Dvě stě padesát let USA jako příležitost ohlédnout se za Tocquevillovou Demokracií v Americe – první část

7. 7. 2026 / Boris Cvek

On má velký smysl pro to, že lidské společnosti jsou nekonzistentní a skládají se z různých nahodilých sedimentů. V závěru kapitoly o Severní Americe je vysloveno přesvědčení, že Prozřetelnost určila Indiány k vyhynutí, aby jejich svět osídlila vyšší civilizace (ale předtím zmiňuje Indiány jako „bratry“). Pak se probírá autorova víra, že pochopit daný národ znamená znát jeho minulost. Uvažuje obecně o povaze kolonistů, kteří odplouvají do Ameriky, o tom, jak v samotném sociálním mixu kolonistů jsou zárodky demokracie a rovnosti.

Nicméně nade všechno se klade důraz na Novou Anglii. Tam přišli podle Tocquevilla nikoli nějací vyvrhelové, dobrodruzi nebo ztroskotanci, ale střední třída, která z důvodů náboženského přesvědčení hledala místo pro svobodu své víry a nový život. A zde to začíná být geniální: Tocqueville popisuje fanatické náboženské zákony, které si ty společnosti osadníků v Nové Anglii demokraticky daly (cca 1650): popravy za smilstvo atd. Pro Francouze to muselo být zvláště obludné. Je tam úžasný kontrast mezi Francií a barbarstvím těchto osadníků, kteří vycházejí ze Starého zákona. V Massachusetts např. vznikla společnost pro boj s dlouhými vlasy (jeden z prvních států, kde bylo v USA zavedeno gay marriage, roku 2004). Tocqueville cituje zákony o trestech za nesvěcení neděle z roku 1792, to je rok, kdy ve Francii vzniká republika. Nicméně také tvrdí, že osadníci dbali na boj s chudobou a na povinné vzdělání dětí (= náboženská indoktrinace).

Tocqueville ovšem tvrdí, že pod vrstvou tohoto náboženského fanatismu byla politická svoboda a že ta umožnila, aby se zákony a společenské instituce v USA staly něčím tvárným, zcela odtrženým od tradic a zvyklostí. Politicky šlo o nesmírně svobodnou společnost. Libertinská a osvícenská Francie, kde nemanželský sex byl normou, byla ve skutečnosti mnohem méně politicky svobodná, ba byla zotročená. Tocqueville až pateticky ukazuje, jak se duch tehdejší americké společnosti utvářel z politické svobody a náboženského fanatismu a jak to krásně šlo dohromady. Fanatismus byl zárukou svobody a naopak. Pak se to samozřejmě mělo oddělovat.

Ještě jedna velmi zajímavá věc: Tocqueville chápe princip vyplacení se z trestu jako cizorodý americké demokracii, přišel tam jako dědictví britského práva, které demokraté nedokázali odstranit, protože ho brali za samozřejmost, ačkoli směřoval proti jejich rovnostářství.

Tocqueville byl opravdu aristokrat, takže tím je dáno jeho vidění. Např. aristokracii spojuje s privilegii a dědičným pozemkovým majetkem. Klade obrovský důraz na dědický zákon: pokud dědí všichni potomci, je konec aristokracie. On je tím naprosto uhranut a líčí dědický zákon jako kladivo, které aristokracii rozbíjí v prach, mechanickou sílu, proti níž není obrany.

S tím také souvisí to, proč velké vlastníky pozemků v USA nebere jako šlechtu: nemají privilegia, jejich majetek není trvalý. V USA jsou zákony prý uspořádány tak, aby umožnily rychlý oběh majetku. Takže prakticky všichni nějak pracují, proměňuje se jejich postavení, a i když mají čas na jakési základní vzdělání (lid je tam podle něj mnohem vzdělanější než ve Francii), nikdo nemá čas na skutečnou učenost a kulturu.

Všechno je ve Spojených státech prakticky orientováno a obrovský důraz je kladen na majetek, který není samozřejmostí jako u dědičné šlechty v Evropě. Hlavní tendencí americké společnosti je rovnost. Podle autora ale rovnost není nutně svoboda a může vést k tyranii. Šlechtické pojetí svobody je totiž postavené na moci šlechty postavit se králi, zatímco rovnost prý umožňuje svobodu jen tehdy, pokud se lidé spojí a jejich společná, veřejná moc zajistí svobodu. Samotná rovnost podle Tocquevilla může vést i k tyranii: raději všichni budeme stejně zotročeni, než aby někdo vynikal.

To, že v USA nedošlo ke vzniku tyranie, je podle autora dáno tím, že tu převážil – jak prý nikde jinde a nikdy jindy – princip svrchovanosti lidu. Ten se realizuje samosprávou obce: obec si volí všechny úředníky a stanoví jim sama povinnosti (ve Francii naopak stát určuje obci své úředníky), všechno podléhá volbě, všechny funkce jsou dočasné, všechno je právně ukotvené, definované pomocí vůle obce. Dokonce i když stát něco přikáže obci, obec to realizuje pomocí svých úředníků - např. vybírání daní dělá obcí volený úředník. Obec je podle Tocquevilla základ americké svobody, moci a prosperity. Obce mají podle něj zhruba několik tisíc obyvatel a fungují převážně přímou demokracií, uplatňuje se ale taky demokracie zastupitelská.

Zásadní je pro Tocquevilla téma centralizace správy a jde mu o kontrast s Francouzskou revolucí. Na tyranii, jaká vznikla během revoluce, ukazuje nebezpečnost centralizace správy, což začalo podle něj už za Ludvíka XIV. Republika nebo vláda lidu nejsou ovšem zárukou, že nedojde k tyranii. Tocquevilla trápí to, že USA jsou až příliš decentralizovány, nemají např. pořádnou policii, ale zároveň říká, že to všechno dokážou efektivně nahradit občané sami – například se podílejí na vyšetřování zločinů a chytání podezřelého. Jsme v 19. století. Podle Tocquevilla jsou v Evropě poddaní naopak k vyšetřování lhostejní a neberou právo jako svou vlastní věc.

Další důležité téma je soudnictví. Soudy v USA, domnívá se, mají specifickou pravomoc, kterou často uplatňují, a to je odmítání zákonů – musí ale jít o konkrétní soudní při – ve jménu ústavy. Soudy tak podle Tocquevilla brání tyranii zákonodárné většiny. Kontrastem s Evropou (tím Tocqeuville myslí fakticky vždy jen Anglii a Francii) je postavení americké ústavy, které je podle něj v rukou lidu, takže lid může změnou ústavy dát soudům meze. Další důležitou zbraní proti tyranii je právo každého občana žalovat úředníky před soudem. To je typické i pro Anglii. Jako kontrast uvádí autor Francii, kde král musí schválit možnost žaloby na úředníka, kterému třeba sám přikázal spáchat zločin. Tocqueville říká, že když francouzské poměry vysvětloval Angličanům nebo Američanům, tak to považovali za lež a pomluvu, protože něco tak hnusného není možné.

A konečně další důležitý aspekt je tzv. politický proces – jde např. o žalobu na prezidenta, guvernéra atd. Autor dává do kontrastu poměry v Anglii a Francii vs. ve Spojených státech. Ve všech zemích je pravomoc tohoto soudu dána jedné z komor parlamentu (v USA Senát, v Evropě panské sněmovny), nicméně v Evropě musí dojít k trestnímu rozsudku, např. velezrada, a politik ztrácí svou moc v důsledku toho, že je popraven nebo uvězněn. V USA je tomu naopak: celý proces má správní povahu, takže jde jen o to zbavit politika funkce, ale jinak zůstává svobodný. Trestní rovina je v rukou řádných soudů.

Tocqueville tvrdí, že tím se v USA z politického procesu stává mocná zbraň, protože se jí Senát nebojí využívat a protože samo odvolání politika je vážnou veřejnou potupou. Všechny tyto mechanismy chápe Tocqueville jako způsob, jak chránit společnost před tyranií.

Podle něj svoboda v Evropě znamená něco jako budování privilegií (tak chápal svobodu Burke, což mi vždy přišlo děsivé), zatímco v USA byla svoboda chápána především jako možnost realizovat se v obci a jako rozdrobení moci mezi mnoho volených úředníků. Problém Tocqueville vidí v otázce kontroly úředníků a tvrdí, že americký systém té doby je založen na kontrole úředníků voliči a během mandátu soudy. Úředníci v té době (a pořád jde o Novou Anglii, konkrétně Massachusetts) neměli prakticky nadřízené. Soudní moc k efektivní kontrole úředníků vyžadovala udavače, kteří byli motivováni podílem na pokutách. Systém vlády v USA prý nepočítal s tím, že lidé jsou dobří, ale s tím, že jsou inteligentní a umějí se starat o vlastní zájmy.

Nad obcemi je v USA hrabství, kde sídlí šerif a  soudy, ale v Nové Anglii jde prý jen o administrativní stupeň – v jiných státech Unie jsou pak v hrabstvích občas nepřímo volení úředníci. Nad hrabstvími je stát. Stát má vždy dvě komory zákonodárné (Senát a Sněmovnu) a guvernéra, který představuje výkonnou moc. Guvernér je volen, zákonodárci jsou také voleni (v zásadě podobně jako dodnes).

Tocqueville tvrdí, že USA stejně jako jakýkoli úspěšný stát mají vysoce centralizovanou vládu (ve srovnání s dneškem ale vůbec ne), nicméně pokud jde o administrativu, jsou silně decentralizované. Dokonce prý téměř absolutně. To znamená, že obce si dělají správu samostatně a nemají nad sebou nějakého poručníka z centra. V zásadě jediný, kdo může obce donutit k právu, je soudní moc. Tocqueville v zásadě obhajuje americkou administrativní decentralizaci proti evropské centralizaci tím argumentem, že evropský způsob vede k pasivitě občanů, jejich nevzdělanosti a neschopnosti se starat o věci veřejné - což pak má za následek ochromování potenciálu celé země. Amerika je podle něj bohatá, stabilní, mírová a energická, rozvíjející se společnost právě proto, že využívá potenciálu lidí a jejich seberealizace v obcích. To říká francouzský aristokrat.

Jak se vlastně ze společnosti fanatiků stala společnost svobody tisku? Tocqueville to ilustruje na příkladu ze začátku 18. století: v Massachusetts soud zakázal noviny, které psaly rouhavě, urážely pastory i krále. Pisatelem byl jakýsi James Franklin. Když pak noviny i přesto vycházely, ale už se jménem Benjamina Franklina, lid si z lásky k Franklinovi (ve srovnání s původními fanatiky šlo prakticky o ateistu a rouhače) vynutil faktické ignorování zákazu.

Postupně se v USA stala svoboda tisku samozřejmostí. Kdekdo zde mohl vydávat noviny nebo knihy, žádná regulace. Podle Tocquevilla je svoboda tisku nutným důsledkem vlády lidu (a vláda lidu je v každém ohledu podle něj základ americké demokracie). Velký prostor věnuje tomu, že nelze najít nějaké rozumné omezení tisku: buď tvrdá cenzura, nebo naprostá svoboda, nic mezi tím není možné (vidí to samozřejmě z pohledu 19. století).

Tocqueville je zaujatý jedním důležitým paradoxem, který jsem si z prvního čtení pamatoval nejvíce. Ten se bude vracet v knize vícekrát. Na jedné straně nejlepší zárukou pro nivelizaci myšlenek je podle něj jejich obrovské, chaotické množství. Tisk ve Spojených státech je tedy stejně jako ve Francii nesmírně útočný, tvrdý, ale na rozdíl od Francie v zásadě neškodný, protože jednak ve Spojených státech jsou zákony i instituce něčím, co není posvátné a na věčné časy, ale co je předmětem veřejné debaty, jednak občané USA žijí v takovém množství názorů, že to otupuje jejich ideologickou sílu.

Tocqueville se vysmívá Evropě, která cenzuruje tisk a která tím dává nežádoucím myšlenkám právě obrovskou sílu. Intelektuální a morální decentralizace tisku, rozmělnění myšlenek, jsou prý nejlepší cestou k neutralizaci nebezpečných myšlenek. Noviny v USA jsou podle něj především tvořeny komerční reklamou, pak nějakými fakty a pak až politickými vášněmi. Ve Francii jsou to především politické vášně. Američané prý hledají v novinách hlavně fakta, a pokud jde o názory, jsou v chaosu názorů postaveni tak, že pokud nemají vážný důvod, drží se svého... ne z důvodu jistoty, že je to správné, ale z důvodu skepse, že by něco bylo lepšího.

Na druhou stranu – a v tom je ten paradox – tisk v USA může, pokud se naskytne příležitost, spojit své síly a osedlat si veřejnost, proti které pak není žádné obrany, ať už jde o dobrou, nebo špatnou myšlenku. Takže na jedné straně svoboda přináší chaos a bezmoc idejí, plytkost bezbřehé rozmanitosti, ale čas od času dojde k velké proměně myšlení a celou společnost vlivem tisku postihne jakýsi zvrat a proměna myšlení. To je podle mne také důvod, proč se Spojené státy už tolikrát mentálně změnily takřka k nepoznání, ačkoli tam je pořád ten stejný základ, ta stejná tradice, ta stejná ústava.