„Všechno v pořádku“, k tomu smutný a unavený úsměv. Reakce Ukrajinců nasazených ve válce na otázku „jak to jde“. Ne že by neměli na co si stěžovat, ale nemají to v povaze. Drony, auta a komunikační elektroniku. Jejich odpověď na to, co potřebují nejvíc. Ideálně přímo jednotkám na frontu.
Je to moje šestá cesta do Ukrajiny během posledních dvou let. O Velikonocích 2024 jsem díky Adamovi Syberovi poprvé vyrazil do Charkova na konferenci a vzal sebou režiséra Robina Kvapila. Film Velký vlastenecký výlet, který Robin později natočil, byl významně ovlivněn právě touto cestou, která pro mě byla objevná. Získávat informace o válce v Ukrajině z médií a z míst, která jsou válkou přímo zasažena, je i v digitální éře obrovský rozdíl. Každá cesta přinesla nové pohledy a novou zkušenost. Nejen kvůli měnící se situaci, ale i díky prohlubujícímu se pochopení reálií. Všechny cesty do Ukrajiny takové byly. A ta poslední měla v tomto směru zřejmě největší význam.
VII.
Ředitel školy a jeho žena znovu děkují a přejí nám „ščaslivo“. Jedeme za bábuškou. Na trase do její vesnice máme nad sebou na hlavní cestě sítě, v určitém okamžiku je ale musíme opustit. Mac to bere jako příležitost nasadit evakuační tempo, letíme po děravé asfaltové cestičce dobrých 150 za hodinu. Před samotnou vesnicí nás zatáčky a terén nutí zpomalit na nějakých 20. Člověk má najednou pocit ohrožení. V tomto prostředí je to s vnímáním rychlé a pomalé jízdy určitě jinak.
Vjíždíme do vesnice, je kompletně rozjebaná. Doslova každý dům nese stopy destrukce, většinou větší než menší. V troskách vesnice přesto žijí lidé, občas je někdo vidět venku. Míjíme školu, Mac se ptá, jestli se chceme s Denisou podívat dovnitř. Škola je kompletně zničená. Projdeme vnitřek a jdeme se podívat ven. Mac jde po vyšlapané stezce dozadu a občas sebere nějakou střepinu. Ukazuje nám za nevysoký horizont, tady v těch místech zemřel český dobrovolník Michal, když odsud ukrajinská armáda vytlačovala okupanty. Ví o tom málokdo a málokdo sem přijde. Až pojedeme příště, navrhuje Mac, dovezeme sem pomník. Koukám pod nohy, kde není asfalt, není zcela vyloučeno, že tam je zapomenutá nějaká kazetová munice nebo miny. Jak tady ti lidé mohou žít.
V dálce to hřmí, obvyklá zvuková kulisa těchto míst. Terénní pickup je jak vábnička a Mac by o něj nerad přišel. Nasedáme a jedeme pár set metrů k bábušce. Říct, že jedeme vesnicí, by bylo velmi nepřesné. Jedeme ruinami toho, co dřív bývala živá obec a co dnes vypadá jako sídliště duchů s pár lidskými sousedy. Jsou mezi nimi i děti. Připadá mi to krajně neuvěřitelné, ale vidím to na vlastní oči.
Bábuška žije ve starém stavení malých rozměrů a chatrného vzhledu. Místo skel jsou v místech, kde byla okna, jen provizorní výplně. Na nová okenní skla bábuška nemá peníze. Mac by je sice rád pořídil ze sbírky, ale nemá kdo udělat asymetrické rámy a přijet je zasadit. Dostat sem řemeslníky je stále větší potíž. Skla přišla vniveč během okupace v roce 2022, kdy byl domek několik měsíců prázdný. Mac se s bábuškou seznámil tak, že jel kolem, ona stála před domem u javelinu (rakety) zapíchnutého do země a když zastavil, zeptala se, jestli by s tím neuměl něco udělat.
Na rozbahněném dvorku je polorozpadlý hospodářský přístěnek, kočka v kotci a pes na řetězu, který sice štěká, ale který ve skutečnosti touží po nějaké společnosti a po něčem k snědku. Klepeme na dveře, ale bábuška zejvně neslyší. Přichází po několika minutách, když se Mac pokouší dobýt se dovnitř z druhé strany. Stará žena kouká na mě s Denisou se zjevnou nedůvěrou a obavou, než se ale nadechneme k nějaké snaze o vysvětlení, u dveří se zjeví Mac. Stará paní se k němu vrhá a objímá ho se slovy „synček, synček“. Dvoumetrovému Macovi dosahuje zhruba po prsa, je to jako kdyby ho vítalo dítě v převleku za stařenku. Je to jedna z těch scén, na které když si vzpomenete i po dlouhé době, vžene vám zaručeně slzy do očí.
Jdeme dovnitř. Mac nejprve přendavá nákup do lednice a informuje bábušku svým roztomilým česko - ukrajinským suržikem (suržik je nářečí) o tom, co jsme dovezli. Bábuška je za to moc ráda, ostatně lednice je skoro prázdná. Mezitím nám uvaří kávu a sedneme si v obýváku. Mac je podroben milému výslechu, proč že se tak dlouho neukázal. Kontruje tím, že tu byl přece zhruba před měsícem a že nezapomene nikdy, když jede na východ. Bábuška se smiřuje se skutečností a s nadějí zkouší otevřít téma brikety. Brikety niet, říká Mac, zkoušeli jsme na různých místech v Charkově, ale neúspěšně. Většinou jsou rychle vyprodané, když se někde objeví. Bábuška říká, že prý v Izjumu teď jsou, což Macovi nedá a ptá se, proč dcera nekoupila a nepřivezla, když jsou? Bábuška na to zjevně nechce reagovat. Má dceru nedaleko, ale brikety vozí Mac.
Bábuška krásně zpívá ukrajinské lidovky. Byla třicet dva let součástí místního sboru, hlas má pořád pevný, kdy se dá do zpěvu a umí to náležitě podat. Po pěti minutách končí a směje se, že když zpívá, tak ji pak všechno bolí. Znělo to tak, že ji všechno bolí fyzicky i obrazně. Je tu sama už roky, manžel zemřel. S láskou vzpomíná na to, jak ho jednou táhla úplně opilého z traktoru přímo do postele. Jednoduchý život to nebyl a těžký zůstane až do konce. Nad chalupou staré paní každou noc létají drony, ale ona už nikam nechce.
Jedeme dál, rádi bychom dorazili do Slavjansku ještě za světla. Přemýšlím, jestli Mac více touží překonat rychlostní rekord v letu nad rozbitou ukrajinskou okreskou, nebo jestli se vážně obává útoku dronů. Ukazuje se, že je v tom kus obojího. Vraky shořelých aut válející se tu a tam u cesty jsou poměrně dobrým důkazem, že ruské drony tu lítají. Je to takové ukrajinské „dopravní značení“ namísto výstražného trojúhelníku s obrázkem dronu. Přemýšlím o tom a do toho si vedle mě Mac cynicky stěžuje, že až skončí válka, už se takhle nikdy neprojede.
Do Slavjansku přijíždíme se soumrakem, nejvíce nebezpečný úsek na spojnici mezi Slavjanskem a Izjumem dává Mac za 20 minut a pokud nepřekonal rekord, překonal určitě běžnou letovou rychlost dronů. Na smluveném místě už je velitel Michal a jeho spolubojovníci z jednotky Runy, dnes už poměrně legendární ukrajinské bojovnice. Dáme kafe ve „vijskovim“ (army shopu), krátce se potkáme s Gibonem, jiným českým dobrovolníkem a jedeme společně s jednotkou do Kramatorsku, kde má jednotka své „detašované pracoviště“. Je tma takže vím houby, kam jedeme, nicméně přepínáme mobily do letového režimu, i když máme ukrajinské sim karty a měli bychom tak být v zásadě „neviditelní“. Fronta je fakt blízko.
Pokračování série zase zítra. Zde jsou ale ještě důležité informace o tom, jak smysluplně pomáhat ukrajinským obráncům.
Co má a nemá z hlediska pomoci smysl:
Auta a další pomoc by se měla doručovat přímo k k účastníkům bojové divize (UBD), ne na brigádu. Viděl jsem, jak důležité je, když Mac doručí pomoc přímo vojákům, které zná, zná jejich bojovou situaci, jejich potřeby a má přehled o tom, co se s pomocí děje. Nejde o nedůvěru ukrajinskému velení, ale shora se vždy jeví situace jinak, než jak to vnímají kombatanti. Za mě dává největší smysl podporovat právě je.
Monitorovací drony jsou významná technologická pomoc, která zachraňuje životy a snižují potřebu vojáků na bráněném území. S monitorovacími drony je možné ve 30 lidech na km2 kontrolovat a bránit to, k čemu bylo na začátku války potřeba 500 vojáků.
Spousta věcí se dá pořídit v Ukrajině, třeba IFAK (vojenská lékárnička vybavená tím, co vojáci skutečně potřebují, v potřebné kvalitě). Stejně tak munici je lepší pořizovat přímo zde. Granule pro žirafy, majonéza a jíška se dají koupit přímo v Ukrajině, vozit takové věci je mrháním prostředků, času a energie.
Nejezděte sami, pokud nemáte navázané vztyhy s ukrajinskou stranou a vaše pomoc je spíše menší či symbolická. Je blbost naložit jedno osobní auto a s pocitem hrdinství vyrazit do Ukrajiny. Levněji to zvládne ukrajinská Nová pošta nebo některý ze zavedených projektů zaměřujících se na pomoc, které v Česku působí. Ušetřené peníze je možné použít na pomoc, která se skutečně dostane na frontu a do těch správných rukou.
Pokud přispíváte, ověřte si, že daný projekt, kampaň či organizace mají dlouhodobě své lidi na místech, kam pomoc směřuje. Nestačí, aby organizace tvrdila, že je v Ukrajině nebo ve styku s Ukrajinci. Důležitý je fyzický „blockchain“, tzn. pomoc směřuje jasně zdokumentovaným způsobem přímo na místa určení, konkrétním lidem v armádě, v nemocnicích, dobrovolnických organizacích, které působí na konkrétních místech a je zdokumentováno také to, jak s pomocí nakládají. Tak to dělá Mac v případě pomoci armádě a Operace Kyseláč s humanitární pomocí.
Pamatujte na proměnlivost potřeby pomoci. Ne každá pomoc z Česka je kvalitní (např. vojenské lékárničky). Dobré je pomáhat přes organizace, které mají dlouhodobě své lidi zapojené v pomoc přímo u fronty, ať už dělají „humanitárku“, nebo pomáhají armádě, jako třeba Mac. Takové organizace a iniciativy mají možnost reagovat na změny a změněné potřeby.
Pokud chcete pomáhat vojákům, podpořte prosím Maca v jeho pravidelné sbírce:
Pokud máte něco proti zbraním nebo chcete z jiných důvodů raději pomáhat civilistům (podporovat humanitárku), doporučuju Operaci Kyseláč:
Diskuse