Větrné elektrárny v Krušných horách – tetřívek obecný nebo zelená energie?

17. 3. 2026 / Arnošt Kult

Sasko má na hřebenech Krušných hor (Erzgebirge) velmi přísnou politiku ochrany krajinného rázu. Většina pohraničí je součástí Přírodního parku Erzgebirge/Vogtland, kde je výstavba větrných elektráren v podstatě zakázána, aby se chránil turismus a vzácné druhy (např. tetřívek obecný). Pokud jedete ze saské strany k hranici, uvidíte velké větrné parky spíše až v podhůří (např. u měst Freiberg, Dippoldiswalde nebo Chemnitz). Jednou z mála výjimek, kde saské větrné elektrárny stojí přímo „na dohled“ od hranic, je oblast u města Jöhstadt (naproti českým Vejprtům/Kovářské). Tam stojí několik starších turbín. Němci si své hřebeny hor chrání jako rekreační zónu. Často to vede k paradoxním situacím, kdy saské obce (jako Holzhau u Moldavy nebo Seiffen) bojují proti českým projektům větrníků, protože „kazí výhled“, zatímco jejich vlastní státní politika přechod na větrnou energii masivně podporuje. Přímo u hranic v okolí Moldavy saské větrné elektrárny nejsou – nejbližší najdete až cca 15–20 km hlouběji v německém vnitrozemí.

Na české straně hranice vyrostly významné větrné parky v rámci ČR. Je to dáno tím, že česká strana je strmější a větrnější – historicky zde byla menší ochrana krajiny než na německé straně. Přímo nad Moldavou (směrem k Vrchu Tří pánů) stojí 3 větrné elektrárny. Dlouho se plánovalo jejich rozšíření o dalších 18 obřích tubusů (projekt společnosti EP Renewables). Plán na výstavbu 18 větrných elektráren u Moldavy vyvolal v Sasku velký odpor. Obyvatelé saského Holzhau dokonce založili iniciativu Gegenwind („Proti větru“), protože by tyto české „větrníky“ měli přímo „před okny“ a dominovaly by jejich výhledu do krajiny. Ačkoliv projekt u Moldavy získal v minulosti kladné posouzení vlivu na životní prostředí (EIA), byl později zablokován kvůli ochraně ptačích oblastí a odporu Ústeckého kraje i saských sousedů. Největší větrný park v ČR (21 turbín) stojí přímo na hranici u obce Kryštofovy Hamry. V Rusové/Měděnci stojí celkem 3 turbíny (poblíž přehrady Přísečnice – jsou viditelné zdaleka). V Loučné pod Klínovcem byly postaveny 3 turbíny (přímo u hranic s Oberwiesenthalem). V Nové Vsi v Horách existuje 6 turbín (nad saským městem Seiffen – známým výrobou hraček). V Petrovicích stojí 2 větrné elektrárny (u dálničního přechodu Krásný Les/Breitenau).

Ptačí oblast Východní Krušné hory je klíčovým prvkem v této oblasti a jedním z hlavních důvodů, proč je zde výstavba větrných elektráren tak složitá. Tato oblast byla oficiálně zřízena nařízením vlády č. 28/2005 Sb., které bylo podepsáno 15. prosince 2004 a nabylo účinnosti 13. ledna 2005. Hlavním důvodem vyhlášení byla ochrana populace tetřívka obecného (Tetrao tetrix) a jeho biotopu. Rozloha činí přes 16 000 hektarů na hřebenech hor od Petrovic až po Moldavu a Český Jiřetín.

Saská strana hranice je chráněna v rámci evropské sítě Natura 2000 velmi podobným způsobem. Přímo na naše ptačí oblasti navazují saská chráněná území (tzv. SPA – Special Protection Areas nebo německy Vogelschutzgebiet). Hlavním sousedem naší ptačí oblasti Východní Krušné hory na německé straně je Vogelschutzgebiet Osterzgebirge. Jedná se o rozsáhlé území, které se dělí na několik částí. Přímo u Moldavy a Cínovce sousedí s českou stranou zejména oblasti Kahleberg a Lugsteingebiet.

Ptačí oblast Novodomské rašeliniště – Kovářská má rozlohu cca 15 900 ha. Předmětem ochrany je tetřívek obecný a moták pilich. Přímo s touto českou ptačí oblastí sousedí na německé straně Vogelschutzgebiet Erzgebirgskämme bei Deutscheinsiedel („Ptačí oblast Krušnohorské hřebeny u Deutscheinsiedelu“) – ta navazuje na českou stranu v severovýchodní části (u Kaleku a Hory Svaté Kateřiny). Důležitá je i zde ochrana tetřívka obecného a horských rašelinišť. Dále je zapotřebí jmenovat Vogelschutzgebiet Westerzgebirge („Ptačí oblast Západní Krušnohoří“). Tato obrovská oblast navazuje na českou stranu u Kovářské a Vejprt (pokrývá hřebeny směrem k Fichtelbergu /nad Oberwiesenthalem/).

Výstavba nových větrných elektráren by byla možná u Vejprt. Protože zde není ptačí oblast, neplatí zde automatický „stop-stav“ – investoři by se ale museli vypořádat s vlivem na okolí. I když větrná elektrárna nestojí v ptačí oblasti, musí se dokázat, že turbíny nebudou rušit ptáky v sousedních zónách (tzv. „vliv na celistvost“). Důležité je i to, že Vejprty jsou v údolí. Stavba na okolních horizontech by byla velmi viditelná ze saské strany (Bärenstein), což již v minulosti vedlo k diplomatickým protestům. Jedinou šancí by bylo, že kolem roku 2030 skončí životnost současných strojů v Kryštofových Hamrech (park s 21 turbínami). Pro Kryštofovy Hamry jsou větrné elektrárny klíčovým příjmem (tvoří většinu rozpočtu). Obec má tedy enormní zájem na tom, aby park v budoucnu nezanikl, ale byl modernizován (repowering).

V roce 2026 je situace s akceleračními zónami (oficiálně „akceleračními oblastmi“) v ČR ve fázi ostrého startu. Hřebeny Krušných hor jsou kvůli ochraně tetřívka v rámci soustavy Natura 2000 na mapě Ministerstva životního prostředí zbarveny převážně červeně (zákaz vymezení akcelerační zóny). V roce 2026 je situace v Krušných horách velmi specifická. I přes tlak na energetickou soběstačnost zůstává velká část hřebenů pro novou výstavbu uzavřena. Akcelerační zóny se v tomto regionu soustředí primárně do míst, která už jsou „průmyslově zasažena“ nebo leží mimo nejpřísnější ochranu přírody.

Skupina ČEZ v roce 2026 intenzivně naplňuje svou strategii Čistá energie zítřka. V Krušných horách se zaměřuje především na lokality, kde již existuje akceptace obyvatel. U Vejprt ČEZ (a jeho dceřiné firmy) monitorují „bílá místa“ mimo ptačí oblasti. Přestože konkrétní veřejná žádost pro Vejprty na rok 2026 nebyla zatím medializována tak silně jako projekt v Ralsku (kde se nabízí obci 600 mil. Kč), probíhají neveřejná jednání o využití průmyslových okrajů města pro menší skupiny turbín. Stávající park (21 turbín) u Kryštofových Hamrů vlastní německá společnost Ecoenerg. Investor již podal předběžné dotazy na ČEPS ohledně navýšení rezervovaného výkonu pro tuto lokalitu. Cílem je nahradit stávající stroje (výkon 42 MW) novou generací turbín (např. Vestas V-162 nebo Siemens Gamesa), které by při polovičním počtu věží mohly dosáhnout výkonu až 80–100 MW. Tento proces je v roce 2026 v rané fázi projektové přípravy (EIA). Investor pravděpodobně navrhne nahrazení starších větrných elektráren menším počtem (např. 8–10) moderních zařízení. Kde se bude tedy v Ústeckém kraji stavět? Především v hnědouhelné pánvi a výsypkách (Mostecko, Chomutovsko). Toto by měla být hlavní akcelerační zóna daného regionu. Jde o post-těžební krajinu (např. okolí lomů ČSA nebo Vršany), kde neexistuje ochrana tetřívka.

Ústecký kraj v lednu 2026 potvrdil, že větrníky nad 35 metrů výšky nesmí stát v ptačích oblastech (jde sice jen o 3 % území kraje – jsou zde však právě ty největrnější hřebeny). Toto „zablokování“ znamená, že stovky teoretických MW z okolí Moldavy nebo Cínovce se v plánech pro rok 2026 již vůbec neobjevují. Přitom např. v mnohem níže položené Mostecké pánvi „nefouká“ zdaleka tak jako na Klínovci nebo u Moldavy. Zvolil se tak politicky nejmenší odpor. Krajina je už zcela „zničená“ těžbou – nikdo zde též „nechrání“ tetřívka.

Je to paradoxní – chceme zelenou energii, abychom zachránili planetu, ale kvůli ochraně jednoho ptačího druhu nemůžeme postavit nejefektivnější zdroje tam, kde dávají největší smysl. Evropská byrokracie a dotační politika skutečně vytvořily prostředí, které je pro normálního člověka (a často i pro starostu malé obce) naprosto nečitelné. Navíc existuje řada spekulantů, kteří blokují pozemky a čekají na dotace, což skutečně vrhá špatné světlo na celou věc. Výsledkem je, že Česko v roce 2026 vypadá jako skanzen, který se snaží „dohnat vlak“, zatímco Čína staví větrné parky tempem, o kterém se nám ani „nesní“.

Pojďme se vrátit k tomu, že výstavba větrných elektráren má být realizována především v hnědouhelné pánvi a na výsypkách (Mostecko, Chomutovsko) – mělo by jít o hlavní akcelerační zónu daného regionu. Výkon větrné elektrárny neroste s rychlostí větru lineárně, ale s její třetí mocninou. To znamená, že i malý rozdíl v rychlosti větru způsobuje obrovský rozdíl ve vyrobené energii. Na hřebenech Krušných hor (např. Moldava) dosahuje průměrná rychlost větru již jen ve výšce 100 m kolem 8–9 m/s. Naopak pouze extrémně vysoký stožár může (např. na Chomutovsku) využít alespoň nějakou ekonomicky relevantní větrnou energii (i tak nižší – průměrně jen 5,5–6,5 m/s).

Na hřebeni Krušných hor by stačila turbína o výšce 120–150 m. Místo vykopání jámy o velikosti rodinného domu a jejího vylití 600 tunami betonu by se do podloží (především skalnatého na hřebenech Krušných hor) pouze „navrtaly“ ocelové kotvy. Porovnejme investiční náklady (CAPEX) u dvou variant. První by počítala s nižšími stožáry (do 150 m výšky) umístěnými v Krušných horách, druhou pak větrné elektrárny se stožáry mnohem vyššími (cca 250 m) – umístěnými v okolí Kadaně, Chomutova a Mostu. V Krušných horách by byla výška stožáru nižší – tím by byla levnější jak jeho výroba, tak i montáž. Základy by byly na skalnatém podloží. Na druhou stranu při variantě umístění např. u Chomutova by byly zapotřebí speciální materiály a obří jeřáby. Na výsypkách by pak byl problém se zakládáním. Stavba („pod horami“) v bývalé hnědouhelné pánvi by vyžadovala minimálně dvojnásobnou investici na jeden stroj, aby se vůbec dostal do výšek, kde je alespoň nějaká relevantní větrná energie. Pokud jde o koeficient využití, v Krušných horách by počet plně provozních hodin činil 3 000 h – naopak u Chomutova (dole) jen 2 000 h.

Nyní se pokusím o porovnání cen za vyrobenou MWh. Když započítáme investice, životnost 25 let a údržbu, dostaneme se k tzv. vyrovnaným nákladům na energii (LCOE). Na hřebenech Krušných hor by se díky vysokému výnosu cena za 1 MWh pohybovala kolem 1 100 – 1 400 Kč. To je cena, která je v roce 2026 plně konkurenceschopná i bez masivních dotací. Naopak v podhůří (na výsypkách) by se kvůli drahé konstrukci a slabšímu větru cena vyšplhala na 1 900 – 2 300 Kč / MWh. Z čistě ekonomického hlediska je stavba v hnědouhelné pánvi u Chomutova nesmyslná. Aby se takový projekt zaplatil, potřebuje buď vysokou státní dotaci, nebo výrazně vyšší výkupní ceny elektřiny. Stát (skrze ochranu tetřívka a limity Ústeckého kraje) nutí investory stavět zdroje, které jsou dražší (vysoké stožáry na výsypkách), méně efektivní (slabý vítr) a vizuálně více rušivé (250 m vysoká věž v rovině je vidět z mnohem větší dálky než 150 m věž „schovaná“ za hřebenem Krušných hor).

Nyní se vrátím k problematice tetřívka obecného (Lyrurus tetrix). Podle posledních dostupných dat (monitoring AOPK ČR a ornitologů z let 2019–2025) V celých Krušných horách (které jsou pro tento druh nejdůležitější lokalitou ve střední Evropě mimo Alpy) se počty počítají na kohoutky (samce), kteří se na jaře sčítají na tokaništích. Na české straně se odhaduje cca 150–180 tokajících kohoutků. V ptačí oblasti Východní Krušné hory (okolí Moldavy, Cínovce) čísla dramaticky klesla, v roce 2019 jich zde bylo nasčítáno už jen kolem 35–40. Pokud jde o ptačí oblast Novodomské rašeliniště (u Kovářské) – zde se počty drží kolem 40–50 kohoutků, ptačí oblast Západní Krušné hory (nová oblast od 1. 1. 2025) chrání cca 50–60 kohoutků. Pro srovnání – před 40 lety jich byly v ČR tisíce. Dnes jich je v celé republice (včetně Šumavy a Krkonoš) jen zhruba 350–400 (jejich vyhynutí evidentně nesouvisí s výstavbou/nevýstavbou větrných elektráren). Sasko, které své tetřívky už téměř vyhubilo, vyvíjí na Česko obrovský tlak, aby ty naše „poslední mohykány“ chránilo. Je to pro ně pohodlný argument, jak zabránit stavbě větrníků, které by jim „kazily výhled“ z jejich rekreačních středisek. V roce 2026 je situace taková, že tetřívek má v Krušných horách absolutní „právo veta“. I když jich je jen pár desítek, zákonná ochrana ptačích oblastí (Natura 2000) je v EU nastavená tak nekompromisně, že i kdyby větrník mohl zachránit celé město před uhelnou elektřinou, v místě výskytu tetřívka daná lokalita prostě neprojde schvalovacím procesem. V současné době lze zaznamenat střet dvou ekologických náboženství – jedno věří v záchranu planety skrze technologii a snižování CO₂, druhé v záchranu planety skrze ochranu každého posledního zbytku původní „divočiny“. V Krušných horách v tuto chvíli vítězí to druhé.

Byl by možný kompromis – z celkového počtu tří ptačích oblastí by bylo vhodné využít jen ptačí oblast Novodomské rašeliniště – Kovářská, které představuje s rozlohou 130 km² jednu z nejlukrativnějších lokalit pro větrnou energetiku v Česku. Podle odhadů založených na technologiích roku 2026 by zde bylo možné umístit 30 až 40 moderních turbín o celkovém výkonu přibližně 192,5 MW. Takový větrný park by díky nadmořské výšce nad 800 metrů a vysoké větrnosti generoval téměř 600 GWh elektřiny ročně, což odpovídá spotřebě zhruba 200 000 domácností, tedy téměř celého bytového sektoru Ústeckého kraje. Pro dotčené obce by to navíc znamenalo každoroční finanční přínos ve výši 40 až 55 milionů korun. V současnosti však v této oblasti kvůli nekompromisní ochraně tetřívka obecného a výškovému limitu 35 metrů pro stavby prakticky žádné nové zdroje nevznikají. Tento stav vytváří obrovský ekonomický a technologický paradox. Pokud by se stejný objem energie musel vyrobit v méně větrném podhůří u Chomutova, vyžadovalo by to kvůli nižší efektivitě stavbu až 60 mnohem vyšších a dražších turbín namísto 35 na hřebenech. Finanční ztráta způsobená vyššími investičními náklady a nižším výnosem by v podhůří dosahovala 510 milionů korun ročně, což by za celou dobu životnosti projektu činilo astronomických cca 13 miliard korun.

Extrémní nepoměr mezi ochranou padesáti jedinců jednoho ptačího druhu a produkcí 600 000 MWh čisté bezemisní energie otevírá zásadní otázku o racionalitě našeho rozhodování. Pokud je cílem dekarbonizace záchrana globálního ekosystému, pak je současná blokáda nejefektivnějších lokalit v Krušných horách popřením celkové logiky. Nabízí se racionální kompromis – uvolnit pro větrnou energetiku ptačí oblast Novodomské rašeliniště, která disponuje unikátním větrným potenciálem, a zbývající dvě rozsáhlé oblasti ponechat v režimu absolutní ochrany tetřívka. Je nezbytné, aby se dva ekologické pohledy – jeden vzývající technologickou spásu planety a druhý nekompromisní ochranu divočiny – konečně domluvily na prioritách. V opačném případě budeme i nadále svědky ekonomicky nesmyslného mrhání prostředky na výstavbu v podhůří, kde je výroba o stovky korun na MWh dražší a krajinný ráz narušen výrazně vyššími stožáry.

Dnešní situace v mnohém připomíná opačný extrém, než jaký jsme zažívali v „ropáckém“ období před rokem 1989. Tehdy byla ochrana přírody vnímána jako nepřítel pokroku, dnes se paradoxně stává brzdou energetické transformace. Jako by se vytratil duch karteziánského racionalismu, který po zkušenostech z nesmyslných náboženských válek kladl důraz na rozum a objektivní analýzu faktů. Dnešní absolutizace ochrany každého lokálního biotopu na úkor globální stability klimatu je opět dalším extrémem. Měli bychom se vrátit k rozumu a hledat rovnováhu. Pokud budeme i nadále neústupně trvat na ochraně pouhých 40–50 jedinců tetřívka obecného místo efektivní energetiky, hrozí, že v zápalu ochrany jednoho ptačího druhu ztratíme schopnost chránit přírodu jako celek.