, které se konaly ve všech koutech světa a spojovaly miliony heterosexuálů i neheterosexuálů při oslavách této nově nabyté svobody být otevřený sám sobě, nestydět se za to, kým jsme (proto se jim říká souhrnně "průvody hrdosti") - nás přimělo opustit pozice obětí.

Nová léčba HIV zbavila gaye rozsudku smrti, který s ním přicházel v prvních letech, a gayové už nepotřebovali ochranu. Naopak se ukázalo, že mnoho mocenských pozic je v moci homosexuálů, od českých drah až po reklamní agentury nebo politické strany.

Moc však vyvolává závist. A pokusy o její omezení.

Ta úžasná svoboda, kterou mnozí homosexuálové od nás i ze zahraničí vyznávali, když byli v českých zemích, je pryč. Stále je ČR zdaleka nejbezpečnější místo ve visegrádské sféře. Polsko, Maďarsko a dokonce i Slovensko jsou mnohem méně tolerantní - a ochotné proti neheterosexualitě zakročit.

Obrovské množství Čechů je však stále naladěno na západoevropské hodnoty a kulturu. Stále je vzácné, aby byl homosexuál někde otevřeně napaden. Populističtí a neofašističtí politici jako Vondrák jsou jen holubi: vypínají hruď a snaží se vydávat výhružné zvuky, ale jen žerou drobky a vyměšují se v parku. Někdy šíří nemoci.

Filip strávil mnoho dní a nocí se svými strýci a dnes je heterosexuálním dýdžejem se spoustou fanynek a je imunní vůči provinčním předsudkům, které zaplavily frustrované mysli mnoha jeho krajanů. A vzhledem k jeho poslednímu hudebnímu počinu, https://linktr.ee/Hejspasi, nazvanému Guapo (španělsky fešák), má i globální myšlení, stejně jako nejlepší Češi, ti, kteří udržují tuto zemi - Vondrák/nevondrák - stále mezi nejlepšími pro život gayů na světě.

 

0
Vytisknout
4550

Diskuse

Obsah vydání | 19. 8. 2022