Externality covidové

7. 1. 2021 / David Marenčák

čas čtení 5 minut

Aktuální ministr zdravotnictví Blatný před koncem roku 2020 nepokrytě přiznal, že chce promořovat, cituji:

Zpřísnění opatření na nejvyšší stupeň protiepidemických opatření by mohlo podle ministra zdravotnictví Jana Blatného (ANO) nastat nikoliv od pátku 25. prosince, ale až od neděle 27. prosince. Důvodem je podle ministra umožnit lidem, aby se během vánočních svátků setkali s příbuznými.“

Neřekl to sice přímo, ale v momentální situaci, kdy je ČR v „nezvládání“ pandemie nejlepší na světě, to znamená jediné – třetí pilíř důchodové „reformy“ -  chceme, aby se lidé nakazili. Budiž mementem míry rozpadu naší společnosti, že za toto blatantní přiznání fašismu a eugeniky ještě nehoří ohně barikád v ulicích.

U norimberského soudu by se samozřejmě hájili, že „jen dělali svoji práci“, činili, jak si žádal pandemií znavený, usmýkaný a dezinformovaný lid. A mnozí by jim jistě dali za pravdu.

Lze ovšem také konstatovat, že celkový stav společnosti a zejména předchozí vlády, které umetly Babišovi cestičku, jsou do jisté míry odpovědné za vývoj pandemie více než všechna nevzdělanost, ignorantství, sobectví, neochota dodržovat opatření dohromady.

Mimo jiné to různé salónní liberální pravičáctví, pirátská renesance pravostředového centrismu „levice a pravice jsou přežité pojmy“, které (nejen) svým pohrdlivým přehlížením, knížecími odsudky směrem k méně blahobytným spoluobčanům nejen uhnětli Babiše premiérem, Zemana prezidentem, Okamuru předsedou atd., ale také připravili kapitalistickou verzi „obětí komunismu“. Obětem kapitalistického covidu ale asi pomníky už nikdo stavět nebude, protože co se stane za a v režimu, byť jen proklamativně levicovém, je znakem systému, ovšem aktuální globální režim má jiné velké vyprávění. V současném systému se každá jeho negativní funkce buď lživě zarámuje jako nahodilé, zřídkavé, dočasné a bagatelní selhání, nebo jako selhání jednotlivců.

Proto se můžeme dočíst nejrůznější moralitky nad skupinami jenchřipečkářů, antirouškařů, antivaxerů, volání po mediální a jiné gramotnosti, vzdělávání apod., ale málo už volání po snesitelnějších podmínkách pro většinu populace i po socioekonomických reformách, které by alespoň zmírnily nejhorší zdroje frustrací, ponížení, přehlížení a marasmu.

Lidé během lepších časů vychovávaní k egoismu, krátkozrakosti, impulsivitě, tzv. starání se jen o sebe, přepjatému individualismu, na úkor ostatních, na úkor životního prostředí, budoucnosti se v tomto duchu těžko mohou chovat jinak, když jde z tlustých do tenkých. Dodržovat opatření je vesměs vždy spojeno s nějakými osobními náklady, námahou, úsilím, tvrdě odečítaným od vlastní pohody, blahobytu, životní úrovně. Není pak v tomto duchu logické se snažit využívat dodržování opatření ostatních a sám je ignorovat? Každý, kdo brání šíření pandemie, tak činí ku prospěchu všech, je to svým způsobem kombinace vězňova dilematu a tragédie obecní pastviny. Ve výčtu pravidelně zmiňovaných přehmatů, chyb, omylů a zlovůle vlády, zodpovědných úředníků a funkcionářů málo zaznívá prostá skutečnost, že politická i úřední moc udělala vše proto, aby nás naštvala, ale vůbec nic proto, aby nás jakkoli pozitivně motivovala, podpořila a pomohla. V epidemiologii tolik skloňované incentivy, byť třebas jen v podobě 100% nemocenské v karanténě, odměny za testování, skutečná a funkční pomoc ekonomickým subjektům buď chybí úplně, nebo jsou jen formální, čistě jen na oko a odškrtnutý řádek v excelu. A platí tu už dlouhodobá nepřímá úměra, že kdo je „příliš velký padnout“, kdo to potřebuje nejméně (obvykle má nejvíce zdrojů se pomoci aktivně dožadovat), tomu je pomoženo nejvíce, a kdo nejvíce strádá, dostane leda knížecí radu.

I proto jsme svědky lobbistických a jiných nátlakových akcí, petic, za výjimky tomu či onomu, od bohoslužeb až po sportovní závody. Každý takový požadavek je ale přiznáním – ať dodržují, zkrachují, živoří ostatní, já chci výjimku, normálně žít, podnikat, bavit se.

I proto jsme svědky odmítání vakcíny, kterou nejen že nikdo nikomu nevnucuje, jak hystericky šíří zmatkáři, ale  navíc nebude včas ani v dostatečném množství pro ty, kdo o ni stojí. Jen se naočkujte, my si počkáme, jestli vám po ní nenaroste hrb a třetí oko a pak možná, možná, včelku svolíme též.

I proto vysloužilí umělci, „ego-výletníci“ a jiní přihřívači kyslých polévek dobývají zašlou slávu produkcí líbivých nesmyslů, nesplnitelných slibů a plytké jakoby kritiky na všechny strany.

Zdálo by se to beznadějné, zejména pro ty, kteří dovčerejška spali ve svých sociálních bublinách v iluzi tvrdě tlačeném hlavním mediálním proudem, že žijeme v nejlepším z možných světů a v bezprecedentním blahobytu. Nicméně v návaznosti na svoji předchozí úvahu „Hloupnutí pod tlakem moci“ chci konstatovat, že pokud si nevystačíme s Bondyho „filozofema“ - lidi jsou prostě blbí, můžeme to považovat za stav. Stav podmíněný a dočasný, nikoli přirozený, nevyhnutelný a trvalý. Záleží na každém z nás, k čemu se budeme přibližovat, nebo vzdalovat.

 

 

2
Vytisknout
7963

Diskuse

Obsah vydání | 12. 1. 2021