Netanjahu má zkušenosti s vyvoláváním krizí, které mu umožňují prodloužit svůj politický život. Tentokrát se však zdá, že hazarduje nejen s osudem Izraele, ale i s celosvětovým řádem. Rozsáhlý úder na íránské vojenské a jaderné cíle – a zvláště pokus o likvidaci vysokého velení Islámských revolučních gard – znamená odklon od desetiletí trvající „stínové války“ k přímému, totálnímu konfliktu.

Tento vývoj podtrhuje erozivní sílu multipolárního světa, kde se autorita mezinárodních institucí a diplomatických norem rozplývá v silových řešeních. Izrael jedná jednostranně, ačkoliv jeho záměr je  zjevně sdílen s americkými bezpečnostními strukturami. Oficiální postoj Spojených států – distancování se od útoku – naznačuje opatrnost, ale ne zásadní nesouhlas. Zde vidíme známý paradox americké politiky: Washington možná útok neschválil, ale jeho pasivní postoj je tichým souhlasem.

Z izraelské perspektivy má útok své racionální jádro: Írán byl na prahu získání jaderné zbraně, což by zásadně změnilo rovnováhu sil v regionu. Ale i realisté v izraelském bezpečnostním establishmentu vědí, že tento úder může mít obrovské náklady. Pokud Írán – přímo či skrze své proxy síly jako Hizballáh, Húsiové či milice v Iráku – provede masivní odvetu, Izrael se ocitne ve válce na dvou (nebo více) frontách, zatímco jeho vlastní domácí společnost je stále hluboce otřesená důsledky války v Gaze.

Netanjahuova rétorika – že jde o „existenciální okamžik“ pro židovský stát – není jen obrannou doktrínou, ale také nástrojem, jak sjednotit národ a přehlušit vnitřní nesouhlas. V tom smyslu je paralela s ruskou invazí na Ukrajinu více než metaforická: válka jako prostředek legitimizace moci a překrytí domácí krize.

Pro Írán představují izraelské údery výzvu nejen vojenskou, ale i symbolickou. Smrt vysokých představitelů Revolučních gard bude požadovat odvetu – otázkou zůstává, zda půjde o cílený útok na izraelské cíle, plošnou odvetu zahrnující americké jednotky, nebo asymetrickou kampaň vedenou prostřednictvím spojenců. V každém případě bude Teherán muset demonstrovat, že neztratil tvář.

Navíc je tu riziko, že se současné vedení rozhodne urychlit svůj jaderný program jako odpověď – nikoli z defenzivy, ale z touhy po odstrašení. V tom případě by se konflikt mohl proměnit ve spirálu jaderné eskalace, jakou svět neviděl od kubánské krize.

Spojené státy, pod vedením prezidenta Trumpa, lavírují mezi svou historickou aliancí s Izraelem a snahou vyhnout se rozsáhlé válce na Blízkém východě, která by mohla destabilizovat ropné trhy, ohrozit americké jednotky a vrhnout zemi zpět do válečných operací, od kterých se snažila deset let distancovat. Vyjádření ministra zahraničí Marca Rubia, že USA nebyly zapojeny, je sice diplomaticky obratné, ale těžko uvěřitelné. Faktem zůstává, že americká přítomnost v regionu je masivní a jakýkoliv íránský protiútok může Washington zatáhnout do konfliktu, ať chce, nebo ne.

Izraelský úder na Írán může být v retrospektivě hodnocen jako moment, kdy svět ztratil další z posledních pilířů mezinárodního řádu založeného na pravidlech. Pokud konflikt přeroste v regionální válku, nejen že utrpí desítky tisíc civilistů, ale zhroutí se i poslední iluze o stabilitě Blízkého východu. Globální trhy zareagují šokem, energetická krize zasáhne Evropu a Asii a migrační tlaky se mohou stát neudržitelnými.

Netanjahu možná přežije – politicky, alespoň krátkodobě. Ale přežije-li Blízký východ, světový řád a samotný Izrael tento akt, je zcela jiná otázka. A zatímco v bunkrech Tel Avivu a Teheránu budou lidé sledovat oblohu, diplomaté ve Washingtonu, Bruselu, Pekingu a Moskvě budou zvažovat, zda se píše nová kapitola světových dějin – nebo jejich tragický epilog. 

Vytisknout