Má Evropská unie skutečný parlament?

6. 1. 2021 / Karel Dolejší

čas čtení 5 minut
Aby Německo zajistilo postavení svých automobilek a dalšího byznysu v Číně, v samotném závěru loňského roku v rámci svého předsednictví EU uzavřelo nový obchodní pakt s Pekingem. V zásadě jej lze označit za cynický a současně nerovný kšeft, v jehož rámci se EU definitivně naplno otevírá čínským investicím, zatímco protistrana uvolní jen několik starostlivě vybraných sektorů, na nichž speciálně Berlínu záleží. Kromě toho na sebe Čína vzala několik směšných, čistě verbálních závazků ohledně lidských práv, o nichž ani největší naivové nemohou doopravdy předpokládat, že by něco praktického znamenaly.


V čínské provincii Sin-ťiang obývané menšinovými muslimskými Ujgury provádějí pekingské úřady politiku, která frapantně porušuje nejen základní lidská práva jednotlivců, práva menšin a vyvolává vážné podezření z plánované genocidy, ale také zcela ignoruje práva pracujících, když v rámci "převýchovy" dospělých využívá nucenou práci při sběru bavlny. Jenomže vágní deklarace v paktu s EU na této věci naprosto nic nezmění. Je předem jasné, že Čína nadále zachová praxi systematického zalhávání všeho, čeho se v Sin-ťiangu dopouští. Místo aby provedla něco víc než kosmetické úpravy, zaměří se na dlouhodobý plán vytvořit síť mezinárodních médií, která o ní budou za každých okolností referovat příznivě a zdrží se jakékoliv kritiky.

Paralely s helsinským procesem v Evropě, který svého času podpořil východoevropskou opozici tím, že bolševické režimy formálně převzaly mezinárodní závazky ohledně dodržování lidských práv, naprosto nejsou namístě. Začít můžete tím, že helsinský proces byl na lidská práva výslovně zaměřen. Obchodní pakt s Čínou ale obsahuje lidskoprávní tematiku jen jako zcela okrajovou úlitbu v rámci předstírání, že dnešní Berlín cení lidská práva stejně vysoko, jako zájmy svých automobilek v Číně. Dále jde o to, že v Helsinkách komunističtí vládci podepsali konkrétní závazky, včetně rudimentárních kontrolních mechanismů. Pakt s Čínou ale žádnou kontrolu nebo verifikaci ani zdaleka nezahrnuje. Jedná se v zásadě o prázdnou deklaraci čínské strany, že bude "pracovat" na zavedení mezinárodních standardů ochrany práv pracujících.

Což Čína neudělá, protože jejím cílem je a zůstane vytvořit mezinárodní prostředí "nezaplevelené" lidskými právy, která autoritářům a totalitářům vždy nesmírně komplikují výkon neomezené moci.

Za třetí: Velmi sejde i na tom, že čínský režim nemá dokonce ani tak slabou a pochybnou vazbu na tradici evropského humanismu, jakou si účelově pěstoval SSSR. Dovolávání se humanismu samozřejmě patřilo k propagandistickým trikům, které komunistické režimy sovětského typu nasazovaly výhradně v boji s mocenskými konkurenty a/nebo bývalými spojenci, ať už například v případě nacistického Německa, nebo maoistické Číny a jejího klienta v Kambodži. Ve skutečnosti ovšem v reálném stalinismu jedinec sám o sobě neměl práva naprosto žádná. V praxi šlo vždy na prvém místě o kolektivní práva vládnoucího nadproletariátu a na druhém o ukáznění (a podle možností zuřivě zbrojících ekonomik také o částečné uplacení) bezprávných poddaných licoměrně označovaných za vládnoucí třídu.

Čínský komunismus je ale jen variantou domorodé (neo)imperiální ideologie. Stojí na tradičním čínském nacionalismu a kulturním rasismu, který ve svém hluboce zamindrákovaném, historickými křivdami posedlém pohledu všechny na světě kromě chanských Číňanů považuje automaticky za zaostalé barbary. Barbaři se jistě mohou učinit poněkud přijatelnějšími tím, že se budou učit čínsky, oblíbí si čínská jídla, zamilují si čínskou vojenskou dechovku. Tím ukáží dobrou vůli přizpůsobit se, podobně jako kdysi černý otrok obsluhující bílé panstvo u stolu dokonale po evropsku upraven a oblečen v žaketu.

Podobně jako ultrapravicová severokorejská ideologie čučche, také čínská vládnoucí ideologie dávno nemá nic společného s moderním evropským chápáním lidské emancipace. Pekingu jde o to, aby zvýšil materiální životní úroveň obyvatelstva, které stále dokonaleji špehuje - a obojím zajistil absolutní poslušnost. Jako mu nikdy ani v náznaku nešlo o politické reformy a demokratizaci, nejde mu ani o lidská práva. Jakékoliv koketování s něčím takovým považuje za fatální prohřešek brežněvovského revizionismu vůči pravověrné stalinistické a maoistické tradici.

Další osudy obchodního paktu, který během letošního roku bude projednávat Evropský parlament, tedy jasně ukáží, jestli už se z donedávna vykleštěného evropského parlamentarismu (při úplném vyloučení samostatné poslanecké zákonodárné iniciativy atd.) stala skutečně plnohodnotná tradice výkonu zákonodárné moci podrobující exekutivu nezávislé kontrole. Nebo zda si europoslanci i nadále myslí, že mají povinnost automaticky schvalovat návrhy předložené Evropskou komisí.

A také koneckonců uvidíme, jestli odkazování na západní hodnoty má v případě evropských institucí ještě stále poněkud větší váhu, než u přísně střežené pražské Pagody obydlené místo osob nadaných lidskými právy výhradně krtky a pandami.

0
Vytisknout
6623

Diskuse

Obsah vydání | 8. 1. 2021