Karlovarský filmový festival jako cizácká akce

29. 6. 2019 / Jan Čulík

Od pátku jsme na karlovarském filmovém festivalu "hit the ground running", jak se říká anglicky, tedy vpadli přímo do dramatické akce. Zhlédli jsme tu od pátečního podvečera už čtyři filmy, a všechny byly vynikající.

Opakuju léta, že karlovarský filmový festival má v nekvalitních mainstreamových českých médiích naprosto falešnou pověst. Ta se totiž soustřeďují na komerční pozlátka, nesmyslné mejdany a celebrity, jenže podstatou této akce nejsou tyto povrchní hlouposti, ale vynikající festivalová dramaturgie.


Karlovarský filmový festival má pevné vazby na západní mezinárodní filmové festivaly a má cenu především jako přehlídka nejzajímavějších filmů za poslední rok nejen z východní Evropy, ale z celého světa - pracovníci karlovarského festivalu jezdí na čelné západní festivaly a vybírají odtamtud to nejzajímavější. Takže jste v Karlových Varech nejen tam, ale i v Cannes, v Berlíně, i na amerických festivalech. Karlovarský festival má dramaturgicky kulturní atmosféru dnešního Západu - populisté by se z toho zbláznili, jak "cizí" je to lidovému českému xenofobnímu, vůči civilizačních a lidskoprávním hodnotám nepřátelskému přístupu. Okamura by opravdu zuřil.  Karlovarský festival by vlastně měl být ostrakizován jako podvratná, "cizácká" akce.

Prvním pozoruhodným filmem, který jsme tu v pátek zhlédli, byl dokument - pocta americké filmové kritičce Pauline Kael (název filmu: What She Said: The Art of Pauline Kael), nebojácné a nesmírně drzé, ale bystré komentátorce, která od šedesátých let (zemřela v roce 2001) doslova jako jediná osoba vytvořila v Americe nekomerční novou filmovou vlnu tím, že posléze ve velmi sledovaném americkém časopise New Yorker psala drsné, ale nesmírně podnětné filmové recenze mimo jiné o americké filmové komerci, kterou velmi oprávněně otevřeně označovala za nekvalitu, a vysvětlovala jasně proč. Kaelová si vysloužila ve Spojených státem za svou drsnou otevřenou skutečnou nenávist, avšak zároveň si jí velmi cenili filmoví režiséři jako Quentin Tarantino, kteří přiznali, že jejich poetiku a jejich filmové dílo vlastně Kaelové svými recenzemi utvářela. Film informoval pozoruhodným způsobem o obrovském tlaku amerických komerčních filmových společností na kritiky, kteří bojácně americké komerční filmové nesmysly vychvalují (jeden americký filmový recenzent v televizi s Kaelovou zuřivě nesouhlasil, při přestávce ve vysílání pro reklamy jí pošeptal producent pořadu, že ten recenzent s ní ve skutečnosti zcela souhlasí, ale veřejně se to bojí říct. Jak je to odlišné od zbabělé kolaborace za komunismu?) - ale i o atmosféře nebojácnosti, kterou zosobňovala Kaelová a nakonec se celostátně v USA prosadila. Dnes je ovšem jiná doba - v éře sociálních sítí nemají už jednotlivá média takový vliv, jaký míval kdysi časopis New Yorker.


Děsivým, monumentálním filmem (možná se v důsledku záměrné režisérovy snahy o monumentalitu zpočátku zdál trochu dlouhý), který letos získal v Cannes čelnou cenu, byl brazilský film režiséra Karima Ainopuze Neviditelný život Euridice Gusmaové (typicky, s německou finanční účastí - Německo je dnes jednou z nejslušnějších zemí světa). Film se odehrává v Brazílii od raných padesátých let a je úpěnlivou historií dvou mladých dívek - sester, které ultrašovinistická mužská kultura té doby a v té zemi zničila život. Mladá Euridice je geniálně nadanou klavíristkou a touží po tom dostat se na vídeňskou konzervatoř. Je jí to znemožněno: je v podstatě donucena vdát se, vzít si primitivního a brutálního poštovního úředníka, který ji během svatební noci víceméně znásilní (sex v tomto filmu je vždy brutální, zoufalá, mužská záležitost, mužům jde vždycky jedině o těch pár minut sexuálního styku, kdy ani partnerku neuspokojí) - a i když se dívka brání, aby neotěhotněla a mohla se účastnit konkurzu v Rakousku na konzervatoř, otěhotní a je nucena starat se o manžela a o domácnost.

Druhá sestra, Guida, se nechá svést řeckým námořníkem a po jeho příslibu svatby s ním odjede do Athén - námořník je ovšem podvodník a poté, co s ním Guida otěhotní, ji opustí. Guida se vrátí zpět do Rio de Janeiro ke své rodině, ale autoritářský mužsko-šovinistický otec ji z domova vyhodí a zamlčí Euridice, že se její sestra vrátila. V důsledku otcových lží a matčiny poslušnosti se obě sestry nikdy nedovědí, kde vlastně druhá z nich je, a nikdy se za život už nesetkají, ačkoliv žijí v témže městě, a ačkoliv se hluboce milují a druhá sourozenkyně jim tragicky chybí.

Euridika hrála na klavír v důsledku lásky k své sestře. Když dostane falešnou zprávu, že je sestra mrtvá, svůj klavír zapálí a už nikdy nezahraje. Guida píše Euridice léta úpěnlivé dopisy, ty však ukládá Euridičin manžel do trezoru a nikdy jí je nedá k dispozici. Proč? Mužská brutalita a mužské sobectví jsou neúprosné. Euridika se k dopisům dostane až jako asi osmdesátiletá, poté, co její manžel zemřel. Guida je ale  už tou dobou mrtvá - Euridika najde na její adrese jen její vnučku, která vypadá přesně jako její sestra, když byla mladá.

Úpěnlivý brazilský film s německým financováním výmluvně ukazuje, jak děsivá byla situace žen na jihoamerickém kontinentě v polovině minulého století. Je to film čistě feministický - jeho ženské postavy jsou rozumné a inteligentní - mužům jde jen o brutální sex a o ponižování žen jako sexuálních objektů či služek do kuchyně. Zeptal jsem se po promítání přítomného režiséra, jak byl film přijat v dnešní Bolsonarově Brazílii. Karim Ainouz odpověděl, že v současnosti zažívá Brazílie "nejhorší éru ve své historii", financování nezávislých filmů, jako je jeho, končí a je to paradoxní, že k tomu dochází právě poté, co jeho film získal v Cannes významnou cenu. Jeho snímek dosud v Brazílii nešel do kin, takže režisér netuší, jak to s ním dopadne.


Třetím vynikajícím filmem byl dánský snímek De Frivilige (Falešně), o celebritě, multimilionáři Markusovi, který se za finanční podvody dostane do vězeňské vazby. Film je velmi zajímavou analýzou manipulace ve vězeňské společnosti, v níž má multimilionář obojakou roli: Protože je mediálně známý, někteří vězni se k němu lísají, jiní ho nenávidí. Markus se však ve vězeňském prostředí relativně rychle zorientuje a začne manipulovat jak některé vězeňské strážce, tak spoluvězně. Vede to k jeho dočasnému vítězství nad spoluvězněm - dirigentem vězeňského pěveckého sboru, a jeho manipulace končí pro manželku tohoto vězně tragicky, ta se pokusí o sebevraždu a skončí v blázinci. Milionářovo vítězství nad nenáviděným spoluvězněm skončí tím, že je dirigent sboru v důsledku milionářovy manipulace drsně zmlácen, milionář vítězí, ač se během filmu ukáže, jaká je to neuvěřitelná svině. Celebrita vždycky vyhrává, argumentuje film. Opět je to pozoruhodný film především o mezilidských vztazích.

Čtvrtým srdceryvným filmem byl snímek Oleg lotyšského režiséra Jurise Kurietise. Je to příběh řezníka Olega z Lotyšska, který se vydá za prací do Belgie. Pracuje tam v továrně na zpracování masa, avšak z práce je vyhozen poté, co ho polský spolupracovník lživě obviní, že mu způsobil fyzickým útokem úraz. V tu chvíli ho ze zaměstnání v továrně vyhodí a on jako ruský neobčan (!) (věděli jste, že pobaltské země diskriminují rusky mluvící obyvatele svých zemí tím, že jim odpírají občanství?) nemá právo v Belgii pracovat nikde jinde. Olegovi nabídne pomoc polský mafián Andrzej, ale brzo z toho vyplyne, že si z něho udělá otroka, stejně jako z celé řady dalších Poláků pokoušejících se vydělat si v Belgii. Film zaznamenává přízračné podsvětí imigrantského světa v západní Evropě, kde si ovšem dělají peklo sami sobě východoevropští imigranti, kteří se stávají obětí kriminálníků mezi nimi.

Oleg nakonec v zoufalství telefonuje své babičce v Rize, aby informovala tamější policii, že byl v Belgii unesen do otroctví, a dá jí svou adresu. Následuje razie belgické policie, která zatkne Andrzeje i jeho kumpány a zpočátku i samotného Olega. Nikdo z Rigy belgickou policii neinformoval, razie byla shodou okolností, protože Belgičané kriminálníka Andrzeje sami už řadu týdnů sledovali. Nicméně je Oleg alespoň propuštěn, protože belgická policie kontrolou zjistí, že babičce v Rize skutečně telefonoval a ta tamější policii oznámila, že byl Polákem uvržen do otroctví. Oleg se vrací bez peněz do Rigy. Opět - vyznamný film o mezilidských vztazích.

Je pozoruhodné, jak energicky a odvážně hájí karlovarský filmový festival lidská práva lidí zubožených a zotročených. Je nutno to pochválit, i když to není překvapivé - karlovarská dramaturgie to dělá léta. Svým způsobem festival působí americky - i když vlastně ne, je  to podivný hybrid. Filmy, které se tu promítají, výřečně hájí práva lidí a jsou obžalobou dnešní společnosti - z mnoha úhlů pohledu a v mnoha částech světa. Kontrastem proti tomu je celebritální cirkus, který je reflektován v českých médiích - a taková nešťastná faux pas, jako je přijímání sponzoringu od výrobce střelných zbraní.



0
Vytisknout
5960

Diskuse

Obsah vydání | 11. 7. 2019