Dokáže česká literatura reagovat na dnešní svět?

4. 1. 2018 / Jan Čulík

Karol Sidon (nar. 1942), bývalý vrchní rabín Židovské obce Praha a dosavadní český vrchní zemský rabín publikoval v posledních čtyřech letech ohromující, pozoruhodně čtivou tetralogii pod souhrnným názvem Kde lišky dávají dobrou noc (I. Altschulova metoda, 2014, II. Piano Live, 2015, III. Puzzle, 2016 a IV. Outsider, 2017). Každý z prvních tří svazků relativně velkého formátu této tetralogie má 500 stran textu (čtvrtý svazek je trochu kratší s 475 stranami) a celkem dílo obsahuje neuvěřitelně složitou strukturu příběhů a dějů odehrávajících se na mnoha kontinentech: v ČR, na Slovensku, v Německu, v USA, především v Bostonu, ve středověké Barceloně, ve starém Egyptě a všeobecně na Blízkém východě, především v Izraeli. Přestože má dílo české zázemí, je to hlavně dílo židovské, soustřeďující se na židovskou tematiku. Přestože je čtivé (možná, že autorova energie trochu začíná ochabovat ve čtvrtém dílu), obsahuje neuvěřitelné množství informací z historie, politiky, z židovských studií, z egyptologie, psychologie, lékařství, matematiky i moderní kvantové fyziky.

Přes to všechno mi přijde, že Sidonova tetralogie je především postmoderní hříčkou, jejímž prvotním účelem je čtenáře bavit. Původně se i sám autor skrýval pod pseudonym vymyšleného autora "Chaima Cigana", který se údajně narodil r. 1940 na Slovensku, emigroval, žil v Kanadě a tam "ve věku necelých 53 let zemřel". Tak se aspoň praví v autorském životopise prvního dílu tetralogie, v níž si Sidon, obdobně jako celá řada současných českých autorů, snaží vytvořit neexistující identitu.

Postmoderní hravost může čtenáře tak trochu iritovat - signalizuje, že autor žije v dnešní České republice v komfortu a v bezpečí, a nemá tedy v první řadě touhu reagovat na zásadní politické a společenské otázky dne. Kritikové, kteří Sidonovu tetralogii přečetli, se mnou možná budou nesouhlasit. Budou zřejmě poukazovat, že se rozvětvenou strukturou své literární konstrukce Sidon dotýká celé řady věčných problémů lidské existence. To je asi pravda, jenže na prvním místě stojí řekl bych až komerčním způsobem Sidonova hravost. Vyloženě se vyžívá v ironickém zkreslování a pozměňování historických faktů. Jiným nepokrytě komerčním rysem knihy je explicitní erotika, která nás doprovází téměř celými dvěma tisíci stránkami Sidonova díla (někdy, znepokojujícím způsobem, stojí tato erotika snad až na hraně násilí, asi na dvou místech se tvrdí, že znásilňovaná žena začne při znásilňování pociťovat rozkoš - vzhledem k tomu, kolik českých prezidentských kandidátů se vymezilo proti mezinárodnímu hnutí #MeToo, odmítající násilí vůči ženám, že takový postoj pochází z českého prostředí, není zjevně zase až tak překvapující).

O české současnosti a vlastně i o současných světových politických či sociálních problémech se v tetralogii dovíme relativně málo. Příběh začíná v druhé polovině osmdesátých let v západním Německu, kdy se emigrovavší pražský restaurátor, žid Moše Blumendorf, podílí s psychiatrem Rubenem Altschulem na hypnotické terapii autistického starce, žijícího v německém blázinci. Ústav se domnívá, že osmdesátník je jedním z mnoha ruských vojáků, kteří v Německu zůstali po druhé světové válce, a protože se nedokázali vyrovnat se životem na Západě, propadli autismu dospělých lidí. Altschul a Blumendorf však zjistí, že stařec (zvaný "Mouřenín", pro svou tmavou kůži) byl za druhé světové války ve skutečnosti velitelem pomocné jednotky maďarských židů, kterou nechal zmasakrovat nacista a pozdější agent Stalinovy NKVD Karl-Heinz Jacobi, psychiatr stojící ve vedení německé kliniky, kde "Mouřenín" už čtyřicet let leží - Jacobi, aby utajil své válečné zločiny, udržuje "Mouřenína" prostřednictvím psychofarmak téměř čtyřicet let ve stavu nehybnosti a stařec se z něho dostane teprvé poté, co vedoucí kliniky je v důsledku infarktu nucen odejít do domácího ošetřování. Jacobi i Mouřenín jsou posléze zavražděni - jejich smrt není v románu vysvětlena, i když se usuzuje, že vraždu spáchali buď Sověti, anebo východoněmecké rozvědka Stasi.

Už v této chvíli se objevuje na scéně hlavní motiv tetralogie, záhadný starověký pohár, jehož historii Moše Blumendorf zkoumá ve starých židovských letopisech a zjišťuje, že od středověku byl mnohokrát na mnoha místech ukraden. Zápletka se zahušťuje - Blumendorfova manželka Ludmila, která měla zažádat o vystěhování z komunistického Československa, až tam Blumendorf dostane azyl, údajně náhle umře. Blumendorf nechce, aby byla zpopelněna, a tak se v posledním roce před demokratickou revolucí v Československu vrací do Prahy a v komunistické televizi učiní požadovanou úlitbu - vylíčí tam v rozhovoru údajně "strašlivé" poměry v německých uprchlických táborech. Zápletka se pak komplikuje - manželka Ludmila nejenže není mrtvá, ale ve skutečnosti má poměr s estébáckým oficírem Wagnerem. Psychiatr Altschul musí z Německa utéci zpět do Československa, protože je tam omylem považován za vraha svého pacienta i svého nemocného nadřízeného. První díl Sidonovy tetralogie má formu napínavého thrilleru, kdy hlavní postavy postupně objevují hlavní tematické rysy struktury Sidonova díla.

V ohnisku Sidonovy tetralogie je od druhého dílu cestování časem a existence paralelních světů. Ty se u citlivých postav projevují ve snech - a zde je někdy zapotřebí sledovat Sidonovu prózu velmi pozorně, neboť často skáčeme při četbě do úplně nových situací, jejichž význam se objasní až zpětně. Posléze, a to právě především od druhého dílu, se ukáže, že hlavním tématem Sidonova díla je technologický projekt, prováděný v pětadvacátém století v institutu ISACS, součásti amerického MIT: vědci objeví mechanismus cestování do minulosti a v první řadě vyšlou jednoho svého spolupracovníka do starého Egypta, pak celou řadu dalších. Ten první pionýr se ve starém Egyptě  stane Bohem, naučí Staroegypťany novým technologiím - kniha argumentuje, že k balzamování faraonů začalo docházet proto, že Staroegypťanům americký vědec vysvětlil, že v pětadvacátém století bude možno použít jejich DNA k jejich oživení, což si samozřejmě přáli.

Dráždivé na Sidonově próze je, jak těsně udržuje vztah ke skutečnosti. Vzpomínám na výrok kosmologa Stephena Hawkinga (ten se v Sidonově knize také vyskytuje), že cestování časem by mělo být teoreticky možné, avšak zabraňuje mu skutečnost, že by k tomu bylo zapotřebí obrovského množství energie. V každém případě je v Sidonově knize cestování časem vysvětleno na základě současných nejnovějších matematických a fyzikálních teorií, stejně jako teorie existence alternativních vesmírů, v něž údajně dnešní matematici skutečně věří.

A alternativní vesmíry se v Sidonově knize vyskytují. Američtí vědci v pětadvacátém století debatují o tom, že kdyby přinesli do starověku moderní technologii, obrovským způsobem by se urychlil kulturní vývoj lidstva. Přesto však mají zakázáno situaci v minulosti ovlivňovat, čemuž je ovšem obtížné se vyhnout. Cestování časem vyvolává vznik paralelních světů a desítek dvojníků, což se hlavní postava Sidonovy tetralogie, vědec Sidney Kramer rozhodne zrušit likvidací záhadného poháru, obsahujícího posvátný židovský text, jehož prostřednictvím je možno s vesmírnou lodí cestovat do hyperprostoru a odtamtud pak do minulosti. Proč? Protože existence světa je Božím rozhodnutím založena na Slovu, takže i Slovo dokáže umožňovat cestování mimo čas.

Sidonova ironie si přijde na své. Velká část děje se odehrává v alternativním světě, kdy v důsledku mírové dohody císařů  po bitvě národů u Slavkova dojde zásluhou klenotníka Arpáda Lischky, ve skutečnosti také cestovatele z budoucnosti, k dlouhodobé existenci Rakousko-uherského mocnářství během skoro celého dvacátého století. Mocnářství se  se nerozpadne v roce 1918 a žádné dvě světové války v Evropě nebyly, Rakousko-Uhersko se rozpadne až v roce 1989, kdy dr. Gustáv Husák vyhlásil vytvoření nezávislého slovenského fašistického státu, zatímco českým králem se stává libyjský diktátor Muammar Kaddáfí a je korunován na Karlštejně. (Do té doby lidé v Čechách a na Slovensku sledují "císařsko-královskou vídeňskou Fernsehen".) Kaddáfího předkem - dědečkem je jeden cestovatel z daleké budoucnosti, který sestrojil vesmírnou loď - stroj času. Ze Slovenska prchající židé jsou umístěni na hranicích s Maďarskem v koncentračních táborech. Ministrem zahraničí Slovenského štátu je politik jménem Hňoupek (starší čtenáři si vzpomenou, že ministrem zahraničí komunistického Československa byl v realitě Bohuslav Chňoupek).

Na severoamerickém kontinentě v tomto alternativním vesmíru existuje utopický komunistický stát vytvořený podle ideálů Etienna Cabeta jménem Ikarie a vládne mu prezident Cartier - teprve v nejnovější době se Ikarie rozpadne a vzniknou Spojené státy.

Avšak i při popísu údajného reálného světa projevuje Karol Sidon smysl pro humor. V postkomunistickém Československu (o němž ovšem se v románu nedovíme skoro nic) není prezidentem Václav Havel, ale Alexander Dubček, k němuž autor přistupuje s pohrdáním: je vazalem západních států přesně tak, jak byli českoslovenští politikové předtím vazalem Sovětského svazu. Variací na Michaila Gorbačova je Michail Ljubimov, který po odchodu z funkce generálního tajemníka Sovětského svazu (kterou přenechá Jelcinovi) se stane generálním tajemníkem Severoatlantického společenství, má tendenci se považovat za Mesiáše a spolu s americkým prezidentem Billem Clintonem a NATO provedou invazi do Izraele, zruší ho jako stát a umístí ho pod mezinárodní správu. Ljubimov vyšle svou nemocnou manželku Raisu s její dcerou vesmírnou lodí do hyperprostoru, protože je známo, že hyperprostor lidem přeskupuje DNA a omlazuje a uzdravuje je.

Erudované encyklopedické pasáže se v knize prolínají s popisy míst, v nichž zřejmě Sidon musel pobývat. Značná část děje se odehrává v americkém Bostonu a je docela paradoxní, že váš recenzent knihu přes Vánoce četl právě tam. Stejně podrobné znalosti má Karol Sidon o geografii izraelských měst i katalánské Barcelony.

Určitým nedostatkem - pokud to za nedostatek označit lze - téměř dvoutisícstránkového textu je, že i když je text čtivý, vzniká nebezpečí, že se v něm čtenář přestane stoprocentně orientovat - zejména v důsledku množství dvojníků, paralelních světů,  nejrůznějších agentů CIA, Palestinců, Arabů, Egypťanů, ortodoxních židů a všeho dalšího. Věci zůstávají záměrně nedovysvětleny: kdesi kolem stránky 180 čtvrtého dílu (přesně řečeno na stránce 183)  se autor najednou obrátí na čtenáře:  

"Čtenář si asi klade otázku, zač jej vypravěč má. Sedí přece ve světě, v němž má sice Michail Sergejevič Gorbačov na čele hnědou skvrnu, ale obě ruce má stejně dlouhé. Je na penzi a Izrael nebyl obsazen aliančními vojsky. Paní Raisa zemřela na leukémii a Jigar Amir tvrdne v samovazbě odlehlé izraelské věznice.  Československým prezidentem se po revoluci nestal Dubček, nýbrž Havel."

Pasáž není nijak vysvětlena.

Postmoderní hravost může na čtenáře působit trochu jako alibismus: kdysi jsem shledal, že knihy Jiřího Kratochvila, českého postmodernisty par excellence, jsou vlastně zklamáním. Pokud totiž spisovatel nedodržuje pravidlo Jana Mukařovského, že napětí v literárním či jiném uměleckém díle vzniká z toho, že si autor dá strukturní omezení, pravidla a předpisy, a ty pak (mírně) porušuje, jakmile všechna pravidla zrušíte - což bývá rysem postmoderního díla - vzhledem k tomu, že se může stát všechno, postava se v dalším odstavci může proměnit nemotivovaně v pavouka nebo ve slona - výsledkem je nuda. Sidonova tetralogie trpí tímto nešvarem jen do určité míry - během textu zavádí například autor instituci dybuka - parazitního ducha, postavu, která zemřela, byla usmrcena, ale dokáže kolonizovat jiné protagonisty. Je pravda, že hodně z toho, co Sidon píše, je inspirováno teologií judaismu, o níž běžný čtenář nemá zrovna potuchy, takže nevíme, do jaké míry si autor vymýšlí a do jaké míry se přidržuje faktů. To se konec konců týká veškerých jeho vstupů do nejrůznějších vědních disciplin - autorova erudice je vysoká a čtenář nemá možnost přesně určit, do jaké míry ho Sidon tahá na vařené nudli.

(Sidon například  plně cituje Kunderův příběh z jeho Knihy smíchu a zapomnění o Gottwaldovi a Clementisovi stojících na balkóně na Staroměstském náměstí údajně  dne 25. února 1948 a o tom, že po pozdější Clementisově popravě z něho na fotografii zůstala jen čepice, kterou půjčil Gottwaldovi. Několikrát se na něj v textu odvolává, přestože je tento příběh naprostá fikce.)

Pomineme-li však prvky sci-fi a starožidovské ezoteriky, co je vlastně leitmotivem, významem tohoto rozsáhlého, čtivého díla? Především asi docela cynické - a možná nikoliv zas tak překvapivé - poznání, že světem vládne hrubá moc. A za druhé: že svět je v podstatě nepoznatelný a lidi si z útržků informací, které jsou jim k dispozici skládají naprosto nesmyslné struktury, které hoví jejich už existujícím předsudkům. Tak například v Sidonově románu usoudila - chybně - americká CIA, že všechno, co se v románu až do začátku čtvrtého dílu událo, bylo součástí sionistického spiknutí ovládnout svět.

Ale abych odpověděl na otázku, zformulovanou v záhlaví tohoto článku: Je tato čtivá a víceméně zábavná tetralogie Karola Sidona tak závažným dílem, že by dokázala oslovit mezinárodní čtenářskou obec? Zdá se mi, že postmoderní únik do hravosti a subjektivního alibismu to vylučuje. Mohu se samozřejmě mýlit.