Zbožnost justičních vrahů z Prahy konce 17. století

20. 7. 2024 / Boris Cvek

„Jezuitský páter Eder tvrdil, že Lazarovi pomohli z pekla přivolaní čerti. Ani po smrti Abeles (BC: Lazar Abeles, otec toho chlapce) trestu neušel, jeho mrtvole bylo vyrváno srdce a bylo mu „omláceno o hubu“. Následně bylo tělo rozčtvrceno a spáleno.“

Jenže pak se „vyšetřování zaměřilo na vzdáleného příbuzného, devatenáctiletého Löbla Kurtzhandla.

„Kromě Leiny výpovědi (BC: macecha chlapce, při její výpovědi byl přítomen kat) neexistovalo vůbec nic, proč by měl být se Šimonovou smrtí spojován. Jenže se hodil úřadům i jezuitům – jako ten, kdo by mohl být poprvaven coby viník, a také jako židovský kajícník, který veřejně přijal křest. O jeho osudu rozhodla silná potřeba veřejně triumfovat, snad i pocit, že je to v zájmu dobra. Byl proto opakovaně mučen (BC: ve zbožných dobách se mučilo běžně a dobro a mučení se vzájemně nevylučovaly), ale zřejmě byl velmi silné nátury a odmítal se přiznat. Nakonec byl Kurtzhandl odsouzen k smrti provedené tak, že mu byly postupně drceny kosti od nohou až k hrdlu, načež jeho tělo bylo vpleteno do kola a vztyčeno do vzduchu.

K exekuci bylo přistoupeno 16. října 1694, dávno po Šimonově smrti. Kurtzhandl, oslabený mnohaměsíčním vězněním a mučením, celou proceduru absolvoval, ačkoli na něj kněz křičel (BC: jistě velmi zbožný kněz), ať se přizná a přijme křest – čímž by též zkrátil své utrpení (BC: oni ho vlastně chtěli zachránit pro věčný život, tak dobří byli). Löbl prosil Boha o odpuštění hříchů, ale nic víc.

Podle dodatečného líčení se Kurtzhandl těsně před smrtí přece jen přiznal a o křest požádal, avšak v té chvíli by už podle závěrů německé badatelky Marie Vachenauerové měl dýchací cesty zaplavené krví. Po celou dobu mučení měl hlavu zvrácenou dozadu a nemohl mluvit. Když později vznikly o jeho křtu spory, kat nemohl svědčit, protože byl svým výkonem tak vyčerpán, že musel ulehnout nemocen do postele.“

Fingerland na konci článku – jeho větší část se zabývá dalšími životem těchto událostí v katolické zbožnosti namířené proti židům, kdy byl onen malý chlapec uctívaný téměř jako světec – podle mě velmi správně ukazuje na případ z Francie z roku cca 1760, kdy došlo k umučení hugenotského kupce za to, že údajně zavraždil svého syna, aby mu zabránil konverzi ke katolicismu. Z toho pak udělal aféru Voltaire. Fingerland se ale, myslím, mýlí, když to chápe jako Voltairovo tažení proti církvi. Tohle bylo tažení proti světské soudní moci, proti tzv. parlamentům. Ale výmluvné je to dosti. Máme tu zbožné jezuity a jejich dílo a církví nenáviděného a zakazovaného Voltaira a jeho dílo. Na čí straně by asi byl Kristus?

K tomu bych připojil ještě poznámku o tom, že podle Johna Boswella v jeho slavné knize o postojích k homosexuálním vztahům ve středověku (Christianity, Social Tolerance, and Homosexuality – původně vyšla v roce 1985, nové vydání je z roku 2015, The University of Chicago Press) byla středověká společnost v 11. a 12. století k židům, homosexuálním vztahům, ženám, heretikům, poskytovatelům úvěrů na úrok celkem tolerantní. V té době mezi vzdělanými otevřeně existovala homosexuální subkultura a nebylo divné, když biskup ve Francii měl otevřeně milence. Všechno se to začalo dramaticky měnit ve 13. století a nejhorší nenávist je ještě mladší. Kolem roku 1420 začínají první čarodějnické procesy, jejichž běsnění vrcholí v 17. století.

V roce 1300 je homosexuálně orientovaná literatura pryč. První zákony proti homosexuálním vztahům v Itálii jsou 1262 (Siena) a 1265 (Bologna). V roce 1173 se objevuje první legenda, v Anglii, o rituální vraždě křesťanského dítěte židy (ta bude v českých zemích živa ještě na konci 19. století za hilsneriády). Čtvrtý lateránský koncil v roce 1215 zakazuje židům zastávat veřejné funkce a nutí je nosit veřejně označení, ukazující na to, že jsou židé. V roce 1290 jsou židé vyhnáni z Anglie. V roce 1311 koncil ve Vienne deklaroval, že kdokoli, kdo tvrdí, že půjčovat na úrok není hříšné, je heretik a má být předán inkvizici. Tzv. středověká inkvizice, spíše mírnější než ta moderní, začíná ve Francii ve 12. století. Křížová výprava proti albigenským proběhla 1209-1229.

Na otázku, co se vlastně v tom 13. století a dále stalo, že to tak strašně dopadlo – ony ty následky jsou hlavně pozdější, celý ten proces posedlostí nenávistí trval po staletí – nemá Boswell jasnou odpověď. Odhaduje brutalizující vliv křížových výprav, tendence ke koncentraci moci a uniformitě, potřebu vyrovnat se s vyšší kulturou a mocí muslimské civilizace, která byla postupně stále více líčena jako svět predátorských homosexuálů znásilňujících kněze, mnichy, děti.