Britské listy: Dům, který mě nepřestal přijímat

29. 7. 2026 / Fabiano Golgo

 
V mém životě se téměř nic neudrželo dlouho. Měnil jsem země, města, redakce, funkce, společenská prostředí, finanční poměry, přátele i představy o sobě samém. Některé změny jsem vyhledával, jiné mě zastihly bez přípravy. Někdy jsem odcházel s pocitem vítězství, jindy jsem byl vyhozen, odsunut, zapomenut nebo jsem si sám zkomplikoval život natolik, že už nebylo možné pokračovat. Žurnalistika je ostatně povolání, v němž se nestabilita často vydává za svobodu a osamělost za nezávislost.

Jedinou skutečně dlouhou institucí mého života jsou Britské listy.

 

Publikuji v nich od roku 1999. Čtvrt století je dost dlouhá doba na to, aby se člověk přestal ptát, zda jde ještě o spolupráci, a začal chápat, že jde o domov. Ne domov ve sladkém významu místa, kde se všichni objímají a nikdy se nehádají. Spíše dům staré intelektuální rodiny, v němž se dveře zabouchávají, z pokojů se ozývají spory, někdo nechal v kuchyni nepořádek a u stolu se právě vede debata o konci civilizace. Přesto člověk ví, kde je příbor, kam si může odložit kabát a že se smí vrátit.

Tento dům vytvořil Jan Čulík.

Neudělal to prostřednictvím velkého kapitálu, reklamní strategie, politického patronátu ani vydavatelské mašinérie. Udělal to tak, jak univerzitní učitel vytváří seminář: otevřel text, položil otázku, přinesl materiál z jiného prostředí a očekával, že lidé budou myslet. Britské listy samy formulují svůj účel jako podporu otevřené diskuse a rozvoje demokracie v České republice. Nejde pouze o vznešenou větu v tiráži. Je to popis každodenní redakční praxe, která už třicet let vzdoruje tlaku komerce, politických loajalit a národní potřeby slyšet především to, co potvrzuje naše dosavadní pohodlí.

Jan Čulík není člověk, který by potřeboval působit jako významný intelektuál. Právě tím často působí jako významný intelektuál.

Nemá potřebu stavět mezi sebe a druhé osoby obřadní konstrukci vlastní důležitosti. Jeho projev v sobě nese něco typicky univerzitního, ale ne v karikatuře profesora, který mluví proto, aby ostatní zjistili, kolik knih četl. Je to způsob člověka, který je zvyklý brát myšlenku vážněji než společenskou hierarchii jejího autora. Dokáže se stejně zaujatě zabývat významným historikem, neznámým přispěvatelem, reportáží britské televize, českou gramatickou absurditou, zapomenutým filmem nebo výrokem politika, jenž by si podle běžných pravidel mediálního provozu nezasloužil víc než několik vteřin.

Učitel v něm neustále hledá souvislost.

Když český veřejný prostor předloží událost jako uzavřenou domácí samozřejmost, Čulík téměř automaticky otevře okno. Co se o tom říká jinde? Jak podobný problém řeší jiná společnost? Jak by české jednání vypadalo člověku, který není vychován uvnitř našich rituálů sebeospravedlňování? Není to obdiv všeho zahraničního. Britské listy nikdy nebyly turistickým katalogem západních ctností. Čulík dokáže být vůči Británii, kde žije od roku 1978, stejně tvrdý jako vůči České republice. Právě dlouhá zkušenost s oběma společnostmi mu umožnila pochopit, že žádná země nemá monopol na racionalitu, pokrytectví ani kulturní slepotu.

Jeho profesorský způsob však obsahuje i to, co znají všichni, kdo kdy seděli na skutečném univerzitním semináři. Profesor někdy netrpělivě přeruší větu, která se mu zdá založená na chybném předpokladu. Vrátí diskusi k otázce, o níž si ostatní mysleli, že už byla uzavřena. Dokáže opakovat tentýž argument, protože má za to, že problémem není argument, nýbrž neochota posluchače jej pochopit. Někdy se rozčiluje nad věcí, kterou jiní považují za drobnost, protože v ní vidí příznak mnohem většího selhání.

Jan není bezchybný člověk. Právě proto tato óda nemusí být nekrologem živého světce.

Dokáže být tvrdohlavý. Dokáže svou jistotou přivést člověka k zoufalství. Jeho titulky občas znějí, jako by profesor ztratil trpělivost se seminářem a napsal na tabuli, že se celá třída chová jako idioti. Je schopen vrátit se k jednomu českému předsudku tolikrát, až má čtenář pocit, že se předsudek i jeho kritik stali členy jedné domácnosti.

Jenže za tím není afektace. Není tam marketingová persona rozhněvaného intelektuála. Je tam skutečný údiv, že lidé mají k dispozici fakta a přesto se rozhodnou fakta nevidět. Čulíkův hněv je často hněvem pedagoga, který není pobouřen tím, že student odpověď nezná, nýbrž tím, že odmítá otevřít knihu.

Dědictví otce

Janův vztah k jazyku, mezinárodnímu světu a intelektuální práci nevznikl až v Glasgow. Jeho otec, dr. Jan Čulík senior, byl pražský anglista, učitel, filozof a významný překladatel anglické prózy. Překládal zejména Grahama Greena, s nímž se osobně setkal během Greeneovy návštěvy Prahy v roce 1969. Překladatelova práce v tomto případě nebyla pouhou technickou službou mezi dvěma jazyky. Byla způsobem, jak v uzavřené společnosti udržovat průchod do jiného intelektuálního prostoru.

Jeden příběh z otcova života jako by v sobě obsahoval zárodek budoucích Britských listů. Český překlad Greeneovy autobiografie A Sort of Life, připravený k vydání roku 1974, zůstal deset let zakázán kvůli absurdnímu zjištění režimního funkcionáře, že Greeneův bratr působil v BBC. Text existoval, byl přeložen, vytištěn a připraven ke čtení. Přesto nesměl vstoupit do veřejného prostoru, protože někdo v aparátu rozhodl, že skutečnost stojící mimo samotnou knihu činí knihu nepřijatelnou.

Britské listy jsou v jistém smyslu odpovědí na tento druh zkušenosti.

Někdo text zkrátí, protože je politicky nepohodlný. Někdo jej odmítne, protože nezapadá do redakčního tónu. Někdo z něj odstraní právě tu informaci, která narušuje společenskou pohodu. Někdo rozhodne, že český čtenář určitou souvislost nepotřebuje znát. Jan Čulík prožil devadesátá léta jako zahraniční spolupracovník českých médií a narazil na skutečnost, že ani konec státní cenzury automaticky nevytvořil kulturu skutečné otevřenosti. Redakční zásah už nemusel přicházet z komunistického úřadu. Mohl přicházet z konformity, stranické orientace, provinčnosti nebo z obavy, že složitější pravda publikum rozruší. Vznik Britských listů byl praktickou odpovědí: publikovat text v jeho úplnosti a nečekat, až mu někdo udělí povolení.

Otec Janu Čulíkovi nezanechal pouze angličtinu a knihy. Zanechal mu přesvědčení, že překlad je mravní činnost.

Překládat neznamená jen vyměnit české slovo za anglické. Znamená to přenést zkušenost z jedné společnosti do druhé tak, aby byla srozumitelná, ale aby přitom neztratila svou cizost. Britské listy dělají přesně toto už třicet let. Překládají svět do češtiny a českou zkušenost zkoumají očima světa.

Možná proto se v nich nikdy úplně neprosadil tradiční český model redakce jako uzavřeného cechu. Čulík vytvořil médium, do něhož mohli vstupovat lidé s odlišným vzděláním, společenským postavením, původem i způsobem psaní. Neznamená to, že publikuje úplně všechno nebo že neexistuje redakční zásah. Absolutní svoboda bez odpovědnosti není médium, ale skládka. Podstatná je však šíře prostoru mezi okamžikem, kdy autor předloží nepohodlnou myšlenku, a okamžikem, kdy ji redakce odmítne pouze proto, že je nepohodlná.

V Britských listech jsem mohl psát věci, které by jinde procházely poradou o značce, politické vhodnosti, reakci inzerentů, očekávání publika a osobních vztazích s lidmi, o nichž text pojednává. U Jana byla rozhodující jiná otázka: má to argument, informace, smysl a právo vstoupit do debaty?

Někdy jsme se neshodli. Někdy text redigoval. Někdy mě jeho připomínka rozčílila. Svoboda Britských listů nespočívá v absenci sporu se šéfredaktorem. Spočívá v tom, že spor není považován za poruchu redakce. Je součástí jejího smyslu.

Demokratický duch Jana Čulíka není společenská zdvořilost člověka, který všechny názory pokládá za stejně hodnotné. Honza rozhodně nepokládá všechny názory za stejně hodnotné. Demokracie pro něj neznamená, že lež a ověřený fakt mají dostat po pěti minutách vysílacího času. Znamená, že moc nemá právo předem odstranit otázku, protože by odpověď mohla být nepříjemná.

To je mnohem náročnější pojetí demokracie než obvyklá mediální rovnováha.

Gaza a odvaha odmítnout pohodlné ticho

Nejzřetelněji se tato vlastnost projevila v tématech, u nichž se velká část českého veřejného prostoru rozhodla, že morální citlivost má geografické hranice.

Gaza je jedním z nich.

Britské listy pod Čulíkovým vedením zveřejňují soustavné informace o zabíjení civilistů, útocích na nemocnice, hladovění, ničení infrastruktury, násilí osadníků a odpovědnosti politických představitelů. Nedělají to proto, že by lidský život v Gaze měl větší hodnotu než život na Ukrajině, v Izraeli, Súdánu nebo kdekoliv jinde. Dělají to právě proto, že nemá menší hodnotu. V době, kdy česká politická a mediální debata často reagovala na upozorňování na palestinské utrpení podezřením, obviněním nebo mlčením, Britské listy odmítly přijmout pohodlnou podmínku, podle níž je možné hájit lidská práva pouze tehdy, když oběť odpovídá našemu geopolitickému příběhu. Aktuální vydání a archiv listu ukazují, že téma Gazy není občasnou redakční kampaní, ale soustavnou součástí zpravodajského a komentátorského pokrytí.

To vyžaduje odvahu, ale jiného druhu, než jaký si odvaha ráda představuje sama o sobě.

Není to hrdinství člověka na tribuně, který pronese větu a čeká na potlesk vlastního tábora. Je to únavná odvaha každý den znovu zveřejňovat informaci, která části publika vadí, a snášet obvinění, že už samotný popis civilního utrpení je politickým nepřátelstvím.

Honza v tomto ohledu nezměnil metodu. Dělá totéž, co dělal od začátku: otevírá české okno do zahraničního informačního prostoru a ptá se, proč zprávy, analýzy a svědectví, které jsou běžnou součástí vážných zahraničních médií, v České republice působí jako nepřijatelná provokace.