Nebyl začátek

25. 8. 2026 / Jiří David

 Nebyl tam žádný tvar. Ani beztvarost. Bylo to odporné. Ne odporné něčím. Odporné samo o sobě. Bez srovnání. Bez měřítka. Bez možnosti říct, k čemu se to kurva podobá. Ulepené. Něco mezi hlenem a vzpomínkou na hlen. Sliz, který si pamatuje, že kdysi býval něčím živým. Něco mezi mokrou hnilobou, hnisem, šlemem, mazem, výměškem, sekretem, rosolovitou substancí, starou krví a zároveň něčím tak odporně cizím. Smrdělo to jako něco, co mělo být už dávno mrtvé, zahrabané a zalité betonem, ale místo toho to pořád někde přežívalo, hnilo, bublalo. A hlavně to nepotřebovalo žádný důvod. Prostě to bylo. Nemělo to věk. Čekalo.

Nikdo co to do prdele je přesně nevěděl, co to je. Přesněji: nikdo nevěděl, jestli to vůbec je. Jen se tomu začali štítivě vyhýbat i ti, kteří se do té doby nevyhýbali ničemu. Trollové mizeli, boti umlkali, nebo se zasekávali uprostřed vět, spamovací farmy zavíraly provoz a falešné účty se jeden po druhém odhlašovaly a rozpouštěly bez jediného vysvětlení. I ti nejotrlejší digitální paraziti, internetoví hajzlové, profesionální mrchožrouti lidského ponížení, ty svině živící se lží, závistí, ponížením a cizím neštěstím, co dokážou vytěžit hovno i z cizí mrtvoly, najednou drželi hubu. Všichni ti co normálně žerou lidskou nasranost a vyrábějí z ní další sračky, najednou nedokázaly vytvořit ani vlastní zasrané jméno. Najednou drželi hubu. Ne ze studu. Ze strachu. I když nejpodivnější bylo, že nikdo nedokázal říct, čeho se vlastně bojí. Možná dokonce něčeho, co tu bylo dřív než ony, cosi staršího a méně uchopitelného, tak i nepojmenovatelného. Nikdo to neuměl, nedokázal určit.

Neexistovaly žádné chvíle, přesto se některá místa začala jevit o něco hlubší, než byla. Nebylo to vidět, jen to mělo nejasnou hloubku. Ne všechna. Jen ta, kde předtím nebylo nic, čeho by si bylo třeba všimnout. Něco se ale objevovalo i tam, kde nebyla žádná možnost. A bylo toho dost na to, aby se tím dalo, i když s obtížemi, projít. Pomalu. Těžce. S pocitem, že člověk strká nohy do něčeho, co by podle všech zasraný zákonů fyziky vůbec nemělo existovat.

Některé povrchy přestaly být úplně povrchy. Některé věci měly zadní stranu, přestože ji mít neměly. Některé měly vnitřek, který se nacházel venku, což je z principu pěkně zkurvený uspořádání. Prostor se začal kazit. Nepraskal. Nerozpadal se. Kazil se. Pomalu, beze spěchu, jako něco, co má všechen zasraný čas. Pohybovalo se bez změny místa. Vstupovalo do prostoru, aniž by prostor opouštělo.

 Šířil se z toho stále odpornější pach, který neměl žádnou známou podobu. Nebyl to pach smrti. To by bylo skoro milosrdný.

Nebyla to mrtvá věc. Nebyla živá. Nebyla ani mezi tím. Byla prostě cizí. Tak kurevsky cizí a nepřirozená, že se jí tělo bránilo ještě dřív, než mozek stačil pochopit. Nesmyslně trpělivá. Nic nechtěla. Nic nepotřebovala. Nic neočekávala. A právě proto pokračovala. Bez důvodu. Bez cíle. Bez konce. Ne proto, že by měla existovat. Ale protože neexistoval způsob, jak jí vysvětlit, že nemá. Nebyla uvnitř ani venku. Nebyla předtím ani potom. Byla to přítomnost bez události. A začala se šířit. Ne prostorem. Prostor se šířil jí. Každé místo, kterého se dotkla, získalo další možnost existence. Stín mohl existovat bez objektu. Jedna místnost mohla být uvnitř druhé, aniž by kterákoli z nich obsahovala tu druhou. Ne organismus. Ne stroj. Ne inteligence. Ne vědomí. Ne bůh. Ne virus. Ne chyba ani informace. Něco se pohybovalo, aniž změnilo souřadnice. Něco žralo prostor a přitom ho zvětšovalo. A pak se změnila poslední věc. Zmizel rozdíl mezi tím, co tam bylo, a tím, co tam nebylo. To byla skutečná kontaminace. Něco jako slovo, co není možné vyslovit, neboť by bylo bez zvuku, bez významu. Protože všechna slova by nutně předpokládala, že existuje něco, co se jimi dá oddělit od něčeho jiného. Tady ten rozdíl zmizel. Veškeré pokusy o pojmenování selhaly. A tehdy se změnil i záznam. Zdroj neuveden.