Jeho životopis by v jiné době působil jako důvod k opatrnosti. Advokát, podnikatel, mediální člověk, zpěvák vallenata, muž bez vládní zkušenosti, ale s velmi dobrou schopností prodávat vlastní obraz. Dnes se z toho dělá výhoda. Politická zkušenost se stala podezřelou, protože voliči v mnoha zemích uvěřili, že kdo už někdy seděl u stolu moci, je automaticky spolupachatelem všeho, co se nepovedlo. De la Espriella tedy nepřichází jako správce, nýbrž jako zásahová jednotka v civilu. Neříká: umím stát řídit. Říká: umím udeřit.

Přezdívá si El Tigre. Tygr. Americká politika tím pokračuje v zoologickém období, kdy program nestačí a kandidát musí mít zvíře. Javier Milei má lva, Donald Trump si vystačí s americkým orlem a Nayib Bukele proměnil prezidentství v reklamní obraz efektivního vládce s dobře nasvícenou bundou. De la Espriella si k tomu přidal fotbalový dres kolumbijské reprezentace a pozdrav připomínající vojenský salut. To není roztomilý folklór z kampaně. Je to přesná politická technologie: dres mění volby v tribunu, zvíře nahrazuje program a salut dodává advokátovi stín kasáren, aniž by musel nést odpovědnost generála.

Nejlepší vtip je ale v tom, že se tento muž prodává jako antiestablishment. Slovo, které kdysi označovalo odpor proti mocenskému uspořádání, dnes může pohodlně nést milionářský advokát s americkým a italským občanstvím, podporou Donalda Trumpa, sympatiemi amerických republikánů, gratulacemi Marca Rubia, potleskem Javiera Mileie a politickým požehnáním Álvara Uribeho. Proti jakému establishmentu přesně bojuje člověk, kterého po prvním předběžném výsledku zdraví nadnárodní klub pravice od Washingtonu po Buenos Aires? Proti tomu starému, samozřejmě. Nový establishment se totiž vždycky tváří jako povstání, dokud se neusadí v prezidentském paláci.

Na americkém občanství není samo o sobě nic skandálního. Lidé migrují, podnikají, žijí mezi zeměmi a v Latinské Americe je vztah k Miami často samostatnou sociální kategorií. Jenže politika není jen právní formulář. Je to také symbolika. Když kandidát mluví o vlasti, ale jeho mezinárodní legitimace přichází z trumpovské Ameriky, nejde o detail do poznámky pod čarou. Je to součást hlavního příběhu. Latinská Amerika dnes zažívá zvláštní epidemii dovezeného suverenismu: všichni mluví o národní nezávislosti, ale používají stejný manuál, stejné pózy, stejné nepřátele a často i stejnou digitální estetiku. Vlajka je místní. Franchise je globální.

De la Espriella slibuje konec mírových procesů s ozbrojenými skupinami, tvrdou vojenskou ofenzivu, deset megavěznic, menší stát, nižší daně pro firmy a návrat k fosilnímu bohatství, které Petrova vláda omezovala. V ekonomice nabízí starý pravicový recept v novém obalu. V bezpečnosti nabízí bukelismus pro zemi, která není Salvador. Právě tady je třeba být přesný. Kolumbie není malý stát s jedním dominantním problémem gangů ve městech. Je to země s džunglí, horami, hranicemi, nelegální těžbou, kokou, starými ozbrojenými strukturami, novými kriminálními sítěmi a politickými ranami, které se neuzavírají dekretem. Megavěznice může dobře vypadat v kampani. Stát se ale neobnovuje tím, že se fotografuje před betonem.

Věta o tom, že zločinci, kteří se nepodřídí, budou „eliminováni v mezích zákona", zní na mítinku možná energicky. V Kolumbii by měla znít hlavně nebezpečně. Není to země bez zkušenosti s vnitřní válkou, paramilitarismem a politickými mrtvými. Tam, kde má slovo eliminace vlastní hřbitov, nelze předstírat, že jde jen o tvrdší rétoriku pro rozzlobené voliče. V právním státě není podstatné jen to, zda se politik zaklíná zákonem. Podstatné je, kdo bude za jeho vlády určovat, co zákon dovoluje, komu se bude věřit a kdo se ocitne mimo ochranu republiky dřív, než ho stačí obhájit advokát.

A tady se vrací jeho původní profese. De la Espriella právem připomíná, že advokát není spolupachatel klienta. To je civilizační zásada, kterou není radno zahazovat jen proto, že se nám konkrétní advokát politicky nelíbí. Zastupování kontroverzních klientů tedy samo o sobě nemůže být důkazem viny. Jenže kandidát na prezidenta nežádá jen právní zproštění. Žádá důvěru veřejnosti. A veřejná důvěra se neskládá pouze z toho, co obstojí před soudem. Skládá se také z prostředí, z něhož člověk přichází, z typu moci, jemuž rozumí, a z klientely, která ho naučila, jak funguje stát, když se potkají peníze, strach a známosti.

Kolumbijská volba proto není jen epizodou v nekonečném seriálu levice proti pravici. Je to další kapitola širšího posunu, v němž se část Latinské Ameriky vrací k silovému jazyku, protože jemnější slovník jí nepřinesl dost rychlé výsledky. Po Chile, Bolívii, Argentině nebo Ekvádoru je tu znovu stejný politický reflex: když instituce vypadají pomalu, objeví se muž, který slíbí zrychlení. Když stát vypadá slabě, objeví se někdo, kdo si vypůjčí tón armády. Když společnost nevěří programu, objeví se maskot.

Nejhorší je, že tato metoda často reaguje na skutečný problém. Zločin skutečně existuje. Strach skutečně existuje. Státní slabost skutečně existuje. Právě proto je tak účinná. Kdyby šlo jen o lež, bylo by to jednodušší. Populismus ale obvykle nezačíná vymýšlením reality. Začíná tím, že z reality vybere bolest, udělá z ní reklamní spot a nabídne řešení, které má výhodu srozumitelnosti a nevýhodu brutality.

Pokud bude výsledek potvrzen, De la Espriella nebude jen prezidentem pravice. Bude prezidentem země rozdělené skoro na dvě stejné poloviny. To je mandát, nikoli korunovace. Latinskoameričtí tygři, lvi a jiná politická zvířata mají sklon zapomínat, že demokracie není zoologická zahrada, kde vítěz obsadí klec a ostatní se mají dívat. Demokracie je nudnější a vznešenější vynález: nutí vítěze vládnout i těm, kteří se ho bojí.

Vytisknout