Od čerta k arciďáblu. Proč si místo lži vybrat ještě větší lež?

7. 2. 2022 / Karel Dolejší

čas čtení 5 minut
  • Když si namísto partnera, na nějž občas nebývá spolehnutí, vyberete jiného, na nějž se dokonce nelze spolehnout vůbec nikdy, nepochybně se řítíte do průšvihu - ať už tohle uděláte v rovině osobních vztahů, nebo na úrovni mezinárodní politiky. 

Během mimořádně studeného jara roku 1999 jsem v nevytopeném panelákovém pokoji sledoval na všech kanálech hysterickou kampaň dovolávající se amerických zpravodajských zdrojů a tvrdící, že v Kosovu "se ztratil milión kosovských Albánců". Poválečné statistiky ukázaly, že během roku bojů v bývalé srbské provincii na všech stranách zahynulo zhruba 15 000 osob.


V roce 2003 nám zase tvrdili, že diktátor Saddám Husajn schovává v Iráku zbraně hromadného ničení. Nikdy se ale nic podstatného nenašlo. Dnes američtí zpravodajci tvrdí, že jejich odhad byl tehdy založen na falešných zprávách, které Bagdád záměrně vypouštěl proto, aby odradil Íránce od případných plánů na invazi. Kdo ví.

V létě loňského roku Joe Biden poučoval novináře po schůzce s Putinem, že prý chování ruského fýrera se "změní". Nad realitu příliš povznesení poradci totiž amerického prezidenta přesvědčili, že může oddělit Rusko od Číny a domluvit se s ním na jakémsi separátním příměří. Téměř všichni kompetentnější pozorovatelé od počátku věděli, že je to vzhledem k dlouho pěstovanému moskevskému eurasianismu naprostý nesmysl, ale Biden zjevně nikoliv.

O něco později Biden ujišťoval americkou veřejnost, že prý stahování z Afghánistánu nepřinese rozhodně žádný další Saigon. Tentokrát ho však i vlastní zpravodajské služby i vojáci varovali, že se věci mají dosti odlišně. Viděli jsme to pak během katastrofy na konci prázdnin a během podzimu.

Když dojde na veřejná prohlášení amerických politických představitelů, bohužel se stává ne úplně zřídka, že buď neodpovídají stavu světa, nebo jsou dokonce záměrně nafouknutá a v podstatě lživá (jako v případě nekritického převzetí propagandy kosovskoalbánské teroristické organizace UCK).

To je samo o sobě politováníhodné, protože to velmi snižuje spolehlivost Američanů jako spojenců a mezinárodních partnerů. Kdyby například Bidena "geniální" poradci v Blinkenově úřadě nepřesvědčili, že může Putina "pacifikovat" letním summitem, dost možná bychom teď ani neprožívali nové ukrajinské drama. Kreml si neopodstatněnou americkou vstřícnost opět vyložil jako slabost a ochotu v Evropě bez jakýchkoliv předběžných podmínek ustoupit.

Nicméně ještě zajímavější a krkolomnější je "argumentační" operace, kterou sledujeme u mnoha "antiimperialistů" a která se stala za posledním zhruba devět let svého druhu provařeným standardem.

Aniž je to vždy naplno řečeno, logika argumentace je takováto: "Protože se Američanům (občas) nedá věřit, musíme se domluvit s Ruskem".

Potíž ovšem spočívá ve faktu, že zatímco bych si soukromě při vynaložení jistého úsilí sestavil seznam možná desítek nesmyslných a nespolehlivých amerických prohlášení vydaných od zániku SSSR, ruská věrchuška záměrně lže nepřetržitě, den za dnem, od rána do večera - a od přechodu ke čtyřiadvacetihodinovému zpravodajskému cyklu vlastně také od večera do rána.

Jako je v určitém sociálním prostředí folklórem na každého "nenašince" to přinejmenším zkusit se lží nebo podvůdkem, také gangsteři v čele ruského ulusu záměrně a nepřetržitě lžou - protože možnost beztrestně lhát je v Rusku považována za podobnou součást veřejně vystavovaných odznaků moci, jako ve středověku královská koruna či hermelín.

Ruské elity tvrdily v roce 1994 v Budapešťském memorandu, že se zavazují garantovat územní integritu Ukrajiny bez dalších podmínek; počátkem roku 2014 se zapřísahaly, že se nechystají napadnout Ukrajinu; potom, že nemají žádné vojáky na okupovaném Krymu; že nejsou vojensky angažovány v donbaských "republikách"; a nyní veřejně prohlašují, že nechystají novou invazi, ačkoliv do týdne bude v ukrajinském pohraničí soustředěno 58 % všech aktuálně bojeschopných pozemních jednotek ruské armády.

Musíte být buď zcela neinformovaní, zaslepení nebo neuvěřitelně zaujatí ve prospěch ruského imperialismu, abyste po zkušenostech z posledních let věřili jakémukoliv deklarovanému "dobrému" záměru neoimperiální Moskvy. A musíte mít také velmi malou úctu k intelektu publika, pokud jste ochotni veřejně tvrdit, že pokud "Američané lžou", musíme se prý spolehnout na Rusy, kteří lžou stokrát víc a ještě si na tom samolibě zakládají.

I kdyby se západním Putinversteherům nakonec podařilo najít způsob, jak se teď vyhnout válce, na niž se Kreml ze všech sil připravuje, byl by to stále jen začátek dalších a mnohem vážnějších problémů, které v příštích letech Evropu kvůli ruské agresi čekají.

A to úplně poslední, na co lze kdykoliv spoléhat, jsou libovolné veřejně přednesené nebo podepsané záruky ruské strany, které by v případě jejich porušení nebylo možno ekonomickým nátlakem nebo vojenskou silou účinně vynutit.

Na veliký rozdíl od let 1999 nebo 2003 dnes stále ještě čekám na skutečné mírové aktivisty, kteří by měli odvahu vyjít do ulic - ale namísto komunistického vykřikování proti chabé a opožděné pomoci pro oběť konečně označili skutečného agresora.

0
Vytisknout
8419

Diskuse

Obsah vydání | 10. 2. 2022