Demýtizace Palestiny a Palestinců: obrana v mezinárodním právu
27. 6. 2025 / Zdeněk Jehlička
Když
začátkem června proběhla názorová
výměna mezi teologem Tomášem Halíkem a Federací židovských
obcí ohledně přípustnosti kritiky Izraele v době genocidy,
zazněl jeden podstatný argument, který si každá ze stran
vyložila jinak. Teolog Halík ve své kritice izraelské genocidy
v Gaze projevil jistou obavu z toho, aby Izrael
„neprohospodařil svůj morální kapitál holokaustu“. Načež
Federace poněkud nelogicky, ale o to předvídatelněji zareagovala
tím, že „univerzálním dědictvím holokaustu není ohavný
konstrukt morálního kapitálu židů, ale morální selhání
západní civilizace“. Pomineme-li, že Federace měla nejspíš na
mysli ani ne tak „dědictví“,“ jako spíše „poučení“,
mělo pro nás být poučením plynoucím z této temné
kapitoly dějin nejen to, že někdo někdy selhal, ale že
deklarované „nikdy více“ znamená – jak nám konečně
připomínají i výzvy
přeživších a jejich potomků – nikdy více pro nikoho.
Na
to konečně narážel i Tomáš
Halík, když se ohradil slovy, že „právě tato památka
(holokaustu) by měla židy zavazovat k solidaritě s obětmi
všech etnických čistek, zabíjení nevinných a zbavování lidí
práva na svou vlast a své domovy,““, a dodal, že „pokud
neuznáváme univerzální platnost jistých etických zásad,
zrazujeme naši společnou víru ve Stvořitele, Otce a Pána všech
lidí. Politicky zneužívat památku obětí holokaustu jako štít
vůči jakékoliv kritice izraelské politiky a kritiky této
politiky šmahem dehonestovat jako antijudaisty či antisemity
považuji za nepřijatelné.“
Teolog Halík napsal upřímnou a jasnou obhajobu práva na kritiku Izraele, kterou ti, kteří se jím zaklínají, nechtějí těm, kteří ji praktikují, přiznat coby legitimní. Konečně i Federace se ve své kritice Halíka vymezuje vůči podle ní nelegitimní kritice Izraele; to když po úvodních frázích o potřebě „legitimní veřejné a akademické diskuse“ přichází varování před „výroky, které přesahují rámec politické kritiky a vstupují do roviny nebezpečné morální relativizace“.
Nechme teď stranou, že zmíněnou „morální relativizací“ míní reprezentanti českých židovských komunit především narušení nevyřčeného tzv. excepcionalismu, totiž představy, že židovské utrpení v dějinách obecně a v holokaustu zvláštně je čímsi jedinečným a nemajícím obdoby – jakýkoli pokus srovnat holokaust s čímkoli jiným, vztáhnout k němu obecnější sociologické kategorie (což právě Halík svými slovy o „morálním kapitálu“ učinil) či snad požadovat jakési univerzální a všelidské ponaučení z něj je pak vnímán jako nepřípustná relativizace.
Federace tímto ukazuje také obecnější fenomén: totiž že co je legitimní kritika Izraele, mají rozhodovat nejspíše jen zastánci Izraele, kteří jsou takto arbitry diskuse. Podobně jako chtěl být arbitrem debaty o státním socialismu například Miroslav Štěpán.
Od permanentní oběti k oběti dokonalé
Lze pochybovat o tom, že zkušenost holokaustu by měla být nějak „morálně kapitalizovatelná“, jak píše Halík. Zkušenost a památka holokaustu je příliš drastická na to, abychom si mohli dovolit její jednostranné politické vytěžení – jak. to sledujeme právě v případě Izraele. Kořenem problému tak není to, že Izrael ztrácí „morální kapitál holokaustu“,“ ale že vůbec připustíme, aby si tento kapitál Izrael se svou samozřejmostí nárokoval. Snaha Izraele využít holokaust k ospravedlnění válečných zločinů na Palestincích není nijak nová a nejlépe jí asi popsal Norman Finkelstein v knize Průmysl holokaustu (2000, česky 2006).. Kniha, jejíž vydání znamenalo pro Finkelsteina faktický konec akademické kariéry, vykresluje Izrael coby věčnou oběť, která permanentním odvoláním se k holokaustu dosahuje před světem beztrestnosti. Památka holokaustu je tak instrumentalizována k represím vůči Palestincům, kteří jsou vykresleni jako existenční hrozba pro „židovský stát“ podobná té, kterou si židé odnesli z genocidního válečného běsnění.
Společně s odkazem holokaustu si Izrael monopolizuje i zavedený jazyk, který je potřebě jeho vytěžení podřízen. Genocidy se tak nemohou dopouštět izraelští vojáci, ale jsou to právě okupovaní Palestinci a jejich arabští podporovatelé, kteří žijí genocidální touhou „smést Izrael do moře“. Žádná revize Charty Hamásu s faktickým uznáním dvoustátního řešení, žádné ujišťování o tom, že Írán nevyvíjí jadernou bombu, a žádné opakované nabídky arabských zemí Izraeli, že garantují jeho bezpečnost výměnou za stažení z okupovaných palestinských území, tak nemůže uklidnit Izrael a jeho spojence, že se nejedná o jeho přežití, protože právě existence Izraele je postavena na tom, že Palestinu bude kolonizovat celou. A tak vládní strana Likud bude mít dál ve své Chartě anexi podstatné části Západního břehu Jordánu, Izrael si ponechá jaderné zbraně bez dohledu a tzv. Abrahamovské dohody posílí normalizaci okupace a kolonizace Palestiny.
Ve své nedávno vydané a širokou kritikou ceněné knize Perfect Victims (Dokonalé oběti) se v USA žijící palestinský básník a spisovatel Mohammed El-Kurd zamýšlí nad podobným zneužitím jazyka, když píše: „Kdykoliv mluvím na jevišti či v televizi o brutalitě sionismu a o genocidě, která se děje na Palestincích, narážím na tvrzení typu: ‚Probíhá druhý holocaust a židé se bojí.‘.“ Takové postuláty fungují jako roubík, jako náhubek, kdy konverzace utichá. Ačkoli existuje mnoho lidí, kteří zažívají hlubokou kognitivní disonanci tváří v tvář arogantnímu kolonizačnímu projektu, většina z nich má pocit, že jim chybí schopnost vyjádřit se, nebo alespoň potřebná odvaha. Koneckonců, nikdo nechce být obviněn z šíření pověr o rituálních vraždách. Zde se odmítnutí žertovných nebo lehkovážných reakcí – vlastně neúcty jako celku – stává prostředkem výchovy.“ “.
Mohammed El-Kurd pak uvádí příklad, kdy jsou artikulovány obavy židovských studentů z propalestinských demonstrací na některých amerických univerzitách, zatímco se přehlíží, že veškeré univerzity v Gaze byly srovnány se zemí. Na příkladu Palestiny a vnuceného argumentu o potřebě obrany Izraele se tak ukazuje náš vlastní rasismus a tribalistické myšlení, ve kterém se „pověra o krvi“ obrací ve svůj opak. Ve vztahu k Palestině to nejsou židé, kteří čelí falešnému obviňování jen pro svůj původ, ale jsou to začasté židé, kteří jsou pro svůj původ vyviněni. Ať tak či onak, jde o jeden a ten samý antisemitismus, který židy staví mimo ostatní národy a národnosti, a tak na ně klade jiné nároky a uplatňuje vůči nim odlišný metr toho, co je spravedlnost.
Diplomatický a stavební terorismus
Koloniální rasismus má ve zvyku obhajovat se obviňováním obětí, popřípadě rovnou preemptivně zaútočit na oběť, vůči které se „musí bránit“. Platilo to pro koloniální mocnosti ve třetím světě a platilo to i vůči vlastnímu obyvatelstvu, které požadovalo například zrušení otrokářství či zrušení apartheidu, tedy rovnost. Jak jsme ukázali v minulém díle, díky manipulativní schopnosti utlačovatelů vyprávět příběh odzadu, tedy tím, co následovalo či co hrozí, že následovat bude, tak otrokáři mohli argumentovat nutností „sebeobrany“ vůči otrokům a naopak se zaštiťovat tím, že přece zrušení otrokářství by přineslo nestabilitu pro společnost a nejistotu i pro samotné otroky. Armáda apartheidní Jižní Afriky tak mohla být – stejně jako armáda apartheidního Izraele – nazývána „obrannými silami“. A to přesto, že podobně jako izraelská okupovala i ta sousední cizí území.
Ve vztahu k Palestině a Palestincům nabývá celá situace zvlášť groteskních kontur, když je už i jen samotná existence Palestinců chápána jako bezpečnostní ohrožení Izraele. Po okupovaných Palestincích se tak zcela vážně žádá, aby garantovali bezpečnost svému okupantovi, nejlépe tím, že se nebudou bránit jeho koloniální rozpínavosti, okupaci a rasismu. Tento požadavek je navíc směřován k lidem, kteří byli již jednou vyhnáni, jelikož představovali demografickou hrozbu, proti které bylo a je nutné se bránit – ale kteří přitom v rámci dehumanizace a popírání v izraelských představách sotva existují.
Pokud už se tito neexistující okupovaní Palestinci dostanou k odboji proti jadernými zbraněmi vyztuženému a USA podporovanému izraelskému okupantovi, jde podle izraelské propagandy vždy jen o terorismus, nehledě na legitimitu odboje a nehledě na způsoby jeho vedení. Pokus o symbolické zřízení palestinské stanové vesničky na palestinské půdě na okupovaném Západním břehu Jordánu tak byl obratem prohlášen za „stavební terorismus“, hladovka palestinských politických vězňů vystavených mučení a detenčním vazbám bez obvinění a soudů za „vězeňský terorismus“ a diplomatická iniciativa palestinské reprezentace usilující o uznání palestinské státnosti, posílení postavení v OSN či snaha zahájit vyšetřování izraelských válečných zločinů před mezinárodními soudy za „diplomatický terorismus“.
„Musíme se bránit“ je hlavní mantrou izraelských představitelů, když chtějí znevěrohodnit jakékoliv palestinské požadavky a když potřebují před světem obhájit libovolný válečný zločin vůči Palestincům. Palestinci se nejspíš bránit nemusí a na svou obhajobu nemají právo. K tomu má sloužit i popření jejich identity a k tomu je využíván i celý kadlub argumentace o neexistujícím národu a o neexistujícím státu, který tak Izrael podle svých zastánců vlastně ani „nemůže okupovat“ a jehož obyvatelé „nemohou“ podléhat mezinárodnímu právu. Argumentačnímu faulu o nehotovém palestinském národu se ostudně chytá i česká diplomacie, přičemž k dovršení absurdity samotná Česká republika na půdě OSN aktivně znemožňuje Palestině dosažení státnosti a hlasuje opakovaně proti posílení jejího zastoupení u této mezinárodní organizace.
Snaha Izraele a jeho podporovatelů znevěrohodnit postavení Palestiny v mezinárodním právu a tím i vyvinit Izrael z válečných zločinů, kterých se na Palestincích dopouští, se však ukázala jako marná. Jak mezinárodní soudní dvůr (ICJ), tak i Mezinárodní trestní soud (ICC) potvrdily svou jurisdikci nad okupovanými palestinskými oblastmi. Naposledy ICJ přijal v červenci 2024 usnesení, že izraelská okupace palestinských území je od počátku ilegální a izraelská přítomnost na těchto územích představuje porušení mezinárodního práva. Brzy nato pak ICC vydal zatykače na izraelského premiéra Benjamina Netanjahua a bývalého ministra obrany Joava Galanta.
Pro Izrael to v důsledku znamená, že je odpovědný za své válečné zločiny, kterých se na Palestincích dopouští, a že jeho tvrzení o potřebě obrany je nutno posuzovat právě z hlediska nelegálnosti jeho přetrvávající okupace. Tedy, že se Izrael nemá co bránit na územích, která okupuje, a jeho argumentace o „nutné obraně“ na okupovaných územích nemá žádný právní základ. Což platí i v případě jeho války proti Gaze, nad kterou Izrael vždy držel podle Haagských úmluv tzv. účinnou kontrolu, tedy ji okupoval.
Sebeobrana v mezinárodním právu
Izrael se svým vztahem k Palestině a k palestinským územím dostává do dvojí pasti, ze které není úniku, o to více se pak přimyká k sionistickým vyprávěním o údajném historickém nároku na okupovaná území, která ale nemají s mezinárodním právem nic společného. Chce, aby svět uznal jeho právo „bránit se“ tam, kde není doma, tedy na okupovaných územích, a před lidmi pod jeho okupací. Z toho mu pak vychází dvojí možnost úniku, obojí nelegální i nelegitimní. Buďto Izrael popírá realitu vlastní okupace s odkazem na to, že palestinská území nikomu nepatří, jsou sporná a před ním byla stejně okupována jinými entitami, což má Izraeli umožnit vyhnout se závazkům plynoucím pro něj coby okupanta z Ženevských úmluv. Nebo popírá Palestince jako takové, jejich identitu a možnosti jejich státnosti, protože je chce zbavit jejich území.
Jelikož Izrael nepřipouští možnost vzniku samostatného palestinského státu a znemožňuje jeho členství v OSN, nemůže se podle mnoha expertů domáhat práva na sebeobranu, jak Izrael s odkazem na Chartu OSN činí. Zvláštní zmocněnkyně OSN pro okupovaná palestinská území Francesca Albanese už v listopadu 2023 vysvětlila, že Izrael nemá právo v případě Gazy na sebeobranu, jelikož právně vzato neukončil svou okupaci tohoto území a Gaza není součástí samostatného státu. Podle ní přišel útok ze sedmého října od ozbrojené skupiny z území, nad kterým Izrael udržoval účinnou kontrolu, tedy „z území pod vojenskou okupaci“. Albanese se opřela o starší nález Mezinárodního soudního dvora z roku 2004, který v případě izraelské segregační zdi budované většinou na okupovaném Západním břehu Jordánu a ve Východním Jeruzalémě rozhodl, že Izrael se na okupovaném území nemá co bránit – chtělo by se dodat, že právě naopak má okupované obyvatelstvo právo na odpor, a to i ozbrojený, proti okupační armádě.
Norman Finkelstein a Jamie Stern-Weiner ve svém starším textu zabývajícím se situací Gazy během Velkého pochodu za návrat v letech 2018–2019 přiznávají Izraeli právo okupanta zabezpečit každodenní pořádek na okupovaných územích podle Ženevských konvencí. Zároveň ale vznášejí tři námitky vůči reálné praxi izraelské okupace Pásma Gazy, z nichž plyne, že na konkrétní počínání Izraele jako okupační síly se toto právo nevztahuje. Za prvé jde o závazek „ochrany civilního obyvatelstva v době války“. Za druhé, jde o nezcizitelné právo národa na sebeurčení jako o imperativní normu ((jus cogens) mezinárodního práva, která je nadřazena právu okupanta na zabezpečení okupovaného území. Za třetí, jde o to, že okupant je povinen vést v dobré víře jednání o ukončení okupace.
Podle autorů všechny tři podmínky Izrael porušil, když přes hraniční ploty masakroval pokojně protestující palestinské civilisty žádající ukončení izraelské blokády a umožnění návratu do svých bývalých domovů za hranicí obklíčené enklávy, odkud byli násilím vyhnáni. Po celou dobu své dnes již přes 55 let trvající okupace – nejdelší okupaci dnešní doby – neprojevil Izrael dobrou vůli k jejímu ukončení, naopak aktivně povzbuzoval a podporuje další izraelskou kolonizaci palestinského území, a tím mění jeho charakter. Právu na sebeurčení brání Izrael faktickými vojenskými kroky, které v dnešní válce proti Gaze mají genocidální charakter a jako takové porušují všechny čtyři podmínky humanitárního práva: nutnost rozlišovat mezi civilisty a bojovníky, úměrnost mezi vojenskými cíli a civilními ztrátami, vytyčení vojenských cílů a humánní zacházení se všemi osobami, nad kterými má okupant kontrolu.
Izrael má podle Finkelsteina a Sterna právo se bránit, ale pouze na svém mezinárodně uznaném území. Zároveň připomínají základní zásadu mezinárodního práva plynoucí z Charty OSN: žádný stát se nesmí uchýlit k násilným opatřením, pokud nebyly vyčerpány všechny pokojné prostředky. I z tohoto důvodu je potřeba izraelské násilí vůči Palestincům maskované za sebeobranu odmítnout coby nezákonné. Nadto z nezákonných činů nelze odvodit žádná zákonná práva (ex injuria non oritur jus), a tak se Izrael coby pachatel násilí nemůže dovolávat práva na obranu před obětmi svých násilných činů.
Podobně argumentuje ve svém podrobném rozboru mezinárodního práva ve vztahu k izraelskému požadavku na obranu vůči Palestincům i akademička Noura Erekatová. Připomíná, že ozbrojené konflikty jsou právně regulovány Haagskými předpisy z roku 1907, čtyřmi Ženevskými úmluvami z roku 1949 a jejich dvěma dodatkovými protokoly z roku 1977. Vedle toho podtrhuje dvojí právní zakotvení vedení ozbrojeného konfliktu, jus ad bellum, které stanovuje principy zahájení konfliktu a vyhlášení války, a jus in bello, soubor principů a zákonů upravujících prostředky a metody samotného vedení války. Jediným odůvodněním pro zahájení a vedení války podle článku 51 Charty OSN, na kterou se konečně odvolává i Izrael, je reakce na ozbrojený útok či snaha o obranu a obnovu světového míru a bezpečnosti.
Reakcí na ozbrojený útok však není vedení války proti okupovanému lidu, přičemž k zabezpečení pořádku na okupovaných územích mezinárodní právo připouští pouze jednotlivá policejní opatření. Ta však nesmí bránit prospěchu okupovaných jako celku a nemají postihovat podstatu jejich boje za sebeurčení. Jelikož izraelské ozbrojené síly postupují proti Palestincům nejen formou policejního zabezpečení, ale také vojenského potlačení a jelikož nesledují užitek okupovaných, nýbrž prospěch okupanta, vrací se tato argumentace k tomu, že izraelská vojenská opatření proti Palestincům porušují mezinárodní právo a izraelské dovolávání se práva na sebeobranu není v tomhle smyslu relevantní.
Právo Izraele na existenci?
Vyžaduje-li Izrael a jeho spojenci po druhých uznání svého „práva na existenci“, vyžaduje tak hlavně uznání Izraele v jeho přetrvávající apartheidní a koloniální podobě. Izrael byl založen na troskách palestinské společnosti a přivlastněním si Palestiny se i rozvíjí. Kontinuálním prohlubováním kolonizace palestinského území, utiskováním a vyháněním Palestinců se Izrael udržuje doposud. Hlasitě vyžadovanou zárukou „práva Izraele na existenci“ se proto má hlavně potvrdit neexistence Palestinců a potřít jejich legitimní ambice na sebeurčení.
Požadavek práva státu na existenci je ale nesmyslný a nemůže se opřít ani o mezinárodní právo. To sice urovnává vztahy mezi jednotlivými státy, nemůže ale garantovat neměnnost států v jeho hranicích a politickém zřízení jako takovém. Podobně jako tomu bylo v případě rozpadlé Jugoslávie, Československa, či konce apartheidní Jihoafrické republiky, kterýmžto státům nikdo právo na neměnnou existenci garantovat nemohl. Pokud bychom přijali myšlenku, že národní státy jsou ze své podstaty neměnné, a jako takové by měly mít „právo na existenci“ zakotvené v mezinárodním právu, pak omezujeme naši schopnost kritizovat základy jakéhokoliv státu. V případě Palestiny by kritika etnických čistek, kolonizace a apartheidu mohla znamenat porušení bájného práva Izraele na existenci, jehož zpochybnění má prý být – jak bylo popsáno v jednom z předchozích dílů – znakem antisemitismu.
Právo na existenci sice nelze garantovat státům, je však mezinárodně skrze Chartu OSN garantováno lidem, národům či komunitám. Je proto paradoxní, že zatímco právo Izraele na existenci je vyžadováno celkem běžně, málokdy od stejných lidí slyšíme, že by vyžadovali právo na existenci pro Palestince. Zvlášť, když vezmeme v úvahu, že většina Palestinců byla etnicky vyčištěna, rozptýlena po celém světě a zbývající část čelí v Palestině diskriminaci a snaze po dalším vyhnání. Ba naopak, aby se Palestincům dala upřít jejich zákonná práva, je vedle jejich identity soustavně zpochybňován i jejich status uprchlíků. Ten podle OSN přechází univerzálně na potomky nejen u Palestinců – jak se běžně tvrdí –, nýbrž je univerzálně přenosný na potomky všech běženců, dokud není jejich situace uspokojivě vyřešena.
Navzdory halasnému vyžadování uznání „práva Izraele na existenci“ (a potažmo tedy i na potírání práv Palestinců) si Izraelci sami uvědomují – byť třeba na nevědomé úrovni, že nebudou v Izraeli doma, dokud nevyřeší svůj vztah k Palestincům, pokud jim nepřiznají rovná práva a neuspokojí jejich legitimní ambice, ať již v jednostátním, či dvojstátním řešení. A dokud naopak jejich vlastní legitimitu neuznají právě ti, které zbavili domova, půdy a práv.
* * *
S šířením argumentace o nutné obraně úzce souvisí zakladatelský izraelský mýtus o návratu do domoviny a obnově zanedbané země. Značně ahistorickému tématu „kdo tady byl první“, z kterého vyvodil sionismus právo na zemi „bez lidí“ se bude věnovat další díl tohoto volného seriálu o izraelských mýtech.
Diskuse