A co děla? Mají zas co žrát; ruskou mobilizaci neradno podceňovat, ale může přivést nečekané posily i Ukrajincům

27. 9. 2022 / Ivan Větvička

čas čtení 6 minut
Foto: Chřtán drážkované hlavně ruského samohybného minometu 2S34 Chosta, který ukořistili Uklrajinci. (foto Ivan Větvička)


Putinově armádě se na Ukrajině nedaří, a proto byla v Rusku vyhlášena mobilizace – prý částečná, má být odvedeno „jenom“ 300 000 mužů přiměřeného věku, pokud možno s bojovými zkušenostmi. Ale čert věř Kremlu, vypadá to, že verbíři navlékají do zeleného kohokoli, koho dokážou chytit, a v duchu nejhorších ruských tradic se zaměřují především na etnické menšiny. (Více o tom ZDE) Brzy možná také zjistíme, že odvedenců jsou ve skutečnosti třeba miliony.

 Má pro ně Rusko dostatek kvalitních zbraní a výstroje? Ne. Ale starý samopal se najde a nějaká uniforma možná také. (Co na tom, že je letní a utkaná z kopřivových vláken.) Dokáže je armáda nakrmit? To snad nikdo nepředpokládá, ale člověk toho vydrží hodně, zvlášť, pokud to je cizí kluk.

Pohár utrpení vojáka doplní po okraj kromě šikany také lampasáci, jejichž duše je většinou plochá jako step. Strázně vojínů přeletí jako orel, z přídělů pro jednotku (pokud nějaké dorazí) se nasytí jako sup a před pozorností vyšších šarží se odplíží jako had; potrestá vojáčka za rezavý samopal. A že už ho v žalostném stavu nafasoval? Pár dnů v díře za podvratné řeči navíc! Podmínky v ruské i sovětské armádě byly vždy otřesné, a to včetně slavných let druhé světové války. Tehdy měli vojáci alesoň jasný důvod, proč bojují. Putin jim dnes nedal ani to.

Ukrajinci by se proto měli připravit na vyšší počty zběhů a měli by nastavit příznivé podmínky pro vznik zvláštních jednotek, do nichž by se mohli hlásit dobrovolníci, kteří se budou chtít postavit Putinově armádě podobně, jako se kdysi obrátily československé legie proti Rakousko-Uhersku. Mohou bojovat za svobodné Rusko, nebo ve jménu vykořisťovaných regionů proti Kremlu.

Mějme na paměti, že například mnoho etnických Rusů ze Sibiře, kde nyní probíhají nevybíravé odvody, se pokládá především za Sibiřany (Sibirjaky). Jsou svobodomyslnější a sebevědomější, než „mužici“ z odlesněných částí Ruské federace a v Kremlu (i v celé Moskvě) vidí pouze klubko pijavic. Proč by měli bojovat za bývalého donašeče Putina? Ještě silnější důvod zběhnout budou mít (nyní rovněž masivně odvádění) krymští Tataři, kteří by po boku Ukrajinců bojovali za osvobození svého domova od ruských okupantů.

Navzdory výše uvedenému bychom ale neměli význam ruské mobilizace podceňovat. Zběhů z ruské armády bude oproti celkové mase nevelká menšina. Vždyť i našich legionářů byla za první světové války jenom hrstka a většina Čechoslováků bojovala za císaře pána řádně a někteří dokonce chrabře, ačkoli byli do bláta zákopů vrženi proti své vůli.

Nespoléhejme ani na to, že ochotu ruských branců bojovat oslabí údajné slovanské bratrství s Ukrajinci. Za druhé světové války během chvilky vyprchalo i mezi Rusy a Slováky. Svědectví o tom přinesl muž, který mi převyprávěl vzpomínky svého otce odvedeného na východním Slovensku na vojnu koncem třicátých let. Po splnění základní vojenské služby byl zařazen do jednotek, které vyslal Slovenský štát do Sovětského svazu v rámci operace Barbarosa:

Ukrajinou jsme mašírovali, aniž bychom narazili na vážnější odpor. Zastavili jsme se až v podhůří Kavkazu, kde jsme se museli zakopat. Byli jsme na jedné straně údolí, Rusové na druhé. Dole tekl potok, kam obě strany chodily pro vodu. Když Rusové zjistili, že nejsme Němci, chovali se přátelsky. Kouřili jsme spolu, povídali si. Ale stačil jediný náhodný výstřel nad námi a každý běžel ke svým. Za chvilku lítaly ruce a nohy. Jednou jsem byl na hlídce. Na ruské straně někdo naslepo vypálil dávku z kulometu. Zvedl jsem lopatku nad zákop a zamával, jako že vedle. Zaměřili na mě minometnou palbu. Já přežil, ale nejlepšího kamaráda vedle mě to roztrhalo na kusy. Kvůli mé blbosti umřelo dost kluků. Chtěl jsem se za to Rusům pomstít a zabíjet. Už nikdy jsem k potoku kouřit nešel.“

Podobně snadno vznikne nepřátelství mezi ruskými odvedenci a ukrajinskými vojáky. Většina bude bojovat, co jim budou síly stačit, klidně i s ohnilým samopalem.

Připravme se na to, že pokud v nejbližší době nějak mazaně nezlomíme vůli ruského velení pokračovat ve válce, bude Ukrajina za pár týdnů k boji s posílenou ruskou armádou potřebovat enormní množství munice. Vždyť na zabití jednoho vojáka za první světové války bylo zapotřebí průměrně 3000 kg výbušnin. Nyní to bude díky přesněji vedené palbě nepochybně méně, přesto mohou být Ukrajinci brzy „na suchu“, i kdyby jim Západ poskytl vše, co má ve skladech. Vysoce přesné zbraně západní provenience na tom mnoho nezmění, protože jich Ukrajincům dáváme málo, musejí je šetřit pro nasazení proti cílům s nejvyšší prioritou a nemohou riskovat jejich ztrátu při běžných frontových bojích proti druhořadým jednotkám. Letadla si necháváme pro sebe. Statisíce (nebo miliony?) ruských záložníků a to, co zbylo z původní dvousettisícové invazní armády, proto musí vyhnat především obyčejná pěchota, tanky a nenasytné „hloupé“ dělostřelectvo.

Veškerý použitelný průmysl Západu musí být okamžitě převeden do válečného režimu a musí začít chrlit vše, co Ukrajinci potřebují, jinak se může stát, že Rusové dosáhnou úspěchů i s muzeální výzbrojí a deprimovanými vojáky. Pokud nedokážeme být chytří, budeme muset být velmi pracovití.

1
Vytisknout
3640

Diskuse

Obsah vydání | 29. 9. 2022