Zúčtování ohledně případu Jasona Ardaye

24. 8. 2026

 

Kdyby měla konvice na čaj stejné bezpečnostní hodnocení jako britský tisk, byl by její prodej zakázán. Není to jen potenciální smrtící past. Je to skutečná smrtící past. To nám tento příběh říká.

Co však stále nedokážeme přiznat, je míra, do jaké to Jason Arday již věděl. Věděl přesně, jak jsou černošští akademici terčem útoků; nejenže to chápal jako „příručku“, ale sám se podílel na literatuře, která se tím zabývá. Byl to stejný proces vedený ve zlém úmyslu, který vedl k tomu, že Claudine Gayová, první černoška v pozici rektorky Harvardu, byla donucena opustit svůj post. Nebyla však ojedinělým příkladem, a když byl Arday požádán, aby přednesl prestižní  přednášku, zvolil si právě toto téma a nazval ji „Wanted Dead or Alive: the Playbook“ (Hledán mrtvý nebo živý: Jak to dělají).

Název a téma této přednášky se objevují přímo v úvodu článku deníku Guardian, který znamenal důležitý zlom v celé kauze. Den jeho zveřejnění, 1. srpna, znamenal okamžik, kdy se tento příběh vymanil z pravicové „ozvěny“, kterou Arday dokázal racionálně vysvětlit a odmítnout, a přeskočil do širší mediální sféry.

Už to nebyl pravicový hon na čarodějnice motivovaný rasismem. Nyní to byla všeobecná rvačka a tento odhalující článek, který šel nad rámec obvinění z plagiátorství a zkoumal podrobnosti o jeho osobním životě, tento okamžik symbolizoval.

Ardayův přítel Kehinde Andrews uvedl, že se Ardaye na začátku zeptal, jak dlouho podle něj budou mediální útoky trvat, a ten odpověděl, že dva dny, maximálně tři. V době zveřejnění článku to už bylo sedm dní, den poté, co jeho přítel, profesor Simon Baron-Cohen, přední světový odborník na autismus, prohlásil, že ho považuje za osobu s rizikem sebevraždy.

Arday měl v hlavě jasnou představu, kam to povede. Věděl, co je v sázce, jaká bude daň, jaké budou následky a jaké jsou možné cesty.

Před lety jsem napsala článek o sérii sebevražd teenagerů v Bridgendu ve Walesu a při tom jsem se hodně naučila o nákaze sebevraždami, což mě nikdy neopustilo.

Jedná se o silný, špatně pochopený přenosný jev, který boří hranice času i prostoru. Přenáší se napříč generacemi i kontinenty. Je to myšlenka, svolení, téměř algoritmická cesta. Mozek Jasona Ardaye touto cestou již prošel. Byla to skutečnost uvedená v odborné literatuře, kterou citoval a opatřil poznámkou pod čarou. Již si zmapoval únikovou cestu, kterou se vydali jiní v jeho situaci.

Celý tento příběh je o hanbě. A možná to, kde se nacházíte ve svém chápání hanby, odráží i váš vlastní vztah k ní – k té nejlidštější emoci ze všech. Protože jsme všichni byli přihlížejícími při hanobení Jasona Ardaye. Všichni jsme v přímém přenosu sledovali, jak byl zesměšňován, výsměšně kritizován a podkopáván převážně bělošským akademickým a mediálním establishmentem ze střední třídy, z nichž mnozí pocházejí z generací privilegovaných lidí s privátním vzděláním. Byl to černošský profesor z dělnické třídy, jehož raný život byl poznamenán akademickými neúspěchy a kognitivními obtížemi, a kterému bylo opakovaně a bez výjimky, bez jakéhokoli odporu z jakékoli strany, vtloukáno do hlavy, že není akademicky ani intelektuálně dost dobrý.

V posledních několika dnech konečně vyšlo najevo mnoho nových informací, včetně této , kterou jsem včera ráno zveřejnila na BlueSky a jejíž autorem je profesor Jason Stanley. Poukazuje na to, že akademická sféra disponuje snadno kvantifikovatelnými ukazateli, které podle něj zjevně žádný novinář neověřil.

Nesporný fakt, že Jason Arday byl zproštěn obvinění z plagiátorství univerzitou Liverpool John Moores, která mu udělila doktorát, je i nyní v médiích téměř zcela opomíjen. Ale to je podle Stanleyho proto, že si novináři nedali tu práci zjistit, co akademické plagiátorství vlastně je:

Možná nakonec nebyl takovým hlupákem? Nebyl „shledán vinným z plagiátorství“, jak jsem včera četla v jednom článku. A dokonce i některé z nejvíce soucitných reportáží ho stále nazývají „vymýšlečem“, „fantastou“ a „podvodníkem“. Protože právě to nám sdělilo „zodpovědné“ zpravodajství ve „veřejném zájmu“. Včerejší úvodník v časopise The Economist, vedoucí článek v jednom z nejprestižnějších britských médií, pokračoval v zesměšňování tvrzení o Ardayově maratonském běhu, který prý absolvoval se „zlomenou nohou“.

Proč by médium tohoto kalibru a s takovými zdroji neověřilo ani základní fakta tohoto tvrzení? Citace z The Guardian se týká jiného tvrzení, a to o pomlouvačné kampani, a Arday nikdy neřekl, že by tvrdil, že si zlomil nohu. Řekl, že pokračoval v běhu i s mikrofrakturou. A víte co? Dlouho předtím, než se stal slavným, než zemřel, než se stal akademikem, než byl obviněn z plagiátorství, než se stal nejmladším černošským profesorem v Cambridge, byl jen místním klukem, kterého inspirovalo sbírání peněz pro ostatní, jak v té době informovala celá řada místních novin, a přesto až do tohoto týdne nebyly nikde citovány.

Middle East Eye je všechny vyhledal zde. Ale proč to proboha nikdo neudělal už dříve?

Znepokojuje mě to, jak se útočí na slabší. To šikanování. Které od jeho smrti neustalo.

V Británii je samozřejmě mnoho přemýšlivých, inteligentních a etických novinářů. Mnozí z nich však pracují v médiích, která se podílela na tom mediálním šílenství a která selhala, ať už v malém či velkém měřítku. Nemají svobodu se k tomu vyjádřit. A my jsme všichni stejně vinni. Sledovala jsem zpravodajství o Jasonu Ardayovi, i když jsem se od něj zároveň odtahovala. Ale až pozdě jsem si uvědomila, jak podezřelé, jak nedostatečné a jak chudé bylo to zpravodajství. Komentátoři se živili neúplnými, nepřesnými a neúplnými informacemi.

A v tom všem samozřejmě chyběl Jason Arday. Před pár dny jsem mluvila s Hannah, dcerou mého bývalého partnera, kterou zasáhla videa, která viděla ve svém feedu – videa s jemným, usmívajícím se, krásným mužem, „který vypadal téměř až příliš čistě“.

Snažila jsem se jí vysvětlit, proč mě ten příběh stále tak pohltil, a ona se nad tím zamyslela a řekla: „ Připomíná mi to, když jsem šla za rodiči Alice Rugglesové.“ Hannah měla ve svých dvaceti letech stalkera a před dvěma lety jsme natočily podcast pro BBC, ve kterém jsme vypátraly muže, který za tím stál. Alice Rugglesová byla dívka, která chodila s Hannah do třídy a která také měla stalkera. V obou případech je policie zklamala, když se musely vypořádat s děsivou situací, nad kterou neměly žádnou kontrolu. Hannah to přežila. Alice ne. Byla zavražděna svým stalkerem. Epizoda, ve které Hannah jde promluvit s jejími rodiči, je nesmírně smutná a dojemná. Můžete si ji poslechnout zde.

Návštěva u rodičů jí poskytla mrazivý vhled do toho, kam by to všechno mohlo vést. A možná právě to pro mě tento příběh znamená. Kdybych bývala prohrála svůj soudní případ o pomluvě, stala bych se další obětí jako Jason Arday, to jsem věděla. Stejně tak ona mohla být Alice Ruggledová. Oba jsme to přežili, ale nebylo to samozřejmé.

A Hannah si prošla bolestnou zkušeností, když se musela vyrovnat s tím, jak ji její stalker pronásledoval, s osobními úzkostmi, které využil, a s hanbou, kterou z toho ponesla a kterou v sobě po léta skrývala. A právě tomu čelil i Jason Arday. Opatrný, zručný a manipulativní tyran, který přesně věděl, kam udeřit. To udělal Nathan Cofnas, zastánce nadřazenosti bílé rasy, který celou záležitost rozjel. Tento článek v Byline Times popisuje síť zastánců rasové vědy, jejíž je Cofnas součástí a která, jak ukázaly jejich předchozí reportáže, významně pronikla na Cambridgeskou univerzitu – téma, o kterém jinde neinformovali.

Nyní víme, jak pečlivě to bylo naplánováno. Ale tolik toho bylo ve veřejné doméně. Profesor Jason Stanley kritizoval Cofnasovy eugenické názory již v roce 2020, dlouho předtím, než ten získal místo v Cambridge.

Ale to, k čemu směřuji, je, že ten nejstrašnější soud ze všech nevynášejí vaši nepřátelé, ale pochází zevnitř: najde si terč někde hluboko ve vás, kde se srazí s těmi nejničivějšími soudy, které o sobě máte ve svých nejhorších dnech. To je to, co je hanba.

Možná proto vnímám tento příběh jinak než někteří moji vrstevníci. Jako žena středního věku bez pohodlí a společenské úcty, kterou skýtá rodina, jsem měla jiné obavy než Jason, které byly zneužity a použity jako zbraň, ale o to méně bolestivé nebyly.

Dostala jsem se pod palbu kritiky za to, že jsem Jasonovu zkušenost nazvala digitálním lynčováním, ale vím, o čem mluvím.

Aby bylo jasno: zneužívání na sociálních médiích je důsledkem mediálního pokrytí. Nejde o nic odděleného a odlišného. Všechna média jsou dnes sociálními médii. A není to jen proto, že mi tento příběh tak leží v žaludku, jak poukazuje Hannah. Jde také o zapojení deníku Guardian. Jeho vedení vydalo něco, co se rovná výzvě k ukončení činnosti vůči komukoli, kdo zpochybňuje cokoli ohledně jeho rozhodnutí, a nyní manipuluje rodinou a přáteli Jasona Ardaye i kýmkoli, kdo má puls a byl svědkem celé této epizody v reálném čase.

Jeho mlčení a obranný postoj podle mého názoru vystavují nebezpečí i jeho reportéry. Jsou to právě oni, jejichž jména jsou pod články uvedena, i když nemají vůbec žádnou moc ani kontrolu nad tím, kdy a co se zveřejní. Jsou to redaktoři, kteří o tom rozhodují kolektivně. Tyto články prošly rukama mnoha lidí a mladí černošští a asijští í reportéři, jejichž jména jsou pod nimi uvedena, nenesou vinu za žádné nezamýšlené důsledky a opravdu doufám, že si to uvědomují.

Zejména doufám, že uvnitř organizace jsou konečně zavedena nezbytná ochranná opatření, která je ochrání.

Všechny zpravodajské organizace – a vlastně i univerzity – potřebují vedoucího pro bezpečnost. Vysokého manažera, který je zároveň odborníkem na hybridní prostředí hrozeb, v němž se novináři a akademici pohybují. Někdo uvnitř instituce s odbornými znalostmi, který rozumí složitosti informačního prostředí a zlým aktérům v něm, a také tomu, jak neúměrně jsou ohroženi lidé černé a hnědé pleti, ženy a menšiny.

Kladl by stejné otázky i ohledně lidí, o nichž novináři píší, a chápal by, že zpravodajství neexistuje ve vzduchoprázdnu. Mainstreamová média a sociální sítě jsou dnes neoddělitelné, neexistuje mezi nimi žádná „čínská zeď“. Vedoucí bezpečnostní úředník by měl dostatečnou moc a autoritu, aby zasáhl, když – jak jsem napsala v posledním zpravodaji – přední světový odborník na autismus, profesor Simon Baron-Cohen, veřejně prohlásil, že autistický muž, o kterém se píše, je podle jeho názoru ohrožen sebevraždou. Zdá se však, že Jasonovu neurodiverzitu, jeho autismus, v žádném okamžiku nezohlednil vůbec nikdo, jak poukazuje spisovatel Will Self, který má dvě autistické děti, v rozhořčeném článku:

V roce 2019 jsem výše uvedené navrhla vrcholovému vedení deníku Guardian. Byla to moje verze zoufalého volání o pomoc. Jen jsem to zamaskovala jako suchou, poměrně akademickou zprávu. Nikdy to nebylo potvrzeno, natož aby se podle toho jednalo, ale někdy později jsem byla pozvána na oběd se svým redaktorem, laskavým, lidským, přepracovaným mužem bez finančního rozpočtu a s omezenou mocí v rámci širší organizace, který mi nemohl nijak smysluplně pomoci.

Když jsme odcházeli, vyprávěl mi o výhružném telefonátu, který obdržel. Někdo, kdo kritizoval způsob, jakým deník informoval o trans lidech, zavolal na jeho domácí telefon a vyhrožoval jeho ženě. Deník při informování o tomto tématu udělal závažné chyby, jak by jako první přiznal i on sám, a nebyl připraven na zuřivost zpětné reakce. „To je hrozné,“ řekla jsem. „Vlastně jsem na tebe myslel,“ odpověděl. „Myslel jsem si, že je asi dobře, že jsem mohl alespoň trochu okusit to, čím jsi prošla.“

Těchto slov jsem si velmi vážila a zůstala mi v paměti. Kdybych měla kouzelnou hůlku, chtěla bych, aby si všichni novináři prošli „strojovou nenávistí šířenou proti Jasovu Ardayovi“, v níž bych pomocí umělé inteligence sbírala jejich osobní data, identifikovala jejich vnitřní slabiny a pak na ně bez přestání chrlila personalizované příspěvky, články, videa a tweety. V této verzi bych nechala LLM generovat příběhy, které by „kladly otázky“ ohledně jejich školních výsledků a sportovních úspěchů z dospívání. A chtěla bych, aby tam zůstali uvězněni, bez možnosti úniku, celé týdny, ne-li měsíce. I když, jak věděl George Orwell, stačí i dvě minuty nenávisti.

Poučení ze skandálu kolem Ardaye je, že to mohl být kdokoli z nás, a stále to může být kdokoli z nás.

Minulý týden jsem zmínila svou přítelkyni Jess Search. A chci se zde znovu podělit o její radu, protože možná to někomu nějakým způsobem pomůže v okamžiku, kdy to bude nejvíc potřebovat. Ale když jsme první ráno mého soudního řízení stály před soudní síní, zmínila jsem se o pocitu hanby a ponížení, který jsem tak ostře vnímala, že na mě dopadne.

„Nikdo ti nemůže vnutit pocit hanby,“ řekla. „To se říká obětem sexuálního násilí.“ Vychází to zevnitř a je jen na tobě, abys rozhodla, jestli se necháš zahanbit. To bych řekla i Jasonu Ardayovi. To řekla světu i Gisele Pelicotová – že hanba musí změnit strany. Její odolnost byla opravdu mimořádná. Je to však jakási polomagická vlastnost, kterou někteří lidé mají a jiní ne, a možná ti, kteří s tím bojují nejvíc, jsou lidé, jejichž mozek je stavěný jinak, jako ten Jasonův.

Ale stud musí změnit strany. Teď je řada na médiích. Nemůžeme dovolit, aby se hon na čarodějnice obrátil proti jiným, a to včetně mladých novinářů jiné barvy pleti. Ale my, britská média, bychom se měli stydět. Musíme se stydět. Jak jinak zabráníme další smrti?

Cítím se zahanbena. Vy ne? Jednalo se o kolektivní selhání, které vzešlo z kolektivních nedostatků našeho odvětví, jenž je základem našeho kolektivního informačního prostoru, a to, čeho jsme částečně svědky, je kolektivní odmítání uznat, že byl přetvořen platformami vlastněnými Silicon Valley, které vytvářejí pobídky, jež vyvolaly krutou a zvířecí krvežíznivost poháněnou klikáním z nejprimitivnějších oblastí našich mozků.

Nepřemohlo to jen Ardaye, ale i nás. Naše čelní laloky, kde probíhá naše nejsložitější uvažování, byly ovládnuty. Ztratili jsme své morální já. Měl by to být okamžik zúčtování pro celé britské mediální odvětví a předstírat opak znamená manipulovat s jeho rodinou, přáteli, veřejností a samotnou památkou na Jasona Ardaye.

Někteří lidé naznačují, že se jedná o „moment Milly Dowlerové“ pro tisk – den, kdy se národ s odporem zděsil, když zjistil, že byl hacknut telefon zavražděné školačky, což vyvolalo veřejné vyšetřování. Ale ona už byla mrtvá. Tohle je mnohem horší. Jason Arday byl naživu. A možná by ještě byl. Kdyby nebylo nás.

Zdroj v angličtině ZDE