Dějiny "bytové otázky" jako bludný kruh?

30. 7. 2018 / Karel Dolejší

Hospodářské noviny si daly práci pečlivě spočítat, že v 70. letech se na našem území stavělo mnohem více bytů než dnes ZDE. Zatímco vloni se postavilo zhruba 28 000 bytů, v roce 1975 to byl více jak trojnásobek.

Vtip je ovšem v tom, že poslední, co lze v dané souvislosti tvrdit, je jakási údajná nadřazenost starorežimního modelu výstavby bytů nad tím současným. V první fázi se komunisté snažili stavě především státní byty, jejich počty však nikdy nedokázaly ani přibližně držet krok se skutečnými potřebami. Teprve následná improvizace v podobě družstevní výstavby - v níž se, když to nešlo jinak, spousta úkolů řešila třeba i svépomocí - umožnila počet dokončovaných bytů výrazně zvednout. Ale i tak režim již v roce 1987 své kapacity vyčerpal a velmi dobře věděl, že pro silné ročníky 1973 - 1975 uspokojivý počet bytů zajistit nedokáže. Ani prostřednictvím bytového družstevnictví.

Porevoluční cesta do pekel ovšem proběhla v zásadě podle stejného modelu, jako první fáze komunismu. Jakmile začnete předstírat, že libovolný praktický problém lze vyřešit pouhou výměnou ideologické omáčky a zavedením odlišné vlastnické formy, katastrofa je takřka zaručena. To ovšem nevylučuje nesmírné přesuny peněz, moci a prestiže k těm několika málo osobám, jež dokážou profitovat třeba i z všeobecné katastrofy.

Pokud šlo o chronicky nedostačivou výstavbu bytů, opravdu nemohlo být rozumným cílem porevolučního Československa a později ČR ohánět se abstraktními úvahami o důležitosti individuálního zájmu (který byl rozumně zohledněn již v komunistickém bytovém družstevnictví) a položit hlavní důraz na financování bytové výstavby individuálními hypotékami. Něco takového se mohlo jevit jako dostačující opravdu jen těm, kdo upřímně věřili, že trh sám od sebe vyřeší vše. A z druhé strany: Jste si opravdu jisti, že pro soukromé stavební firmy není úplně nejvýhodnější právě prodat ročně několik málo bytů za astronomické ceny, místo aby stavěly více, ale výrazně levněji?

Tváří v tvář selhávání údajné samospásné funkce trhu s byty se ovšem dnes objevují na ultralevici návrhy, které mají opět mnohem blíže k prokázaně neuspokojivě fungujícímu komunistickému modelu státní výstavby než řekněme k nějaké citlivé inovaci pragmatické politiky podporující výstavbu družstevní.

To, zda je nějaký podnik řízen dobře či špatně, samozřejmě nikdy automaticky nevyplývá ze samotné (z ideologických důvodů upřednostňované) vlastnické formy.

Proto také až se - doufejme - začne konečně šířeji diskutovat o nutnosti řešit notně zanedbaný bytový problém, který už pomohl pohřbít starý režim, ale jemuž se polistopadová republika věnovala zcela okrajově, podstatná budou čísla a výpočty doprovázející návrhy změn, nikoliv plamenné řeči politicky věřících.

Vracet se z ideologických důvodů k lehce pozměněnému programu státní bytové výstavby z počátku 50. let by rozhodně nemohlo prospět většině obyvatel, které jde na prvním místě o cenově dostupné byty a politiku jejich dlouhodobě udržitelné výstavby.

To dá ovšem rozum, že poudačka o nutnosti zásadního převratu v majetkových poměrech může výborně vyhovovat lidem, jejichž hlavním cílem je protlačit do veřejné diskuse vlastní ideologickou agendu - ať to nakonec ostatní stojí, co to stojí.