Středozem, Narnie a Inklingové

18. 6. 2026 / Matěj Metelec

Oxfordští intelektuálové během svých dýchánků kouřili dýmky, popíjeli pivo (někdy v dopoledních hodinách), příležitostně předčítali svá díla, a hlavně sdíleli zájmy a postoje – vcelku nic jiného, než by člověk očekával od skupiny literárně založených přátel, kteří se po léta pravidelně scházejí. To, co Inklingy podle Carpentera drželo pohromadě, však nebyl žádný literární „program“, ale právě „Jack“ Lewis. Pro horlivého anglikánského apologetu, který s oblibou chodil na pěší túry s častými zastávkami v hostincích, představoval kroužek přátel (jaké na elitních britských univerzitách vznikaly běžně) patrně důležitější ohnisko než pro jeho katolického přítele Tolkiena, nebo esoteričtěji a mystičtěji založeného (a u nás skoro neznámého) Charlese Williamse. Snad i proto, že měl na rozdíl od nich méně spořádaný partnerský (a také sexuální) život – od mládí žil v obtížně čitelném vztahu s o sedmadvacet let starší matkou svého kamaráda, který padl v první světové válce. Teprve po její smrti se v osmapadesáti oženil s exkomunistkou Joy Davidman, která však několik let poté zemřela na rakovinu.

Carpenterovo líčení životů a hovorů profesorů anglické filologie je plastické a také působí daleko atraktivněji, než jak zní tenhle suchý popis. A nutno dodat, že je rovněž psáno s větším odstupem než zmíněný Tolkienův životopis, v němž biograf stojí až příliš blízko svého protagonisty – a v příliš uctivém postoji. V Inklinzích nemá Carpenter problém slabé stránky ústřední trojice zmínit, a na každý pád jim o něco méně straní. Filologie a lingvistika v knize působí jako dobrodružství, kterým v té době patrně ještě byly. Univerzitní vzdělání se mezi dvacátými a padesátými lety, kdy Lewis a Tolkien působili na Oxfordu, transformovalo, ale stále bylo něčím velmi elitním – a také třídně velmi úzce definovaným. V tomto ohledu je velmi ilustrativní případ Charlese Williamse, editora v Oxford University Press se znalostmi dostatečně ohromujícími, aby mohl imponovat Lewisovi i Tolkienovi, který ovšem univerzitní studium nedokončil, nebyl držitelem akademického titulu a formálně vzato byl autodidakt.

Je pozoruhodné, jak málo do života Lewise a spol. zasáhla druhá světová válka – aspoň to tak vypadá z Carpenterova líčení. Možná však za to vděčili relativně klidnému ústraní Oxfordu a skutečnosti, že Lewis ani Williams neměli děti, které by mohly být nasazeny, a Tolkienův syn Christopher sice sloužil jako pilot RAF, ale do bojů už nezasáhl. Podobné je to s politikou, pokud se nedotýkala křesťanství, které zejména Lewis velmi horlivě prožíval, a jehož apologie se nakonec stala dost možná hlavní oblastí jeho literární činnosti. Přitom Lewisovy životní peripetie jsou občas výstřední a k apologetovi konzervativního pojetí křesťanství se nepříliš hodící, ale tak tomu paradoxně bývá u mnoha z nich. Na každý pád potěšení, jež přináší vymýšlení příběhů dokáže překračovat odlišná vyznání, politické i jakékoli jiné víry. Zvlášť, když svět v němž žili a tvořili Inklingové, je dnes v mnoha směrech podobně vzdálený jako Středozem nebo Narnie.