Universum, které se probouzí k sobě samému

18. 6. 2026 / Petr Vařeka

čas čtení 4 minuty
Jednou z nejhlubších otázek lidského myšlení není otázka, jak funguje vesmír, ale kdo se vlastně na fungování vesmíru ptá.

Moderní věda dosáhla mimořádných úspěchů při zkoumání objektivní reality. Dokážeme sledovat vznik galaxií, analyzovat genetickou informaci nebo mapovat aktivitu mozku. Přesto zůstává jedna pozoruhodná skutečnost nevysvětlena: existence samotné subjektivní zkušenosti.



Každé poznání předpokládá existenci pozorovatele. Můžeme objektivizovat tělo, mozek, myšlenky i emoce. Avšak samotný subjekt, který vše pozoruje, jako by se neustále vzdaloval každému pokusu o uchopení. Jakmile jej učiníme objektem pozorování, objeví se nový subjekt, který tento objekt pozoruje.

Možná právě zde narážíme na hranici běžného způsobu myšlení.

Po staletí jsme byli zvyklí chápat člověka jako bytost oddělenou od světa. Na jedné straně stojí subjekt, na druhé objekt. Na jedné straně pozorovatel, na druhé pozorované universum.

Co když je však toto rozdělení pouze užitečnou abstrakcí?

Co když subjekt není návštěvníkem vesmíru, ale jedním z jeho projevů?

Taková úvaha samozřejmě překračuje hranice empirické vědy a vstupuje do oblasti metafyziky. Přesto může být zajímavá jako pokus překonat některé obtíže, které provázejí jak materialismus, tak tradiční náboženství.

Materialismus obvykle chápe vědomí jako vedlejší produkt činnosti mozku. Tím však vzniká obtížná otázka, jak může čistě objektivní svět produkovat subjektivní prožívání.

Náboženství naproti tomu často předpokládají existenci individuální duše, která přetrvává nezávisle na těle. Tím však vzniká jiná otázka: co přesně zajišťuje identitu této duše a jak souvisí s fyzickým světem?

Existuje však i třetí možnost.

Možná není vědomí produktem vesmíru ani návštěvníkem přicházejícím odjinud. Možná je jedním ze způsobů, jak se vesmír vztahuje sám k sobě.

V takovém pohledu by člověk nebyl korunou stvoření ani privilegovaným pozorovatelem. Byl by pouze jednou z mnoha forem, skrze které se skutečnost stává zkušeností. 

Stejný princip by se pak mohl týkat všech živých bytostí. Od nejjednodušších organismů přes hmyz, hlavonožce a savce až po člověka. Rozdíly by nespočívaly v tom, zda vědomí mají či nemají, ale v rozsahu a složitosti způsobu, jakým se v nich svět zrcadlí.

Včela vnímá ultrafialové vzory květů, které člověk nikdy neuvidí. Chobotnice prožívá svět prostřednictvím nervové soustavy, která se zásadně liší od naší. Každý druh otevírá jiný výřez skutečnosti. Každý představuje jedinečný způsob, jak se universum setkává samo se sebou. 

Taková představa samozřejmě není ověřitelnou teorií. Nelze ji potvrdit ani vyvrátit experimentem. Je metafyzickou interpretací skutečnosti, podobně jako materialismus, idealismus či náboženské představy o nesmrtelné duši.

Její hodnota proto nespočívá v tom, že by nabízela definitivní odpovědi.

Možná spočívá v něčem jiném.

Moderní člověk se často cítí být od světa oddělen. Jako osamělý pozorovatel vržený do lhostejného vesmíru, následně čelící bolestivým existenciálním traumatům. Toto odcizení je do značné míry důsledkem úspěchu analytického myšlení, které rozložilo skutečnost na subjekt a objekt, pozorovatele a pozorované.

Co když však toto rozdělení není tak absolutním, jak se nám zdá jevit?

Co když jsme nikdy nebyli oddělenými bytostmi pozorujícími svět zvenčí?

Možná jsme vždy byli součástí téhož procesu, který se v nás na okamžik probouzí k vědomí sebe sama.

Neznamená to, že jsme nesmrtelní. Neznamená to ani, že po smrti pokračujeme jako individuální osoby. Takové závěry by byly stejně spekulativní jako jejich popření.

Naznačuje to pouze možnost, že naše nejhlubší identita neleží v izolovaném egu, ale v samotné skutečnosti, která se prostřednictvím nesčetných forem života dívá sama na sebe.

Pokud je tomu tak, pak otázka „Kdo jsem?" možná nemá odpověď v hranicích jednotlivce.

Možná je člověk méně samostatnou entitou, než jsme si zvykli věřit, a více událostí, v níž se na krátký okamžik setkávají vesmír a vědomí.

A možná právě proto nás odedávna přitahuje touha porozumět sobě samým. Není vyloučeno, že v tomto hledání nehledá pouze člověk své místo ve světě, ale že skrze člověka hledá svět porozumění sobě samému.

Domnívám se že tento pohled na nás samotné, coby  nedílnou části Universa, by snad mohl založit naději na optimismus, který by mohl být životaschopný.

0
Vytisknout
221

Diskuse

Obsah vydání | 18. 6. 2026