Pravicová Evropa už tu zůstane

12. 6. 2024

První výsledky voleb do Evropského parlamentu mohou ukazovat na definitivní příchod. Napříč kontinentem, a zejména v některých z jeho největších zemí, dosáhly krajně pravicové strany silných nebo rekordních výsledků. Jejich zisky nejsou vstupenkou k moci – koalice evropských středopravicových stran zůstává největší skupinou v parlamentu a může spolupracovat s hlavním proudem levého středu – ale zdůrazňují hlubší trend. Evropská unie, dlouho oslavovaná jako postnárodní bašta liberálních hodnot, je nejen pohostinná k neliberálnímu nacionalismu, ale možná i tavícím kotlem pro novou éru pravicové politiky na Západě.

Hlasování je chmurným čtením pro stoupence centrismu, jako je francouzský prezident Emmanuel Macron a německý kancléř Olaf Scholz. Sociální demokraté měli podle průzkumů veřejného mínění skončit na třetím místě za svými hlavními středopravicovými rivaly a krajně pravicovou stranou Alternativa pro Německo (AfD). Prvně jmenovaný byl svědkem toho, jak jeho stranu porazila vůdkyně krajní pravice Marine Le Pen, což bylo tak strašné, že Macron rozpustil francouzské Národní shromáždění a naplánoval předčasné parlamentní volby. Jejich nesnáze se odrážejí i na druhé straně Atlantiku, kde prezident Biden svádí tvrdou bitvu proti trumpistickému hnutí, které se výslovně považuje za spojence protiimigračních a "anti-woke" stran evropské krajní pravice.

"Téměř před deseti lety bylo zemětřesení po brexitu na jaře 2016, kdy voliči ve Spojeném království hlasovali pro odchod z Evropské unie, první známkou globálního trendu směrem ke konzervativnímu nacionalismu," napsal Nicholas Vinocour z Politico. "Při zpětném pohledu se zdá být jasné, že toto hnutí bylo součástí toho, co pohánělo Donalda Trumpa k překvapivému úspěchu nad demokratkou Hillary Rodham Clintonovou v amerických prezidentských volbách ve stejném roce."

Jistěže, Evropský parlament není nejdůležitější institucí kontinentu. Parlament není tak mocný jako ostatní složky EU, i když pomáhá určovat agendu bloku. "Nemůže přímo iniciovat zákony, ale může je vetovat a utvářet a je zodpovědný za schvalování rozpočtu EU, což mu dává určitou pravomoc určovat agendu," vysvětlili mí kolegové. "Poslanci parlamentu hráli v uplynulém roce klíčovou roli při vyjednávání přelomových předpisů EU o umělé inteligenci. Parlament má také poslední slovo při výběru předsedy Evropské komise, což je pravděpodobně nejmocnější funkce."

Očekává se, že Ursula von der Leyen, středopravicová německá politička, která tuto funkci zastávala posledních pět let, bude usilovat o druhé funkční období. Tentokrát se může pokusit spolehnout na podporu některých evropských krajně pravicových vůdců – konkrétně italské premiérky Giorgie Meloni, která si proklestila cestu z okrajového neznáma do evropského mainstreamu efektivněji než kterýkoli jiný nacionalistický lídr v západní Evropě.

Analytici vidí ve vzestupu Meloni vzor toho, jak se krajní pravice může dostat k moci: V Itálii byl středopravicový okraj vyprázdněn a neukázal se jako žádná překážka pro stranu, jejíž původ sahá přímo k neofašismu po 2. světové válce. V jejím úspěchu však také vidí ilustraci limitů schopnosti krajní pravice pro kolektivní mobilizaci: Meloni si udržuje odstup od údajných souputníků, jako je Le Pen, která se na oplátku vyhýbá svým krajně radikálním protějškům v německé straně AfD.

Přesto se zdá, že evropská politika směřuje k tomu, na čem se tyto strany obecně shodují: K otázce skepse vůči agresivní klimatické politice EU a ještě silněji v otázce migrace. "Různé krajně pravicové strany napříč Evropou mají společný postoj k identitě, imigraci a islámu, a to je také místo, kde se stále více sbližují s pravým středem," řekl mi Hans Kundnani, hostující člen Remarqueova institutu na Newyorské univerzitě.

"Novým mocenským centrem nebude ani tak krajní pravice," poznamenal nizozemský politolog Cas Mudde, ale krajní pravice středopravicového bloku Ursuly von der Leyen, která se chopí tlaků vyvíjených Meloni a dalšími, aby "posunula své tradiční koaliční partnery více doprava, zejména v otázkách, jako je životní prostředí, pohlaví a sexualita a samozřejmě imigrace."

Bez ohledu na otevřené vnitřní hranice schengenského prostoru Evropská unie usilovně pracuje na posílení svých vnějších bariér pro migranty žádající o azyl. Na základě ročního vyšetřování s konsorciem sdělovacích prostředků moji kolegové nedávno podrobně popsali, jak Evropská unie a jednotlivé evropské vlády podporují a financují severoafrické státy, které zadržují desítky tisíc migrantů a některé z nich opouštějí v odlehlých oblastech saharské pouště.

"Uprchlická politika EU je mnohem trumpovštější, než si lidé uvědomují," řekl mi Kundnani a dodal, že otevřeně pravicová Evropská unie "se nebude příliš lišit od té současné".

Kundnani, který je také autorem knihy "Eurobělošství: Kultura, impérium a rasa v evropském projektu", tvrdí, že současná doba odhaluje "mýtus kosmopolitismu", který dlouho obklopoval diskuse o Evropské unii a jejích idealistických liberálních technokratech v Bruselu. Někteří evangelisté evropského projektu viděli v jeho fungování první krok ke světu bez hranic, ale politická realita kontinentu vypráví poněkud jiný příběh.

"EU je politickou formou regionalismu stejným způsobem, jako je národní stát politickou formou nacionalismu," tvrdí Kundnani. "Když říkáte, že jste Evropan, neříkáte, že jste světoobčan."

Přední politici se potýkají s pesimismem, který je neodmyslitelně spjat s tím, jak krajní pravice formuluje, co to může znamenat být Evropanem. "V našich společnostech panuje nepřiměřený pocit zklamání," řekl deníku New York Times Thomas Bagger, státní tajemník německého ministerstva zahraničí. "Ztratili jsme důvěru, že jsme pochopili dlouhý oblouk dějin a že se ohýbá směrem k demokracii. Rusko ztratilo představu o budoucnosti a Putin se obrátil k minulosti. Hrozí nám, že spadneme do stejné pasti."

Zdroj v angličtině: ZDE