Donald Trump promarňuje šanci na nastolení míru na Ukrajině

18. 6. 2026

O osmnáct měsíců později však mírová jednání uvázla na mrtvém bodě a válka se jen dále vyostřila. Za nejnovější neúspěch může rozptýlení pozornosti USA na Blízkém východě, avšak selhání Trumpovy iniciativy má hlubší kořeny.

Zjednodušeně řečeno, Trumpovy dosavadní snahy na Ukrajině byly kontraproduktivní a mír spíše oddálily, než aby ho přiblížily. Zásadní nedostatky v procesu vyjednávání podkopaly snahy o dosažení příměří a vytvořily nové překážky bránící brzkému uzavření příměří, které bude obtížné překonat.

Pokud to Trumpova administrativa s ukončením konfliktu na Ukrajině myslí vážně, bude muset svůj přístup přehodnotit. To znamená přestat se soustředit na územní otázky, zajistit, aby USA dávaly každé straně pouze realistické sliby, a prolomit izolaci jednotlivých aktérů tak, aby byly zahrnuty všechny strany. Změnit směr současného mírového procesu nebude snadné, ale vzhledem k tomu, že se okno pro dohodu uzavírá, je to naléhavé.

První chybou amerických vyjednavačů bylo, že do centra jednání o ukončení války postavili otázku území. Když ruská „speciální vojenská operace“ začala, nešlo o dobytí území. Cíle Moskvy byly naopak politické, včetně zabránění pomalému směřování Ukrajiny k Západu a zastavení její integrace do západních vojenských institucí. Ve skutečnosti na počátku konfliktu, když se Ukrajina a Rusko setkaly v Istanbulu, se obě strany přiblížily k dohodě, která výměnou za ukrajinské politické ústupky počítala s úplným ruským stažením z území zabraných během kampaně v roce 2022.

Územní otázka nabyla na významu postupem času, poté co Putin schválil ústavní zákony začleňující oblasti zabrané během konfliktu a jak se válka proměnila v opotřebovávací konflikt, čímž se ambicióznější politické cíle Ruska staly nedosažitelnými.

Američtí představitelé přesto podporovali důraz na územní kompromis jako klíč k ukončení války, nejprve tím, že vyvíjeli tlak na ukrajinský vyjednávací tým, aby přijal územní ústupky jako podmínku míru, a poté, po summitu v Anchorage v srpnu 2025, navrhovali, aby se Ukrajina stáhla z části Doněcku, kterou Kyjev stále ovládal, a usnadnila tak uzavření příměří. V důsledku toho se výměna „území za bezpečnostní záruky“ stala ústředním paradigmatem mírových jednání, přičemž Trumpova administrativa slíbila Ukrajině vágní bezpečnostní závazky, pokud se stáhne z dotčeného území.

Nyní se územní otázky v procesu vyjednávání staly vážnou překážkou míru. Skutečné příčiny války – přiblížení Ukrajiny k Západu a pronikání NATO k ruským hranicím – se hodí ke kompromisům a vzájemným ústupkům, což vytváří prostor pro dohodu. V otázce území se však postoje obou stran zdají nesmiřitelné. Rusko a Ukrajina nemohou současně ovládat sporný kus země. I dohoda o sdílené suverenitě by vyžadovala jedinou správní autoritu odpovědnou za právní záležitosti a daně.

Postavení územní otázky do centra vyjednávání však nebyl jediný omyl amerických vyjednavačů.

Udržitelná dohoda o ukončení války na Ukrajině musí obsahovat podmínky, které odpovídají realitě na bojišti, neboť žádná ze stran nemůže očekávat výsledek, který si nevybojovala. Místo toho, aby Washington obě bojující strany k takové dohodě tlačil, je od ní naopak vzdálil tím, že jim nabídl nerealistické sliby, kterých se Rusko a Ukrajina nyní – pochopitelně – nechtějí vzdát.

Ukrajině Trumpova administrativa občas hovořila o bezpečnostních zárukách „podobných článku 5“, které však pravděpodobně nemá v úmyslu poskytnout. Prezidenti již od dob George H. W. Bushe jasně dávali najevo, že vést válku s Ruskem kvůli Ukrajině (jak by taková záruka naznačovala) není v zájmu USA.

Zdá se, že Washington naznačil Rusku, že by mohl donutit Ukrajinu k ústupu ze zbývající části Doněcku v rámci takzvané formule z Anchorage. Takový závazek však nikdy nebyl reálný. Pro Kyjev je vzdání se území u jednacího stolu politicky toxické. Bylo by snazší ztratit území na bojišti, navzdory vysokým nákladům, které by to s sebou přineslo. V každém případě Spojené státy prostě nemají nad Ukrajinou takový vliv, který by stačil k vynucení takových ústupků.

Vzhledem k tomu, že jim byly slíbeny tak příznivé podmínky, není však ani Ukrajina, ani Rusko připravena přijmout podmínky dosažitelnější, zejména kvůli politickým nákladům spojeným s odvoláním závazků učiněných vůči domácímu publiku. Spojené státy proto budou muset své prázdné sliby odvolat, než bude možné dosáhnout realizovatelné mírové dohody.

A konečně, ačkoli Washington uspořádal několik trojstranných summitů, jichž se účastnilo Rusko, Ukrajina a Spojené státy, měl sklon k izolovaným setkáním, při nichž některé body konzultoval zvlášť s Ruskem a zvlášť s Ukrajinou nebo samostatně s ukrajinskými a evropskými představiteli. Dosud se neuskutečnilo žádné setkání, na němž by se vedle obou bojujících stran a Spojených států sešli i evropští zástupci.

Tento přístup několika způsoby zkomplikoval snahy o dosažení míru. Za prvé, opakovaná kola jednání mezi Spojenými státy, Evropou a Ukrajinou zabrala mnoho času, ale kvůli nepřítomnosti Ruska přinesla jen malý přínos. Je sice pravda, že Moskva nemá žádný právní nárok na otázky, jako jsou bezpečnostní záruky nabídnuté Ukrajině po válce, ale z praktického hlediska mohou Ukrajině dlouhodobou bezpečnost zajistit pouze záruky, s nimiž bude Rusko souhlasit. Jelikož Moskva může pokračovat v boji, má de facto právo veta nad jakýmikoli navrhovanými podmínkami dohody, které odmítne.

Tím, že se spoléhali na schůzky, z nichž záměrně vyloučili klíčové zúčastněné strany, američtí vyjednavači podněcovali úzkost a paranoiu u všech zúčastněných. Evropané se obávali, že Spojené státy a Rusko uzavřou dohodu nad jejich hlavami, která ovlivní jejich bezpečnost. Rusko mělo obavy z amerických a evropských slibů Ukrajině, že po válce by na území Ukrajiny mohly být rozmístěny jednotky NATO. A Ukrajina se obávala dohod mezi Trumpem a Putinem, které by vedly k vynuceným ukrajinským ústupkům nebo k výraznému snížení americké vojenské podpory Ukrajině.

K ničemu z toho nedošlo, ale přístup USA spíše zabetonoval vyjednávací pozice všech stran, než aby směřoval ke kompromisu.

Špatnou zprávou tedy je, že diplomatický proces zahájený Spojenými státy v loňském roce je odsouzen k neúspěchu. Dobrou zprávou je, že základní problémy, které dosud mařily mírové snahy, jsou s patřičnými úpravami řešitelné.

Nejnaléhavější jsou tři změny. Za prvé by americký vyjednávací tým měl odložit územní otázky stranou a soustředit se nejprve na klíčové politické a bezpečnostní otázky, které jsou jádrem války. Územní otázky bude třeba v určitém okamžiku řešit, ale vyjednavači možná zjistí, že bude k dispozici větší flexibilita, pokud budou obě bojující strany přesvědčeny, že jejich nejdůležitější bezpečnostní zájmy byly ochráněny.

Za druhé, Washington musí oběma stranám nabídnout realistický odhad pravděpodobných podmínek dohody a naléhat na jejich přijetí. Kyjev může od Spojených států získat určitá bezpečnostní ujištění, ale ta pravděpodobně nedosáhnou úrovně záruk podle článku 5. Současně bude Moskva pravděpodobně muset učinit kompromis ohledně budoucího statusu jakéhokoli území v Doněcku, které nezíská silou.

A konečně, budoucí kola jednání musí být inkluzivní a zahrnovat všechny relevantní zúčastněné strany pro každou sadu projednávaných otázek. Inkluzivita musí být vyvážena tím, co je praktické. Evropa nemusí být zahrnuta tam, kde se to netýká jejích zájmů, stejně jako by se diskusí o bilaterálních otázkách mělo účastnit pouze Rusko a Spojené státy. Takový formát by samozřejmě vyžadoval, aby evropské země nejprve určily, kdo bude za ně hovořit a jaké jsou jejich zájmy kromě zájmů Ukrajiny.

Provedení těchto změn a obnovení dialogu v blízké budoucnosti by mělo být prioritou pro Trumpovu administrativu. Ačkoli jsou mnozí přesvědčeni, že Ukrajina „obrátila vývoj“, převaha se brzy opět přikloní na stranu Ruska. Navíc v tuto chvíli čas není na ničí straně. Pro všechny strany bude dohoda, která bude k dispozici zítra, horší než ta, která je dnes na stole.

Celý text v angličtině ZDE