Znamená zvolení Gabriela Boriče v Chile posun k levici v Latinské Americe, nebo jen pokračování antiestablishmentových populistů jako oblíbené volby voličů?

30. 12. 2021 / Fabiano Golgo

 Argumentuje se tím, že pandemie přivedla ekonomiku na mizinu a neúměrně poškodila živobytí chudých, což je většina obyvatel Latinské Ameriky, takže voliči budou hledat stát, který pomůže obyvatelstvu znovu se pozvednout, ale tato analýza možná pomíjí skutečnost, že poslední týdny Boričovy kampaně byly ve znamení zmírnění jeho levicové rétoriky a posunu k populistické anti-establishmentové demagogii.

Borič si v průzkumech nevedl dobře. V prvním kole voleb získal pouze 25 % hlasů. Vítězství měl na dosah krajně pravicový kandidát José Antonio Kast, jehož otec byl za války členem chilské nacistické strany. Právě během čtyř týdnů před druhým a posledním kolem voleb Borič všechny překvapil a získal 55% hlasů, tedy asi o milion více než jeho soupeř.

Změnil své "levicové studentské" oblečení a začal nosit formální zapnuté košile se sakem, ostříhal si vlasy nakrátko a přestal oslovovat davy "soudruzi", pomlčel o větším zdanění bohatých, o pozemkové reformě a zaměřil se na strach - tentýž nástroj krajní pravice. Zatímco Kast opakoval krajně pravicové mantry proti potratům (i v případě ohrožení života matky, plodu bez mozku, obětí znásilnění či těhotenství dítěte), proti imigrantům (v Jižní Americe jsou problémem Venezuelané a Haiťané), proti tzv. genderismu, proti právům transsexuálů, proti homosexuálním sňatkům, proti lidské empatii, Borič nabízel jiné menu děsivých sociálních neduhů, které by nastaly v případě zvolení druhého kandidáta. Za své vítězství vděčí zvýšené účasti žen ve volbách.

Toho bylo dosaženo z velké části tím, že se na post místopředsedkyně dostala Izkia Sichesová. Ve svých 35 letech, tedy ve stejném věku jako Borič, právě měsíc předtím porodila, což jí dávalo legitimitu hájit právo na potrat, kterou Borič mít nemohl. A místo toho, aby dělala kampaň digitálně, jako její partner, křižovala zemi v autobuse s batoletem pod paží na každém kroku, všude se setkávala s lidmi a po cestě propagovala improvizované Hyde Parky. Ve světě, kde je image nejsilnějším poselstvím, se její videa, na nichž má v rukou svou dceru, aby bojovala za lepší budoucnost, dotkla srdcí chilských žen všech věkových kategorií a byla klíčová pro Boričovo vítězství.

Hledat v tom obnovu levice je naivní. Nazývat současné hrdlořezy v čele Ruska, Brazílie, Maďarska a tak dále pravičáky znamená plivat na památku Ayn Randové, Lea Strausse, Carla Schmitta, Johna Adamse, dokonce i Williama F. Buckleyho mladšího. Tito hrdlořezové jsou spíše příbuzní klaunským typům, jako byli Huey Long, Joseph McCarthy, Oswald Mosley, Idi Amin Dada.  

To, čeho jsme svědky, je všeobecné odmítání zavedených institucí všude tam, kde se volby konají demokraticky. Lidé už mají dost starého statu quo a dávají okamžitě šanci komukoli, kdo ztělesňuje opačný postoj vůči tradičnímu způsobu, jak se dělá politika. Běžný lidský instinkt vzpoury proti autoritám (dobře zneužitý Mao Ce-tungem prostřednictvím Kulturní revoluce) se přiklání k hráčům, kteří umějí zneužívat sociálních sítí, jimž se daří o sobě šířit  obraz quijotovského "obyčejného Honzy", který nás přichází zachránit před zloduchy z horních vrstev společnosti.

Když hovoříme o převzetí moci autokraty v posledním desetiletí, máme tendenci mylně to vnímat jako krajně pravicový fenomén, zatímco ve skutečnosti jde o postoj  "my versus oni", který úspěšně uplatňují jak hráči zprava, tak i zleva. Hugo Chávez zahájil své politické představení svým podbízivým populismem, vystupoval jako David, který se chystá bojovat s americkým Goliášem, stylizoval se do nástupce Fidela Castra, dalšího populisty, jehož lži o potřebě násilného komunistického ráje za humny Spojených států dodaly legitimitu systému, který vězní celý ostrov a odsuzuje obyvatelstvo k chudobě a nesvobodě. Daniel Ortega v Nikaragui začínal jako levicový revolucionář a skončil jako Alexandr Lukašenko Latinské Ameriky, který bezostyšně mučí a zabíjí své odpůrce.

Voliči hledají spasitele, vůdce s pevnou pěstí, krále, velkého tátu. Boričovi se podařilo uchlácholit střední třídu svými novými šaty a zároveň se ukázat jako nový, jiný, nepolitický, jako bezpečný protiestablishmentový kandidát.

V posledních pěti letech byli v regionu zvoleni četní socialističtí lídři - Lopez Obrador v Mexiku (2018), Alberto Fernandez v Argentině (2019) a Pedro Castillo v Peru (2021). Castillo se utkal s Keiko Fujimoriovou, dcerou nepopulárního bývalého prezidenta Alberta Fujimoriho. Jeho kampaň se vyznačovala křesťanským fundamentalistickým populistickým programem proti potratům, proti právům transsexuálů a dokonce i proti imigraci z Venezuely. Přestože je levicově orientovaný, jeho křesťanský konzervatismus převažuje. Argentina je tradičně pod vlivem peronismu, což je čistá populistická levice. Obrador je egomaniak podobný Trumpovi bez skutečné ideologie, i když jeho oficiální vlajka je levicová.

Z velké části se právě spojení levice s lidskými právy, zejména menšin, stalo zlomovým bodem, který přivedl tolik voličů po celém světě  naopak k volebním urnám, aby podpořili ty, kdo slibovali, že zachovají pohlaví taková, jaká byla dříve - jen dvě a s předem danými hierarchickými výhodami pro muže - a že udrží mimo svou zemi ty, kdo se liší od většiny.  Tito voliči viní právě levici z narušení tradičních genderových rolí, ačkoli mnohé levicové ikony vůbec nehájí a nerespektují lidská práva.

S příchodem pandemie zařadil  populismus do své anti-establishmentové nabídky blud, že kolektivní odpovědnost a společenské závazky jsou útokem proti osobním svobodám. Domnívat se však, že boj za lidská práva - zejména za práva žen, černochů, uprchlíků, homosexuálů, transsexuálů, chudých a alternativních umělců - je součástí levicových režimů,  to je omyl. Stačí zmínit bašty levičáctví v Latinské Americe: Kubu a Venezuelu, kde jsou zpěváci ve vězení za to, že zpívali protivládní texty, menšiny jsou umlčovány a chudí zůstávají chudými, zatímco vládní aparátčíci získávají pro sebe veškeré bohatství své země.

Tento problém, kdy populismus získává voliče všude, nezmizí, protože očekávání spásy se nikdy nenaplní a spirálovitý cyklus čekání na Mesiáše bude normou. Ovládají nás naše instinkty, strach, emoce, logiku používáme jen k ospravedlnění těchto animálních pudů. Dokud se bude používat ten správný strach, voliči se jimi nechají zlákat.

Krajní pravice přiměla prostý lid, aby se bál konce civilizace díky falešnému novém strachu z levice, z trassexualizace svých dětí.

Po katastrofálním "řízení" pandemie Donaldem Trumpem zvolili Američané nevábného kandidáta nikoli z ideologických důvodů, ale z pudu sebezáchovy.

Očekává se, že brzy přijde Lula zachránit Brazílii před genocidní vládou Jaira Bolsonara, ale tento bývalý levicový brazilský prezident hodlá mít za viceprezidenta svého bývalého nepřítele Geralda Alckmina, pravicového lékaře, který vládl nejbohatšímu brazilskému federativnímu státu São Paulo. Tím chce Lula "trhu" naznačit, že jeho vláda bude pragmatická a bude pro všechny strany, nejen pro levici.

Nevrací se levice, ale jiná varianta populismu, méně nenávistná, více empatická, bez teatrálnosti  Trumpovy skupiny neosvícených despotů. Musíme jen doufat, že z jejich řad nevzejdou noví Ortegové a Madurové. A také, že se to podaří Boričovi, protože pokud se mu to nepodaří, může  na jeho místo přijít nacista.