Boj s dezinformacemi zaměňuje příčinu za následek
18. 6. 2026 / Daniel Veselý
Bohumil Kartous se několik let intenzivně věnuje demaskování (pro)ruské dezinformační kampaně, jejímž cílem má být fatální podkopání důvěry veřejnosti v liberální establishment. Domnívám se ale, že ostrakizování a nálepkování osob šířících „prokremelské narativy“ je spíše medvědí službou. Lidé z opačného názorového spektra, nehledě na validitu prezentovaných postojů, by se měli utkávat v regulérní diskusi. Nechť si informovaný čtenář, posluchač či divák udělá obrázek sám. Kdyby se státní, kulturní či vědecké instituce těšily větší vážnosti, žádné proruské dezinformace by nikdy neměly šanci na úspěch. I přesto mám za to, že je tento fenomén do značné míry nafouklou bublinou. Nadto fenomén dezinformací vyvěrá z hluboké společenské frustrace a strukturálních socioekonomických pohnutek, jak dokládají vědecké výzkumy.
Bohumil Kartous a spol. nepopírají, že dezinformace neraší na zelené louce, podle jejich mínění však nyní není čas na řešení výše uvedených problémů. Je třeba hasit požár, namítají, neboť jsme v hybridní válce s Ruskem. Do jaké míry je však deklarovaná hrozba Ruska v české společnosti reálná? Vždyť ani Bezpečnostní informační služba (BIS) neoperuje se strašidelnými termíny, jako je kupříkladu osvědčený „Mráz z Kremlu“.
Podle vyjádření ředitele BIS Michala Koudelky z podzimu 2023 dezinformační prostředí v Česku funguje primárně spontánně. Nejde o centrálně řízené proruské narativy přímo z Kremlu nebo ruských rozvědek. „Přímé zásahy do českého informačního prostoru ze strany Ruské federace považujeme spíše za menšinové oproti domácí produkci,“ konstatoval Koudelka.
Pokud drtivá většina zavádějících informací pochází přímo z Čech, je záhodno se zamyslet nad tím, proč tomu tak je. Skutečně tyto osoby milují mafiánsko-kleptokratický režim v Kremlu, anebo jejich konání motivuje něco jiného? Je vůbec Česká republika žádoucím prostorem pro systematické proruské rejdy? Nemyslím si.
Kdo vlastně konzumuje prokremelskou propagandu a jak ji vůbec máme definovat? Jsou snad doložitelná fakta, která čirou náhodou odrážejí postoje ruské věrchušky, nepřátelskou propagandou? Jak potom chceme vést korektní diskusi o strukturálních problémech České republiky, aniž bychom se báli dehonestační nálepky? Samé otázky.
Odpověď na tyto otázky samozřejmě nedohledáme v bezpečnostních příručkách nebo raportech českých elfů, nýbrž v akademické sféře. Sociolog Daniel Prokop ve své publikaci Slepé skvrny uvádí, že klesající důvěra Čechů v demokracii a její životaschopnost (osobně bych spíše použil označení oligarchie s oprýskaným demokratickým nátěrem) souvisí s neřešenou chudobou, exekucemi, nerovným přístupem ke vzdělávání a omezenými životními šancemi.
Není proto divu, že nárůst populismu a extremismu v podobě obskurních partiček, jako jsou motoristé, je přímou odpovědí na zásadní erozi demokratických principů v ČR. To přirozeně vytváří inkubační klima pro šíření a oblibu všelijakých nesmyslů, včetně průhledné prokremelské propagandy. V anotaci Prokopovy knihy se hovoří i o dezinformacích v médiích. A zde je zakopaný pes. Mainstreamové misinformace a lži jsou mnohem závažnějším problémem než cokoli, co zavání proruskými dezinformacemi. Lidé pak zcela poprávu hledají alternativní informační zdroje a jsou lacinou kořistí pro dezinformátory.
Projekt vlivného think-tanku Rand Corporation z roku 2018 s názvem Propad pravdy nepřímo potvrzuje Prokopovy poznatky. Veřejnost pohrdá veřejnými institucemi a fakty podloženou debatou v turbulentních dobách a krizích. Tato období zpravidla ukončila „zlepšená vládní transparentnost podpořená politickými změnami a obnovením zodpovědné investigativní žurnalistiky“. Dnes však nedůvěra napříč americkou společností dosahuje obrovských rozměrů. Podle výzkumníků je na vině vedle dalších faktorů „politická, sociodemografická a ekonomická polarizace“.
Onu politickou a ekonomickou polarizaci můžeme aplikovat na české prostředí. Zákopová (dez)informační válka je bezesporu skvělý byznys, a to jak pro všelijaké aeronety a sputniky, tak pro strážce (neo)liberálního establishmentu. Zatímco dezinformátoři těží z vyložených nesmyslů a nafukování strachu z Bruselu, genderu, „klimateroru“, očkování a bůhvíčeho ještě, druhá strana barikády při potírání kremelské hrozby poněkud upozaďuje socioekonomická data.
Kremelskou hrozbu manifestovanou hybridními útoky, podporou pravicových populistů a sabotážními akcemi chápu spíše jako projev slabosti ruského režimu. V Kremlu moc dobře vědí, že čelí mnohem silnějšímu soupeři. Vnímají nelegální okupaci Ukrajiny jako existenciální boj se strukturami NATO, obdobně jako Ukrajina vnímá Ruskou federaci jako existenciální hrozbu.
Dokud nebude existovat politická vůle zaměřit se na strukturální příčiny společenského neladu, dezinformace tu s námi budou také. Jsou to spojité nádoby. A nakonec: ostrakizace, cejchování a vylučování z veřejné debaty jsou pro dezinformátory všeho ražení manou z nebes.
Diskuse