V izraelských věznicích se mučení a smrt staly normou, kterou se stát ani nesnaží skrývat
13. 7. 2026
Utrpení doktora Hussama Abu Safiyi není ojedinělým případem. K týrání palestinských vězňů dochází přímo před očima veřejnosti, a přesto se nic nemění, upozorňuje Nesrine Malik
„To je konec. Nevidím šanci, že to přežiju. Přivedli mě sem, aby mě zabili.“ Takto se vyjádřil doktor Hussam Abu Safiya svému právníkovi na začátku tohoto měsíce. Abu Safiya byl ředitelem nemocnice Kamal Adwan v severní části Gazy. Před osmnácti měsíci ho zadržely izraelské síly a od té doby je držen bez obvinění i bez soudu. Uvádí, že byl zbit kladivy a obušky, že je denně bit a že ztrácel vědomí. Nejnovější snímky ukazují muže mnohem vyhublejšího než toho, kdo byl hlasem obléhaných zdravotníků v Gaze, vykonávajících svou práci v nemožných podmínkách.
V červnu byl Abu Safiya převezen do věznice Rakefet, podzemního zařízení, které bylo původně postaveno pro zadržování vysokých představitelů organizovaného zločinu, ale poté uzavřeno s odůvodněním, že je nelidské. Na konci roku 2023 jej znovu otevřel krajně pravicový ministr pro národní bezpečnost Itamar Ben-Gvir. Abu Safiya a ostatní palestinští vězni tam nikdy nevidí denní světlo, což je porušení Ženevských úmluv. Na palestinských územích a v Izraeli je asi 3 500 vězňů, jako je on, zadržováno v „správní vazbě“, kterou lze každých šest měsíců prodlužovat na dobu neurčitou. Téměř 200 z nich jsou děti. Jakmile je Palestinec zadržen podle těchto pravidel, je v podstatě unesen státem.
„Skutečné peklo“ – to je to, co člověk zažívá, jakmile je zadržen. Ali al-Samoudi, palestinský novinář, byl propuštěn na začátku tohoto roku a byl k nepoznání. Zhubl o 60 kg, což je asi polovina jeho tělesné hmotnosti. „Vězení je dnes peklem v každém smyslu toho slova,“ řekl CNN. „Všechno, co s námi prováděli, bylo trestem a pomstou.“
Rozsah týrání, mučení a úmrtí v izraelských věznicích je dobře zdokumentován, ale čas od času se objeví snímek, který svou zvráceností a bezohledností připomíná Abu Ghraib. Na začátku tohoto měsíce se na sociálních sítích objevila fotografie pořízená izraelským vojákem. Je na ní palestinský muž z Gazy ležící tváří k zemi, svlečený do spodního prádla, přivázaný provazy k prknu a železné tyči. Pod fotkou byl v hebrejštině nápis „dobré ráno“. Byly tam patrné všechny ozvěny Abu Ghraibu: zlověstná škodolibost, sexualizované ponížení svlečených vězňů, pořizování fotografií jako jakési trofeje.
Nejedná se o ojedinělé incidenty, ani o opatření zavedená během současného konfliktu, ačkoli se během něj jejich výskyt zrychlil. Správní zadržení a týrání jsou součástí širšího, dlouhodobě fungujícího systému, který Palestincům upírá lidská práva a zdá se, že je navržen tak, aby terorizoval, podlomil morálku a kolektivně trestal. Izraelský stát již desítky let praktikuje politiku zadržování těl Palestinců a odmítá je vydat jejich rodinám k pohřbu. Některá těla jsou pohřbena v očíslovaných hrobech v uzavřených vojenských zónách, jiná jsou uchovávána v mrazácích. Mezi nimi je 100 Palestinců, kteří zemřeli v izraelské vazbě. O tom, jak zemřeli, nebyly poskytnuty žádné informace.
A pak jsou tu pohřešovaní. Lidé v Gaze, kteří byli podle očitých svědků zadrženi izraelskými úřady, ale nikdy nebyli evidováni. Podle izraelské lidskoprávní organizace HaMoked, která se snaží vypátrat místo pobytu téměř 2 000 lidí, se jedná o „nucené zmizení“.
Jsou to jen útržky, momentky ze stavu, v němž Palestinci žijí pod režimem utrpení. Výsledkem jsou mnohovrstevnaté, rozmanité a komplexní formy traumatu, které Palestincům jakoby signalizují, že jejich životy a dokonce i mrtvoly patří izraelskému státu. Praktická infrastruktura zneužívání je sama o sobě dost šokující, ale zdá se, že existuje i důležitý psychologický rozměr, jakési neustálé dusení představy o autonomii.
Mezi zadrženými je mnoho osob, jejichž role a profil naznačují vůdčí postavení nebo vyjadřují hodnoty komunity; novináři, lékaři a členové občanské společnosti. Tito lidé jsou součástí sítě, na níž spočívá stát či společnost, a tu je třeba rozbít, aby se dalo sdělit, že nic jako Palestina či palestinský národ neexistuje.
Pozoruhodné je, do jaké míry se to odehrává přímo před očima veřejnosti. Jak často je to jasně zachyceno na snímcích, ať už jde o záběry palestinského vězně, který vypadá, že je sexuálně zneužíván, nebo o muže v spodním prádle přivázaného k tyči. Jak moc je to dokumentováno organizacemi na ochranu lidských práv, zveřejňováno izraelskými vojáky a cjak se tím chlubí izraelští politikové. A jak málo se proti tomu protestuje uvnitř Izraele, nebo jak zřídka to přiměje izraelské spojence na Západě, aby vyjádřili skutečné pobouření nebo požadovali skutečná opatření. Ve Velké Británii se pozornost soustřeďuje na násilí osadníků, uvalování sankcí na osadníky a, jak nedávno navrhl Andy Burnham, na zákaz obchodu s nelegálními osadami. To však vypadá jako snaha přesunout hlavní problém pryč z jádra izraelského státu.
Diskuse